Současné dění na Ukrajině mi svým způsobem připomíná seriál Hra o trůny. Putin, „badass“ ve stylu pragmatického Tywina Lannistera, skvěle pochopil a uchopil situaci a ostatní hráči jen blbě čumí a snaží se přijít na to, jak se vyhnout reálnému konfliktu a současně neztratit tvář.
Putin na ně dělá dlouhý nos, poctivě pracuje pro velmocenské zájmy své země a dává „Západu“ trpkou lekci, jež někdejším „prvoligovým“ hráčům ukazuje, kam dnes doopravdy, i se svojí slavnou G7–>G8–>G7 patří.
Hodně se u nás diskutuje o tom, zda obsazení Krymu je či není paralelou k Srpnu 68 či k Mnichovu. Upřímně řečeno v něčem ano, v něčem nikoli. Paralelou k „Bratrské pomoci“ z roku 68 je v tom, že je zde velmoc, která má zájem udržet si pod svou kontrolou strategicky důležité území, paralela však kulhá v tom, že obyvatelé Krymu povětšinou ruské vojáky skutečně vítají a o připojení k Rusku stojí. Navíc, v Československu v roce 1968 proběhly všechny reformy a změny v politické reprezentaci v souladu s platnými právními předpisy, zatímco legitimita nové ukrajinské vlády je stále sporná.
Zde začíná paralela s Mnichovem – máme zde oblast, kde určitá národnostní menšina tvoří výraznou většinu a touží po připojení k velmoci, která je jim blízká. Na rozdíl od Sudet jde ovšem v případě Krymu o region s vlastní autonomní vládou a parlamentem který byl po staletí součástí Ruska. Hlavně by ale bylo bizarní se domnívat, že Putin je jakýsi novodobý Hitler, jehož cílem je stupňování územních a jiných nároků a následný útok na další země. Jsem si celkem jist, že západ Ukrajiny je pro něj důležitý pouze jako místo, kde vznikla situace, jež mu intervenci na Krymu umožnila, ale to poslední, co by jej zajímalo, je okupace i tohoto území. Proč by to ostatně dělal – nic doopravdy zajímavého tam z hlediska Ruska není. Otevřená ovšem zůstává otázka východní Ukrajiny, tam je těžký průmysl jehož hlavní odbytiště je právě Rusko a který závisí na levné energii právě z Ruska. A ti lidé tam si to zjevně uvědomují.
Z Majdanu vzešlí političtí představitelé hrají Rusku skvěle do karet tím, že se chovají s prominutím jako úplní idioti. Chřestí zbraněmi, které nemají, doufají v pomoc „Západu“, který se ale ve skutečnosti jinak než verbálně do celé záležitosti zaplést nechce, schválili zrušení ruštiny jako druhého úředního jazyka (což sice prezident vetoval, ale i tak to jim to napáchalo nemalé škody) a potvrzují své někdejší záměry týkající se neprodloužení smlouvy o pronájmu základny Ruské černomořské flotily na Krymu, což je v aktuální situaci v podstatě sebevražedné počínání.
Logické by bylo vyhodnotit reálně situaci: Navrhnout k jednání možnost rozsáhlé autonomie Krymu a dalších oblastí východní Ukrajiny (otázka je, zda by to obyvatelům a představitelům těchto oblastí stačilo, pakliže by rádi i vlastní zahraniční politiku orientovanou na Rusko), garantovat bezpečností záruky pro ruské obyvatelstvo na na těchto územích (případně s možností pozvat mezinárodní pozorovatele či přímo jednotky OSN) a samozřejmě a především nabídnout Rusku garanci pokud jde o pronájem základny, případně ji Rusům rovnou darovat, protože je jasné, že té se Rusko nemíní vzdát bez ohledu na následky. Za to by požadovali od Ruska garanci pokud jde o územní celistvost země. Sice by to bylo „stažení ocasu“ nehodné třeba takového „velkého chlapa a bijce“, jako je Kličko, ale sebralo by to Putnovi vítr z plachet, protože by pak další intervenci obhajoval jen velmi obtížně. Země by udělala ústupek, ale udržela by územní celistvost.
Místo toho současní ukrajinští představitelé znovu otevírají téma ruské základny, hrozí, že si vyrobí jaderné zbraně, mobilizují podfinancovanou armádu s patrně dost slabou bojovou morálkou. Upřímně, co čekat od armády kdy nově jmenovaný šéf námořnictva zběhne po 24h a přísahá věrnost krymské republice.
Putin nemusí nikam spěchat, nechá si potvrdit vůli krymského lidu v referendu, tím ospravedlní porušení smlouvy z roku 1994 a tak či onak Krym získá.
Patřím k těm, kteří nemají sklon fandit v konfliktech tohoto druhu některé ze stran, protože to, oč tu běží, není dobro a zlo, ale mocenské zájmy nejrůznějších politických hráčů. Nicméně pokud z Majdanu vzešlí političtí představitelé svou diplomatickou neschopností vyvolají konflikt, v němž nemají šanci vyhrát, dobře jim tak. Jen je mi líto těch mladých mužů, kteří to v případě ozbrojeného střetu zaplatí svými životy.
Zajímavější z mého pohledu je marginalizace „Západu“. Francie si vzpomněla na svou dávno zašlou diplomatickou slávu a nabídla se coby prostředník obou znepřátelených stran, což po právu nechává všechny chladným, představitelé západních zemí blekotají obecné fráze o tom, co by měl ten „zlý, zlý Putinek“ dělat, jako by to byl nějaký jejich pejsek a ne sebevědomý extrémně úspěšný psychopat (bez takové kvalifikace by tu práci prostě nemohl dobře dělat…), jemuž se podařilo postavit Rusko na nohy po Jelcinově devastaci země a nějaké sankce má na háku, protože BRICs je ekonomicky dost možná perspektivnější uskupení než „euroatlantický prostor“. Navíc lze očekávat, že jakákoli sankce kterou na Rusko uvalíme nás postihne také.
Ani hrozeb USA se nemusí jakkoli obávat. USA teď prostě nemají zdroje na válku a na válku s Ruskem už vůbec ne. Jedinou zbraní, kterou tato velmoc použije, budou velkohubé, leč bezzubé nóty.
A tak se díky dění na Ukrajině ukazuje, že tradiční západní velcí hráči na světové politické scéně začínají být u konce s dechem a ohnisko světové ekonomicko-politické moci se přesouvá jinam.