Co vzít s sebou do hrobu?

V dnešní (post)moderní konzumní společnosti je oblíbená fráze o tom, že peníze či věci si s sebou člověk do hrobu nevezme, přičemž je kladen důraz na to, aby se člověk nesoustředil na věci, nýbrž na zážitky.

Pozoruhodné na tom je, že zatímco peníze a věci si do hrobu teoreticky vzít můžeme, i když nám tam pochopitelně nebudou nic platné (mohou však alespoň potěšit budoucí archeology, jak se již mnohokrát stalo), zážitky si do hrobu skutečně vzít nemůžeme (tedy pokud nemáme v úmyslu nechat se pohřbít zaživa).

Zážitkový byznys, legální (např. zábavní a turistický průmysl a obchod s povolenými drogami) i nelegální (např. světový obchod se zakázanými drogami; sexuální průmysl může být legální i nelegální), v současné době sebevědomě konkuruje obchodu s věcmi, přičemž i u věcí je v marketingu kladen důraz na s nimi spojený, obvykle nadstandardní, zážitek.

A tak se lidé honí za zážitky, utrácejí za ně značné peníze, chlubí se jimi před svým okolím a věří, že jsou jaksi lepší, osvícenější a duchovně více na výši než ti, kteří se honí „jen“ za penězi a nekupují zážitky, ale „pouhé“ věci (které si, jak známo, do hrobu stejně nevezmou).

Jenže pokud veškerá zkušenost smrtí skončí, pak je z hlediska zemřelého úplně jedno, zda hromadil věci nebo zážitky. Věci a peníze alespoň někdo zdědí a třeba s nimi i dobře naloží, zážitky pro zážitky budou prostě jen skartovány. Hromadění zážitků je tedy ve skutečnosti mnohem egiostičtějším počínáním, než hromadění peněz nebo věcí.

Představa, že zážitky jsou samy o sobě jaksi sub specie aeternitatis hodnotnější než věci, je jen důsledkem marketingové masáže, smysluprázdným produktem propagandy.

Jakkoli jsem přesvědčen, že jsou i důležitější věci, jimž lze věnovat zdroje a čas, než je kupříkladu investice do sbírky umění, známek či třeba historických radiopřijímačů, je rozhodně vytvoření kvalitní sbírky hodnotných předmětů mnohem smysluplnější, než vytvoření sbírky soukromých zážitků, protože sbírka předmětů má hodnotu sama o sobě, ne jen pro jednoho konkrétního smrtelníka, s nímž nakonec zanikne.

A tím se dostávám k tomu, co si do onoho metaforického hrobu doopravdy vzít. Nejsou to ani věci, ani peníze a už vůbec ne zážitky, jsou to (pozitivní) činy, respektive důsledky činů, které nás přetrvají, činy, které budou mít reálnou působnost i poté, co zemřeme.

Každý člověk je schopen vytvořit takový „kapitál“ bez ohledu na to, jakými schopnostmi a dovednostmi je vybaven. Jsem hluboce přesvědčen, že každé dobře a s láskou vychované dítě je dílem srovnatelným s Monou Lisou, že nezištná pomoc komunitě a laskavá povaha třeba i velmi prostého člověka, na něhož budou jeho blízcí s dojetím vzpomínat, je srovnatelná s Kantovými Kritikami.

To samozřejmě neznamená, že zážitky do našich životů nepatří, že život neobohacují a nepodporují. Nicméně, stejně jako věci, mají-li mít nějaký skutečný smysl, musí být uchopeny nikoli jako cíl, ale jako prostředek, jako nástroj, s jehož pomocí po sobě zanecháme něco, co přetrvá. K tomu mohou sloužit buď bezprostředně (například cesta do jiných zemí jako prostředek k napsání cestopisu), nebo i zprostředkovaně jako způsob, kterak načerpat nové síly k nějakému dílu, jemuž se věnujeme. Nehlásám zde nějaký vypjatý asketismus, hlásám smysluplnost lidského počínání, protože ta je tím, co – zdá se – některým lidem zoufale chybí. Ti se pak mohou ubavit třeba až k smrti, ale nakonec ztratí vše a zbude po nich, kromě trochy popela, snad jen matná vzpomínka.  

Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Co vzít s sebou do hrobu?

Filed under Úvahy a postřehy, Filosofie a religionistika, Magie-mystika-víra

Komentáře nejsou povoleny.