Miroslav Štěpán coby kozel vyhnaný do pouště

„Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla; pak ho dá připraveným mužem vyhnat do pouště. Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země. Toho kozla vyžene na poušť.“ (Leviticus 16, 21-22)

Jak to asi tenkrát, řekněme v prosinci 1989, kdy Občanské fórum jednalo s KSČ o předání moci, přičemž komunisté ještě byli partnerem, s nímž se vyjednávalo, vlastně bylo? Třeba nějak takto:

OF: „Prostě nám musíte dát někoho, koho potrestáme jako exemplární případ. Jinak to nejde, lidi takový symbol potřebují.“

KSČ: „A koho byste si tak představovali?“

OF: „Tak Husák už jednou seděl a je to prezident…“

KSČ: „Ne, Husáka opravdu ne. To spíš Jakeše. Lidi skandují ‚Jakeše do koše‘, tak jim ho dejme. Stejně je odepsanej.“ (KSČ ještě naivně doufá, že dojde k rozdělení, nikoli k převzetí moci.)

OF: „Pro lidi je Jakeš srandovní figurka. Kůl v plotě. To by moc nezabralo. Ale co třeba Štěpán? Je v ÚV, lidi ho nesnáší, není to geront, nevzbuzuje soucit, má hnusnej nařvanej ksicht, patří k té vaší tvrdé linii a dá se mu leccos přišít…“

KSČ: „Dobře, to by šlo. On se na to hodí.“

 

Miroslav Štěpán jistě nebyl žádné neviňátko, skutečně patřil k stoupencům tvrdé linie a podílel se na potlačování protivládních protestů. Je docela dobře možné, že zneužil pravomoci veřejného činitele i v rámci předlistopadové legislativy, to nemohu, nejsa právník, zcela objektivně posoudit.

Tak či onak se stal určitým symbolem, obětním kozlem, na nějž byly vloženy hříchy KSČ a jenž byl vyhnán „k Azazelovi“ do pouště. Subjektem, který na něj ty hříchy vložil a vyhnal jej, nebyla polistopadová politická garnitura, byla to KSČ, přičemž toto rozhodnutí potvrdila KSČM v roce 1992, kdy Štěpána vyloučila ze svých řad (podruhé, poprvé byl vyloučen z KSČ).

Mám z toho takový divný pocit. Nemám sklon chovat ke Štěpánovi nějaké sympatie, z jeho stalinistické straničky KSČ mi naskakuje husí kůže, ale na druhou stranu zůstal věrný tomu, čemu věřil, nevyužil svých zkušeností a konexí k tomu, aby se stal v novém režimu úspěšným podnikatelem jako mnozí z jeho soudruhů (leckdy i spolupracujících se Státní bezpečností), nebo dokonce pravicovým politikem (což by ale zrovna ve Štěpánově případě, vzhledem k tomu, jakým symbolem se stal, nešlo).

Štěpán to schytal za spoustu jiných moc zneužívajících, všehoschopných, případně neschopných, komunistů tehdejší doby. Mimo jiné i díky jeho „vyhnání do pouště“ se tehdejší KSČ ještě chvíli podílela na moci a možná tím také pomohla zabránit svému zákazu.

Miroslav Štěpán nebyl nevinnou obětí nového režimu, jak sám sebe posléze prezentoval – jeho trest byl koneckonců spíše symbolický; nevinnými oběťmi současného režimu jsou lidé, kteří přišli o práci a možnost jejího nalezení, ocitli se v neřešitelných existenčních situacích, skončili na ulici nebo spáchali sebevraždu apod. Štěpán byl spíše, coby permanentní vyhnanec, obětí své rodné strany a její následovnice.

Ve stínu vyobcovaného a potrestaného Štěpána se pak skrylo mnoho jiných více či méně zkompromitovaných lidí, zvláště pak těch, kteří po „revoluci“ začali bez skrupulí naplňovat své „americké sny“. Tak Štěpán coby symbol posloužil nejen tehdejší KSČ a potažmo i KSČM, která na ni navázala, ale i českým byznysmenům, spolupracovníkům StB na vysokých, dnes i vládních, postech (a to vůbec netušíme, co se skrývalo v dokumentech, které StB stihla spálit!), a mimo jiné i antikomunistům s podezřelou minulostí, jako je Jaromír Štětina.

Přetváření lidí v symboly, lhostejno zda jde o symboly negativní (třeba Štěpán) nebo pozitivní (třeba Palach), je neodmyslitelnou součástí „Matrixu“, ideologického závoje, který nám zastírá pravdu. Kriticky myslící lidé by se měli ideologickým manipulacím tohoto druhu vědomě bránit, a současně, pakliže chtějí být veřejně činní, brát v potaz, že většina lidí kriticky nemyslí. Například Miroslav Grebeníček ve svém kritizovaném výroku o Palachovi neučinil faktickou chybu (jeho slova byla co se faktů týče zcela korektní historickou interpretací), ale neuvědomil si, že není na konferenci historiků, ale v prostředí, které je z velké na manipulacích se symboly a ideologickými zkratkami přímo postaveno.

Nemohu se v této souvislosti zbavit jisté trpkosti. Je to podobný pocit, jaký ve mně vyvolává například osud Petra Nečase, který se rovněž stal „vyhnancem“. Bezpochyby měl lví podíl na příšerné politice své vlády, ale rozhodně nebyl sám a díky úspěšnému útoku na Nečase, který to schytal za všechny, pokračuje Miroslav Kalousek i nadále ve svém „bohulibém“ díle.

Tak či onak: Ať Miroslav Štěpán odpočívá v pokoji – stejně tak, jako každý, kdo se probojoval nelehkým a ambivalentním pozemským životem plným nástrah, bludišť, etických dilemat a matoucích křižovatek až k jeho konci. Kdo jsem já, abych soudil mrtvé?

Advertisements

Comments Off on Miroslav Štěpán coby kozel vyhnaný do pouště

Filed under Úvahy a postřehy, Politika

Komentáře nejsou povoleny.