K marxistické kritice soudobých pověr

Následující esej je rozšířenou verzí přednášky, kterou jsem měl 5. 3. 2014 na semináři „Idealismus v současné společnosti – O sektách, pověrách, víře a věštění“ pořádaným v Praze Klubem společenských věd (z toho důvodu se zde opakují mnohé mé dříve již publikované myšlenky na dané téma).

Kritika takzvaných pověr může v zásadě nabývat různých podob. První z nich je kritika z pozice institucionalizovaného náboženství, která odsuzuje určité typy víry a praxe, jež do daného náboženství nespadají.
Tyto jsou pak chápány jako něco ďábelského a nečistého, co je třeba potřít. Vytváří se tak distinkce mezi tzv. „pravou vírou“ a „pověrou“, přičemž výraz „pověra“ bývá užíváno i jako pejorativní označení velkého konkurenčního náboženství. S tím souvisí i samo české slovo „pověra“, což lze etymologicky interpretovat jako „pa-víra“ (viz výraz „pavěda“), tj. „falešná víra“.
Smyslem této kritiky je přivést vyznavače takzvaných pověr k „víře pravé“. Toto východisko komunistům pokud jde o náboženství samozřejmě není blízké, nicméně strukturně k němu má blízko třeba v komunistické tradici vzniklý pojem „revizionismus“ (ve vztahu k „pravému marxismu-leninismu“ atd.) – takové pojetí lze označit za kryptonáboženské a bylo by záhodno se k němu nevracet.

Další podobou je osvícenská kritika náboženství, která se staví stejně kriticky jak k víře institucionalizované, tak i k jevům označovaným běžně jako pověrečné. Tato kritika, jejíž kořeny ale můžeme najít již v antické filosofii, je ve své moderní podobě dědicem buržoasní kritiky náboženství s kořeny u francouzských mechanických materialistů (Holbach, LaMettrie) a skotského filosofa Davida Huma. Svého vrcholu patrně dosahuje u Feuerbacha. I tato kritika si klade za cíl přesvědčit věřící, aby své chybné názory opustili a přiklonili se k pravému přesvědčení (abychom rozlišili mezi vírou a světonázorem, což se zdá být užitečné). Východiskem této kritiky náboženství je představa, že lidské poznání díky (především) přírodním vědám dosáhlo takové úrovně, že v našem světě není pro iracionální přesvědčení žádný důvod. Věřícím lidem je třeba vysvětlovat, že se mýlí a „dekonvertovat“ je. Kdo se „dekonvertovat“ nenechá a stále lpí na iracionálních přesvědčeních, je hlupák a je třeba jej zesměšňovat.
Současnými stoupenci tohoto přístupu jsou tzv. „Noví ateisté“, z nichž nejznámější je biolog Richard Dawkins a jeho kniha Boží blud. Mezi buržoasně filosofickou kritiku náboženství patří i kritika z pozic spekulativní filosofie, například u Spinozy a v německém idealismu (kde ale není úplná, spíše usiluje o nápravu náboženství). V současné době není příliš rozšířená. Dále je třeba zmínit Nietzscheho, který kritizuje náboženství (především židovsko-křesťanskou tradici) na základě své etiky založené na myšlence vůle k moci.

Kritikou, jíž se chci zde věnovat, je kritika z pozice marxismu, tedy aplikace Marxových myšlenek na soudobé fenomény spadající do institucionálně neukotvených iracionáních věr či přesvědčení. Marx, jak známo, chápe náboženství jako převrácené vědomí světa a fantastické uskutečnění lidské podstaty. Marx hledá příčiny světonázorů či ideologií ve vztazích panujících v společenské základně a uvědomuje si, že není možné náboženské přesvědčení ze společenského kontextu vyseparovat a následně se s ním utkat. Jak poznamenal náš marxistický filosof Vítězslav Gardavský, proti náboženství nelze bojovat racionální argumentací, protože smyslem náboženství není uspokojování intelektuálních potřeb.
Je ironické, že takzvaný „vědecký ateismus“, jak byl praktikován v zemích socialistického tábora, rezignoval na Marxovo chápání kritiky náboženství a místo toho provozoval kritiku buržoasní ve výše uvedeném osvícenském smyslu, snažil se tedy v různých populárních příručkách apod. „vyvracet bludy“, přičemž ignoroval jejich společenský kontext. Myslím, že důvodem tohoto počínání bylo zapřažení vozu před koně, jež bylo důsledkem nekritického podlehnutí vlastní ideologii. Zdá se, že panovalo přesvědčení, že nový společenský řád odstranil třídní rozdíly a tím i příčiny určitých jevů, tudíž lpění na těchto jevech je v socialistické společnosti jen pouhým přežitkem. To byl zjevně omyl.

Marxista si nemá klást otázku, jak nějaké přesvědčení vyvracet, ale jaké sociální podmínky toto přesvědčení odráží. Proč je kupříkladu na Haiti tak populární vúdú, jehož magické praktiky se zaměřují na získání hmotného prospěchu, zdraví apod.? Zjevně proto, že přesně to jsou v té zemi velmi nedostatkové komodity. Proč se potomci (neradikálních) muslimských přistěhovalců do Evropy přiklánějí k fundamentalistickému islámu? Patrně proto, že jim dává něco, co jim nedává evropská společnost – pocit, že někam patří, že jsou někde přijímáni jako důstojné lidské bytosti, a ne jako nějaké druhořadé a pochybné živly.
Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu.“ (Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva)
Toto pojetí náboženství je krásně ilustrováno písní That Lucky Old Sun (Hudba: Beasley Smith, text: Haven Gillespie), u nás známé v podání Hany Hegerové pod názvem Šťastné slunce:


Ráno je smutné, jdu z práce domů
a jako dřív musím si říct
to slunce se má – to nedělá nic
jen bloumá po nebesích

Dřu se na jiné a já trpím hlad
mé děti ty neznají smích
to slunce se má – to nedělá nic
jen bloumá po nebesích

Můj Bože tam v nebi
vyslyš mé přání
vždyť znáš můj veliký žal
Tak pošli ten oblak pro mne za svítání
a dej mi poznat ten ráj

Zbav mě mých strastí a utiš můj pláč
dej mi to po čem toužím
jak slunce se mít
a nedělat nic
jen bloumat po nebesích

(Český text: Jaromír Vomáčka)

Pokud jde o lidi následující nějaká iracionální a navíc radikální přesvědčení, vždy si kladu otázku „Co těm lidem akutně chybí? Co potřebují? Po čem doopravdy volají?“

Přistupme nyní k tzv. pověrám. Ty lze dle mého názoru rozdělit na dvě velké skupiny: První tvoří okruh věr spojených nějakým způsobem s magickými praktikami, třebas v moderním hávu, jako jsou různé formy věštění, léčitelství, ovlivňování druhých apod., druhým okruhem jsou pak tzv. konspirační teorie. Nutno zdůraznit, že oba okruhy se v mnoha případech prolínají.
Pokud jde o a fenomény, pak je třeba se zamyslit, jakou situaci ve společnosti odrážejí a které nenaplněné potřeby fiktivně uspokojují. Podíváme-li se do dějin, je velmi poučným příkladem starověký helénismus, kdy došlo k velkému rozvoji privátních forem religiozity a různých magických praktik. Co se tehdy stalo? Občané řeckých polis přišli o možnost reálně se podílet na politice, mocenské centrum se přesunulo kamsi do dáli, a lidé potřebovali získat zpět, byť fiktivně, nějakou moc, nějaký vliv na svět, který jim byl odcizen. Magie a mysterijní zasvěcenecké kulty jsou jedním z nabízejících se řešení.
Dnešní situace u nás se tomu podobá – lidé jsou frustrováni, připadají si bezmocní, na politiku často rezignují („nemá smysl chodit k volbám“). V tom ostatně navazují na životní pocit z normalizace, který je ale dnes navíc doplněn značnou existenční nejistotou. Lze se pak lidem divit, že se obracejí nejrůznějším „pověrám“, k různým formách Marxova opia, aby se z toho všeho dočista nezbláznili?
Uvědomme například, že například horoskop zrození dodává člověku pocit vlastní jedinečnosti jako lidské bytosti (protože každý horoskop je jedinečný), a nevypovídá obliba astrologie něco důležitého o potřebě lidí, kteří jsou vnímáni jen jako prostředek, třeba jako pracovní síla, spotřebitel atd., a ne jako cíl sám o sobě? Díky horoskopu člověk alespoň „ví“, že je třeba Ryba s ascendentem v Raku a Saturnem na ascendentu atd., a nikdo jiný na světě takový horoskop nemá a mít nebude. Je přirozené, že lidská bytost nechce být jen nějaká pitomá položka a hledá stůj co stůj něco, co by jí poskytlo pocit důstojnosti.
Navíc je dobré v této souvislosti podotknout jednu často opomíjenou věc: To, že je něco iracionální a nevědecké, ještě neznamená, že to ze subjektivního hlediska některým subjektům nefunguje, znamená to jen, že to nelze objektivně testovat. Pakliže má člověk s čímkoli dobrou osobní zkušenost, je v jeho přirozenosti, že tomu bude věřit. Osobní zkušenost má obvykle subjektivně mnohem větší váhu než racionální argument, ať už se jedná o cokoli.
Hledání pocitu lidské důstojnosti je též jedním z motivů popularity konspiračních teorií, k tomu se zde připojuje i výrazná touha po poznání či vysvětlení (ta je přítomna i ve výše uvedeném případě magických praktik, ale ne tak silně, jako zde). Jak poukazuje Slavoj Žižek, lidé ztrácejí důvěru ve vládnoucí ideologii, ale nedokáží si představit, že to, co se děje, je projevem neosobních sil vyplývajících z vnitřní logiky kapitalismu, a hledají tudíž nějaké viníky „za scénou“. Ve skutečnosti úspěšnost jakékoli konspirace klesá jednak s počtem zainteresovaných spiklenců, jednak s časem, tudíž je iracionální uvažovat možnost globálního spiknutí trvajícího celá desetiletí či dokonce staletí. O tom však člověka věřícího v konspirační teorii přesvědčit nelze – konspirační teorie mu poskytuje důstojnost, činí z něj člověka, který má nějakou znalost „skutečného“ stavu věcí, což podtrhuje i pocit ohrožení ze strany těch či oněch tajuplných mocných spiklenců.
Představitelé moci ovšem ve skutečnosti proti stoupencům konspiračních teorií nijak nevystupují, natož pak, aby se je snažili třeba zabít, protože dobře vědí, že „kdo si hraje, nezlobí“. V tom spočívá velké nebezpečí těchto přesvědčení pro aktivizující se společnost, neboť v sítích konspiracionismu často končí lidé, které akutně potřebujeme, pokud chceme usilovat o změnu politického paradigmatu či, Ransdorfovými slovy, o novou společenskou racionalitu.

Všechny takzvané „pověry“ je třeba nahlížet jako na hydru, které když useknete hlavu, narostou jí dvě další. Snaha vyvracet tato přesvědčení je vpravdě sisyfovská, tudíž zbytečná. Je třeba měnit kvalitu života lidí v tom smyslu, aby se cítili jako lidské bytosti, a opium samo pozbude významu. Proto stále platí Marxova slova:
„Zrušit náboženství jako ilusorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek vzdát se ilusí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, ve kterém je zapotřebí ilusí. Kritika náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí, jemuž náboženství tvoří svatozář.“ (Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva)

Pokud jde o toto budoucí zrušení náboženství v beztřídní společnosti, kladu si v duchu otázku, zda ono „zrušení náboženství“ chápat jako úplnou eliminaci ideje Boha, nebo zda po zrušení náboženství, respektive všech jeho aspektů coby lidmi vytvořené kompenzační pomůcky a drogy, přetrvá to, co je doopravdy Boží. Tuto otázku ovšem nelze rozhodnout z pozice marxismu.

Advertisements

Comments Off on K marxistické kritice soudobých pověr

Filed under O blogu

Komentáře nejsou povoleny.