O způsobech, jak se ideologie vypořádávají s vinou za své zločiny

Pokud jde o postoj ideologií k obětem, za jejichž smrt či utrpení by měly nést zodpovědnost, nalézáme zde dva způsoby, jak se z takové zodpovědnosti snaží vyvinit, přičemž se jedná o proces, kdy první způsob plynule přechází do druhého.

Tím prvním způsobem je tvrzení, že oběti si za svůj osud mohly samy, případně že jejich vina spočívá v tom, že jsou podřadné svým původem. Tedy například, že „čarodějnice“ „se samy rozhodly paktovat se s ďáblem a byly právem odsouzeny a upáleny“, že „zrádci pracujícího lidu“ se „dobrovolně rozhodli paktovat se s imperialistickým nepřítelem“, že „barevní“ obyvatelé kolonií „jsou nesvéprávní a potřebují vládu pevné ruky bílého muže“ nebo že černoši „jsou jen o něco málo víc než zvířata a zotročení bylo to nejlepší, co je mohlo potkat“, že Židé jsou „podlidé a je třeba od nich společnosti vyčistit“ apod.

Tento způsob převládá v době, kdy je ideologie u moci, jíž drží pevně v rukou, neklade si žádné otázky a je daleka jakékoli sebereflexe.

Když začne ideologie slábnout a její stoupenci se nesměle začínají pokoušet o sebereflexi, začíná přicházet ke slovu druhý způsob, jak se vypořádat se zodpovědností za utrpení, jež bylo v jejím jménu způsobeno. Jedná se o tvrzení, že „za to“ nemohla ideologie jako taková, že vinu nesou jednotlivci, kteří selhali. Tedy například že inkvizitoři „nebyli praví křesťané“, že prokurátoří a soudci překročili své pravomoci, že Stalin podlehl paranoidním bludům, že za šikanování lidí v koloniích bylo způsobeno selháním úředníků, vojáků atd.

Zde je třeba říci, že tento pokus vyvinit se skutečně obsahuje jisté racionální jádro: Z hlediska současné sebedefinice té které ideologie skutečně lze tvrdit, že inkvizitoři nesplňovali kritéria křesťanské lásky, že Stalin byl spíše orientální despota než komunista atd. Jde nicméně o značně anachronický pohled na věc, pakliže většina stoupenců dané ideologie (čest výjimkám) v dané době s počínáním dotyčných „nepravých křesťanů“, „nepravých komunistů“ apod. Víceméně souhlasila.

Tento směr uvažování je spjat s tvrzením, že navzdory „selháním“ bylo dosaženo i mnoho dobrého – kulturní a civilizační přínos křesťanství Evropě, zvýšení technologické, kulturní a znalostní vyspělosti kolonií, zlepšení životní úrovně milionů lidí v Sovětském Rusku apod. To všechno je pravda, jen je třeba říci, že to není omluva.

To podstatné, co je třeba v této chvíli říci, a o čem se moc nemluví, je absence kontrolních mechanismů v rámci té které ideologie. I kdybychom totiž uznali tvrzení o osobním selhání jednotlivců, zůstává ze fakt, že toto selhání bylo ideologií umožněno a leckdy i podporováno.

Zajímavé mimochodem je, jak se stoupenci té které ideologie staví ke zločinům ideologií konkurenčních. Běžně se setkávám s tím, že třeba nějaký křesťan bez uzardění prohlásí, že komunistická ideologie byla zločinná, zatímco v případě křesťanské ideologie šlo, pokud jde o zločiny, o selhání jednotlivců (a vice versa – někdy jsem to v opačném gardu slyšel od komunistů, ale ne tak často). Je třeba dodat, že mnohé z toho, co se v minulosti událo, se nejspíš ani nemohlo stát jinak, že jde o zkušenosti, jimiž lidstvo mělo projít. To ovšem nebrání tomu, abychom to hodnotili kriticky a nebrali si z toho poučení do budoucna.

Mimochodem: Hovořím-li zde o „křesťanské ideologii“, chci tím naznačit, že myslím tu tvář křesťanství, která měla a má mocenské ambice, nikoli o niterných podobách víry, mystiku atd.

Poté, co mocenský vliv ideologie zeslábne, začíná tvrzení o selhání jednotlivců převažovat. U současných křesťanů se již běžně nesetkáváme s obhájci čarodějnických procesů (i když mám tušení, že by se takoví mezi současnými konzervativními katolíky našli), pokud jde o kolonialismus, pak ve vyspělých zemích již nezaznívají tvrzení o podřadných národech, co se komunistů týče, pak u těch českých převládá přesvědčení o osobních selháních spojené se zdůrazňováním zlepšení životní úrovně obyvatel, ale existuje zde bohužel (protože to je ta horší varianta snahy vyvinit se) i hlasitá a stále dosti výrazná menšina těch, kteří zůstávají u prvního stanoviska, tedy že oběti režimu trpěly právem a zavinily si to samy.

Obraťme se nyní i ideologii, jež nyní vládne. U ní, respektive u jejich stoupenců, naprosto zásadním způsobem převládá první přístup, což naznačuje, že je stále ještě velmi „pevná v kramflecích“: Umrzlí bezdomovci nejsou oběti režimu, ale „vlastního rozhodnutí se flákat a skončit na ulici“, lidé, kteří páchají sebevraždy, protože se dostali do neřešitelné sociální situace, „si za to to mohou samy, protože se dost nesnažili (protože kdo se snaží, práci si přece nejde)“, že se „nevěnovaly rozvíjení své finanční gramotnosti a proto skončily v dluzích“ a podobně.

Zatímco minulý režim byl odpovědný za to, že část občanů kvůli svému původu neměla přístup k vyššímu vzdělání, že většina občanů nemohla svobodně cestovat na „Západ“, lidé, kteří dnes nemají vzhledem ke svému původu a chudobě přístup k vyššímu vzdělání a nemohou cestovat, si za to mohou sami, „nikdo jim přece nebrání aby začali podnikat a splnili si svůj americký sen“ atd.

Nicméně se již objevuje i druhé stanovisko: Devastace našeho průmyslu a zemědělství v období „budování kapitalismu“ v devadesátých letech je kromě prvního stanoviska („podniky si za to mohly samy, protože nebyly konkurenceschopné“) již interpretována i z druhého hlediska („myšlenka je dobrá, ale zradili ji zlí tuneláři“).

Tvrdím, že tak, jako je křesťanství zodpovědné za masakry křížových výprav, dobývání Ameriky, upalování kacířů a čarodějnic, omezování svobody myšlení a mnoho dalšího, tak, jako bývalé kolonialistické země musí přijmout odpovědnost za brutální vykořisťování jiných zemí a národů a za zvěrstva na nich páchaná, a tak, jako se komunisté nemohou zříci odpovědnosti za politické procesy, šikanování části občanů a katastrofální socioekonomická rozhodnutí (u nás ani tak ne, ale třeba v případě čínských dějin je to velmi signifikantní pokud jde o tzv. „Velký krok vpřed“), tak je i současný současný panující režim v plném rozsahu vinen za nárůst počtu sebevražd, za utrpení lidí bez domova, za všechny, kdo dnes žijí ve strachu a s Damoklovým mečem nad hlavou (a jsem hluboce přesvědčen, že je jich dnes více než za minulého režimu), za zavřené továrny, předlužené rodiny, šikanování zaměstnanců a mnoho dalšího. Je vinen nejen proto, že tomu nebrání, že to umožňuje, ale především proto, že to podporuje.

Skutečnost, že tyto zločiny jsou v současné době lidmi obvykle vnímány jako něco samozřejmého, je pouze důsledkem nekritického přijetí ideologie – vládnoucí ideologie vždy působí dojmem, že se jedná o něco přirozeného, samozřejmého, nevyhnutelného jako přírodní zákon; ideologie vypadá jako ideologie až tehdy, je-li opuštěna nebo se stala minoritní. Současná totalita je zodpovědná za utrpení i smrt mnoha lidí a musí být souzena, shledána lehkou a odsouzena stejně, jako jakýkoli jiný zločinný režim.

Je jistě důležité nezapomínat na zločiny minulého režimu (a nebagatelizovat je tváří v tvář hrůzám jiných režimů, včetně aktuálního), ale je zásadní otevřít konečně oči a pojmenovat a odsoudit zločiny režimu současného, protože jim, narozdíl od těch minulých, ještě lze zabránit.