Čekal, v rukou držel připravenou zrcadlovku a skrze hledáček se díval na desítky lidí s tvářemi obrácenými k obloze. Byl zcela klidný, jako vždy, když byl připraven fotografovat a čekal na správný okamžik. Nedíval se vzhůru, věděl, že v tomto směru mu nic neunikne, díval se na lidi dívající se vzhůru. Někteří se strachem ve tvářích, jiní s více či méně křečovitými cynickými grimasami a lahví alkoholu nebo jointem v ruce; část z nich působila klidně a smířeně.
Věděl, že si nedokáží pomoci, jsou v první řadě a ať už v této chvíli prožívají cokoli, nutí je to pozvedat hlavy a zírat do modři odpoledního dubnového nebe, stejně jako on byl nucen mít klidný výraz a mířit na zírající lidi fotoaparátem. Kdyby nebyl skryt za objektivem, možná by byl také křečovitý nebo dokonce vyděšený, ale on za objektivem skryt byl, a byl to, jako ostatně vždy, velmi příjemný a bezpečný úkryt.
Byl krásný den, teplý a jasný, ale nebylo vedro a vál mírný svěží vítr. Slunce kreslilo ze světel a stínů krásné, možná až trochu kýčovité kreace na zdech ruiny starého kláštera. Samy o sobě by si zasloužily péči fotografa, ale dnes ne, dnes tu byl kvůli Tomu snímku, fotografii, na kterou už několik let čekal, fotce, která svou dokonalostí a atmosférou nechá diváka bez hlesu.
Fotografoval už pár let, podařilo se mu několik desítek fotografii, jež přinejmenším stály za zmínku a lokální výstavu, ale „Svatý grál“, po němž toužil, stále nepřicházel.
Znovu a znovu si říkal, že musí být pokorný a trpělivý, ale přesto čas od času doufal, že tahle fotka už by to konečně mohla být. Nebyla. „Ach, malicherný slavomame!“ povzdychl si vždy, když dílo, do nějž vkládal naděje, bylo zase jen dobré. Na druhou stranu si říkal, že kdyby příliš brzy náhodou trefil vysněnou fotografii a pak se jí sám nemohl dalším dílem vyrovnat, bylo by to mnohem horší.
Ale dnes, dnes to vyjde. Věděl to. Věděl to stejně, jako kdysi, když se učil střílet z luku a v jednu chvíli prostě věděl, že se trefí do černého, že je to nevyhnutelné. A trefil se, protože to bylo nevyhnutelné, mimo jiné i proto, že tam tehdy nebyl přítomen nikdo, kdo by to ocenil.
V lukostřelbě nepokračoval, ale když začal fotografovat, postupně si vypěstoval, zcela spontánně a nezamýšleně, určité zenbuddhistické dovednosti. Vždy, když držel fotoaparát a byl připraven pořídit snímek, prohloubil se mu dech, vyprázdnila mysl a – jakkoli byl jinak dosti neurotický – zcela se uklidnil. Neobával se, že právě dnes ten pravý okamžik propásne; věděl, že fotografie, kterou pořídí, bude perfektní.
Čekal, lidé se stále dívali vzhůru, čas pomalu plynul a bylo krásně.
Ještě před pár minutami přemítal o bratrovi s rodinou, probíjejícími se spolu s dalšími lidmi, včetně několika jeho přátel a známých, snad Kazachstánem ve snaze dostat se do jihovýchodní Asie, myslel na lidi, s nimiž se nerozloučil, na osamění, v němž žil celé ty roky, na to, co v životě vykonal a co nevykonal, na promarněné příležitosti, nenaplněné touhy, nešťastnou lásku, prostě na všechny ty věci, jež člověku v takové chvíli přijdou na mysl.
Když se dozvěděl, že mu, stejně jako většině obyvatel planety, zbývá necelý půlrok života kvůli patnáctikilometrové tmavé hoře, která se na kolizní kurz se Zemí dostala bůhví odkud a letí třicetkrát rychleji než vystřelená kulka, jeho první myšlenkou bylo, že je to dobře, že všechna ta bolest, jež na něj znovu a znovu dotírala, už brzy skončí. Vzápětí se za tu myšlenku zastyděl – možná bylo pro něj dobré, že jeho život má nyní jasně definovanou a nepříliš dlouhou perspektivu, ale opomenout utrpení, jež to způsobí jiným, považoval za trestuhodné.
Pokud šlo o něj, neměl ze smrti strach, myšlenka na ni mu navozovala pocity blízké trémě, byla to jakási ambivalentně vzrušující kombinace fascinace a smutku spojená s úzkostí v existenciálním smyslu. Pokud jde o představy o životě po smrti, přišla-li na to téma řeč, vždy říkal, že v osobní posmrtný život nevěří, ale nebyla to úplná pravda. Ve skutečnosti ne smrt sama, ale představa osobního posmrtného života mu naháněla hrůzu. Ne snad, že by jej tížily mučivé obavy z možnosti, že skončí v pekle – neměl o Pánu Bohu až tak špatné mínění jako představitelé té takřka nesnesitelné a tolik viditelné a samolibé podoby či snad karikatury křesťanství, jakou představují fundamentalisté libovolného směru. Děsila jej sama možnost jakéhokoli osobního posmrtného života, už jen ta představa mu připadala jistým, obtížně uchopitelným způsobem perverzní.
Proto ho, a tentokrát ovšem s vědomím skutečnosti, že to není nejlepší zpráva pro jeho blízké, osobně potěšilo, když deset dní před dopadem proletěla světem zpráva, že dle měření radioteleskopů má asteroid s přesností plus mínus pár kilometrů namířeno na na malé město vzdálené dvacet kilometrů na jihovýchod od krajské metropole, kde žil. Věděl už v té chvíli, že se tam vydá, i když ve skutečnosti místo dopadu zahrnuje v tomto případě nějakých padesát kilometrů všemi směry a dokonale okamžitá smrt by jej potkala i kdyby zůstal doma. Nicméně ten iracionální pocit „Když už, tak ať mi to spadne přímo na hlavu!“ byl neodolatelný.
Od skutečnosti, že zemře nejrychlejší možnou smrtí, jaká může být smrtelníkovi dopřána, tedy že mnohem dříve, než budou moci proběhnout v jeho mozku jakékoli procesy, bude mozek i se zbytkem těla rozdrcen na atomy, zahřát na padesát tisíc stupňů, vtlačen do zemského pláště a následně rozprášen do stratosféry, si sliboval především to, že pakliže se přeci jen bude po smrti něco dít, bude nepochybné, že se nejedná o halucinace umírajícího mozku, ale o něco skutečného. V některých věcech měl rád jasno.
Nicméně pro jeho bratra a přátele, kteří byli odhodláni dožít se postapokalyptického věku, to dobrá zpráva nebyla.
„Jeďte na východ a rychle, než to dojde ostatním a cesty se ucpou,“ zavolal tehdy bratrovi a přátelům. „Když se dostanete do centrální Asie, najdete si tam úkryt na přežití několika dní po dopadu, a pak zamíříte k Tichému oceánu, máte alespoň hypotetickou šanci to přežít.“
V duchu si říkal, že to, co právě činí, není z etické pozice, jíž zastával, úplně košer, protože protežoval jednu skupinu lidí před ostatními. Nicméně tak učinil a ten fakt akceptoval.
„Opravdu nepojedeš s námi?“ ptal se tehdy bratr.
Ovšemže ne. Proč také? V novém světě by byl bez léků jen chcípák a navíc bez praktických znalostí a dovedností, které by mohly být druhým k užitku. Nestyděl se za to. Byl spokojený s tím, že je intelektuál a že tak i zemře. Pokud se civilizace nakonec rozvine tak, že začne potřebovat filosofy, jistě se nějací najdou.
„Ne, já jsem spokojený, že budu sedět v první řadě,“ odvětil. Když odjížděli, stavili se u něj a rozloučili se. Dojalo ho to. Popřál jim šťastnou cestu a zdůraznil, že nesmějí ztratit ani minutu.
Ve skutečnosti jim poskytl již předtím hodně užitečných rad – v duchu si říkal, že je dost dobrý teoretik, co se přežití globální katastrofy týče. Díky jemu se podařilo bratrovi a přátelům získat náskok pokud jde o pořízení strategických zásob, zbraní, nafty a dieselových automobilů, které se obejdou bez elektroniky. Zvolený a připravený úkryt nedaleko od města však nakonec zůstane nevyužit.
On se spokojil jen se zásobami na několik zbývajících měsíců pro sebe a kočky, a s drahým fotoaparátem pořízeným na úvěr ve chvíli, kdy ještě obchodníkům nedocházelo, že peníze nemají vůbec žádnou perspektivu a tudíž ani hodnotu. Posléze jim to došlo a trh se hbitě přeorientoval směrem k tradičnímu výměnnému obchodu, přičemž došlo k velkému přehodnocení ceny nejrůznějších věcí. Vláda, překvapivě rychle a efektivně, zavedla přídělový systém na základní potraviny a další nutné komodity. To bylo ve době, kdy lidé v Česku doufali, že „to spadne“ někde daleko. V okamžiku, kdy přišla zpráva o přesném místu dopadu, společnost zkolabovala; prakticky každý už se staral jen o sebe a své blízké, a nezbyl nikdo, kdo by zajišťoval veřejné služby, jež do té chvíle stát udržoval. Výpadek elektřiny nastal o dva dny později. Město potemnělo a v noci skýtalo těm, kteří zůstali, velkolepý pohled na hvězdné nebe.
Město se vylidňovalo. Lidé prchali z celé Evropy, nicméně pravděpodobnost jejich přežití byla minimální. Většina lidí mohla stejně dobře zůstat doma a ušetřit si nepohodlí spojené se snahami dostat se pryč.
Někteří zůstali a našli se i lidé, kteří putovali naopak směrem k očekávanému místu dopadu. Nebyl jediný, kdo zatoužil sedět v první řadě. Nezůstal však nikdo, s kým by doopravdy chtěl sdílet poslední minuty své existence. Věděl, že bude třeba, aby byl sám, jen on, fotoaparát a poslední snímek před zánikem. V tom měl zcela jasno. Nechtěl se v té chvíli s někým držet za ruku či se dokonce objímat nebo dělat něco podobně sentimentálního. Nebo možná chtěl, ano, v jednom případě by chtěl, ale už dlouho se usilovně cvičil v praxi nepřát si nemožné. Fotografování ho změnilo. Stával se víc a víc pozorovatelem a stále méně účastníkem dění a mezilidských vztahů. Mnohem lépe vnímal svět kolem sebe a přitom se z něj stahoval, bylo to, jako by se chtěl stát neviditelným.
Současně však prohloubil svou zvláštně introvertní lásku k lidem jako takovým. Trval také na tom, že lidé na jeho fotografiích mu nejsou jen prostředkem, v tomto případě prostředkem k vytvoření nebo pokusu o vytvoření uměleckého díla, ale i – kantovsky řečeno – cíli sami o sobě; snažil se druhým ukazovat lidství v jeho nejrůznějších podobách. A také sobě: Na většině jeho streetfotografií nebylo poznat, zda je dotyčný levičák nebo pravičák, věřící nebo ateista, Čech nebo cizinec; a tak mohli tito lidé na něj i na druhé působit nezatížení škatulkami, předsudky a dalšími myšlenkovými schématy. Připadalo mu to důležité.
Město bylo v těch posledních dnech, poté, co odezněly první dva dny davového šílenství, jež přečkal v bezpečí domova, tiché – jako by zadrželo dech; obchody vydrancované, po ulicích bloumali staří lidé, kteří neměli sílu ani chuť utéct, a lidé, kteří to z nejrůznějších důvodů vzdali a často hledali úlevu v alkoholu. Malé skupinky lidí v kostelích a modlitebnách prosili Boha, aby katastrofu odvrátil. Malověrní, říkal si v duchu. Bůh to dopustil a o tom se nediskutuje. Přečtěte si Jóba! Ale nahlas se jim nesmál. Přiznával každému právo vypořádat se s tím po svém. Každý žije jak umí. Jen Svědkové Jehovovi, kteří byli po oznámení blížící se srážky ve svém živlu, mu svým nefalšovaným nadšením a snahou „zachránit“ co nejvíc lidí před soudným dnem trochu lezli na nervy. Ale ani jim se nevysmíval.
Ty dva dny, během nichž čekal, než se zklidní blázinec, který v městě zavládl, strávil četbou Burroughsovy knihy Západní země; byla to jedna z knih, kterou si před smrtí opravdu chtěl přečíst. Knihy v něm vyvolávaly intenzivní záchvaty bolestné nostalgie – byl obklopen stovkami knih, které dosud nepřečetl a které už nikdy nepřečte. Kdybych ty peníze tehdy raději dal chudým, udělal bych lépe, říkal si při pohledu na ně. Ten pocit ohledně nepřečtených knih nebyl ničím novým, jen se vzhledem k okolnostem vystupňoval. I v době, kdy se ještě o blížící se katastrofě nic nevědělo, si byl vědom toho, že nemá šanci všechny knihy, jež si pořídil a ještě pořídí, stihnout přečíst.
A vlastně, přišlo mu na mysl v těch posledních dnech, k čemu by mi teď bylo, kdybych je přečetl třeba všechny, pakliže bych to nemohl zužitkovat ve své tvorbě?
Po pravdě řečeno měl hned několik nápadů na myšlenkově pronikavé eseje a také napsal několik – soudil, že pěkných – melancholických a cynických trojverší ve stylu japonských haiku. Co ale s tím, nebylo-li možné se o to podělit? I kdyby ještě bylo možné publikovat na internetu, což vzhledem k výpadkům elektřiny a dalších služeb možné nebylo, kdo a proč by dnes četl nějaké filosofické statě? Změnilo se však v tomto ohledu něco doopravdy? Konec lidstva a všeho, co jím bylo vytvořeno, byl nevyhnutelný vždy, jen byl odložen na neurčito. Nicméně vzhledem k situaci přinejmenším přestala mít smysl jedna z maxim, jíž se jinak snažil řídit: Žij, jako bys měl zítra umřít, a studuj, jako bys měl žít věčně.
Dva dny před dopadem se vydal navštívit přítele básníka, který se rozhodl v Brně zůstat, a podělil se s ním o svá trojverší, čímž dosáhl, že jejich existence měla alespoň nějaký, byť prchavý, smysl. Ale co když jej napadne nějaké skvělé trojverší nebo zajímavá myšlenka pár vteřin před smrtí? Bude mít nějakou hodnotu? Má dílo hodnotu samo o sobě, nebo pouze v interakci s jeho příjemcem? I těchto otázkách s přítelem hovořili; a také o mnohých jiných. Shodli se na tom, že bez ideje Boha asi není možné dát takovému dílu smysl, což ovšem platí i o dílech, jež nevznikla ve stínu svého blízkého zničení, protože z hlediska věčnosti bude nakonec zničeno vše. Není však postulování Boha jen zbožné přání, a nemá snad pravdu Bertrand Russell, že smyslem života je prostě marné, ale heroické vzdorování přírodní nutnosti?
Podobné otázky lze položit i pokud jde o mravní jednání – má smysl mravně jednat ve chvíli, kdy není třeba brát v potaz sankce? Věřil, že ano, a byl navíc přesvědčen, že lidská důstojnost, respektive její zachování, má mnohem větší cenu než přežití, a to bez ohledu na to, zda budeme či nebudeme postulovat Boha, neboť je to právě schopnost překročit rámec biologických imperativů žít a rozmnožovat se, co nás vyděluje z přírody a činí lidskými.
Od doby, kdy se dozvěděl o brzkém konci civilizace, jak ji známe, a možná i lidského druhu vůbec, si, tak jako mnoho jiných, kladl otázku po tom, co je doopravdy důležité. Spousta věcí pro něj rázem ztratila smysl, mimo jiné i usilování o lepší a spravedlivější svět postavené na marxistických východiscích. Ne snad, že by tato východiska neměla mít v postkatastrofické společnosti svou platnost, ale okolnosti se natolik změní, že aplikaci všemožných společensko-filosofických koncepcí bude muset někdo vytvořit na základě těch či oněch konkrétních podmínek, jež nastanou a až nastanou. Prostě nemělo smysl se marxismem dále zabývat. Byl tedy rád, že mu zůstal aspoň Kant a existencialisté, kteří byli ostatně vzhledem k nadcházejícím událostem naopak aktuálnější než kdykoli předtím.
Poslední den vstal časně, čekala jej dlouhá šestihodinová pěší tůra na jihozápad. Trasu si již pečlivě naplánoval. Vzal s sebou jen něco k pití, trochu jídla, cigarety, mapu, kompas a fotoaparát. Rozloučil se s kočkami, dal jim jíst a vyrazil na svou poslední cestu. Pravidelným krokem kráčel městem, vyhýbal se opuštěným automobilům a občas i troskám a rozkládajícím se lidským tělům; už nezbyl nikdo, kdo by pohřbíval. Za městem bylo překážek již méně a krajina působila klidně a mírumilovně. Cestou, jen tak pro radost, fotil výjevy, které ho zaujaly.
Když dorazil k ruinám kláštera, na kraji cílového městečka, bylo tam už dost lidí. Věděl, že tam budou, sraz byl domluven na sociálních sítích krátce poté, co předpokládané místo dopadu vešlo ve známost. Po pravdě řečeno celou záležitost sám inicioval a jeho myšlenka získala poměrně slušnou popularitu.
Část z přítomných tvořily dvojice nebo skupinky, část z nich byli osamělci jako on sám. Neměl potřebu navazovat s kýmkoli kontakt nebo dokonce zjišťovat, zda není přítomen někdo z jeho známých. Zůstal stranou, tak, aby měl všechny v odpovídajícím dosahu teleobjektivu.
Pohlédl na hodinky – měl ještě dvě hodiny k dobru. Ulehl do trávy, zapálil si cigaretu, hleděl do krásné modré oblohy a rozjímal. Bylo mu dobře. Věděl, že už nikdy nebude muset řešit žádná etická dilemata, trýznivě postávat na životních křižovatkách a marně toužit po nedosažitelném. Zde všechno skončí, už žádná spalující vnitřní bolest, už žádné trýznivé výčitky svědomí, jen nic. Věděl, že mnoho dalších lidí čeká spousta utrpení, ale nyní už nemohl nikomu jakkoli pomoci.
Hodinky tiše píply a upozornily jej, že zbývá posledních pět minut. Vstal, spustil fotoaparát, nastavil parametry, zaostřil a udělal několik zkušebních snímků, přesunul se o kus dál a opět udělal zkušební snímek. Výsledná kompozice vypadala dobře. Našrouboval na objektiv šedý filtr, aby odfiltroval záři, jež dvě vteřiny před dopadem krajinu zaplaví. Musel počítat s tím, že to bude podobné, jako kdyby fotil přímo do slunce. Vše měl již předem vyzkoušené. Čekal.
Najednou se, tiše a bez varování, nicméně na vteřinu přesně, obloha rozzářila jasněji než slunce. Lidé hledící vzhůru instinktivně zavřeli křečovitě oči a pozvedli ruce, aby si je ochránili. On oslněn nebyl – pořídil si za tím účelem klobouk se širokou krempou a tmavé brýle. Stiskl spoušť. Filtr odvedl dobrou práci stejně jako objektiv; v okamžiku se v elektronickém hledáčku objevil náhled snímku desítek lidí s hlavami vykloněnými vzhůru a zakrývajícími si oslněné oči, to vše ve žlutooranžové záři a na pozadí ruin starobylého kláštera.
Usmál se.
Byla to skvělá fotka.