Staré rčení říká, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Jednu taková mohla být vydlážděna evangelijnímu Ježíši a ten tomuto pokušení odolal. Zamysleme se nad tím, čím se Ježíš liší od antického Parida a co má naopak společného s Galadriel z Pána prstenů.
Seznamme se nejprve s proslulým textem o pokušení v pustině, budu jej citovat z Českého studijního překladu Bible (tak i nadále):
Ďábel ho vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto pravomoc a jejich slávu dám tobě, protože mně je dána, a komukoli chci, tomu ji dám. Jestliže se tedy přede mnou pokloníš, všechna bude tvá. Ježíš mu odpověděl: „Je napsáno: ‘Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.’“ (Lukáš 4,5-8)
Uvažujeme-li o tomto pokušení, nabízí se myšlenka, že se zde jedná jen o tu moc a slávu podobně, jako je tomu v případě prvních dvou nabídek, které dostal Paris od tří bohyní, mezi nimiž měl, z popudu zlomyslné Eris, zvolit tu nejkrásnější.
Bohyně se ho ve známém mýtu snažily o svých přednostech přesvědčit sliby vlády nad Asií (Héra), slávy a vítězství v každé válce (Athéna) a nejkrásnější ženy za manželku (Afrodíté).
Paris, coby správný hormony ovládaný mladý muž, nejspíš dospěl k (evolučně-psychologickému) závěru, že moc či vojenská vítězství beztak slouží jen k tomu, aby udělal dojem a získal tak přízeň těch nejlepších žen, proč na to tedy jít oklikou, když mu Afrodíté nabízí nejkrásnější ženu na světě přímo?
Paris učinil ryze sobeckou volbu a když na to přijde, jeho příběh by skončil tragicky i kdyby se rozhodl jinak (ve starořeckém příběhu tohoto typu by to ani jinak být nemohlo).
Ježíš však byl pokoušen něčím mnohem subtilnějším, než prostou opojností moci a slávy. Jeho země byla ovládána pohanskými okupanty a jejich loutkami a Mesiáš, jenž měl přijít z rodu Davidova, byl v té době (a u Židů i v dalších staletích) chápán jako král se vším všudy, jako panovník, který dá věci konečně do pořádku. Politicky do pořádku. Od Mesiáše se očekávalo, že bude fakticky a doslovně vládnout nad všemi královstvími světa.
Pokušení, o němž je zde řeč, se tedy týká pokušení mocensky napravit ve světě panující zlořád, a je příznačné, že k němu dochází v pustině evokující nejtemnější hodinu před úsvitem (tento motiv se pak v plné síle objeví ve vyprávění o noci, jež následovala po Poslední večeři) a nikoli, jako v Paridově případě, na rozverném a současně ovšem také smrtonosném božském mejdanu. Ježíš ovšem tomuto pokušení odolá a nadále hlásá království, jež „není z tohoto světa“.
Stejnému pokušení je vystavena Galadriel v Tolkienově Pánovi prstenů ve chvíli, kdy jí Frodo nabídne Jeden prsten coby koncentrovanou moc, jež by z ní učinila vládkyni světa schopnou porazit démonického Saurona, ale současně ji zcela zkorumpovala a učinila z ní stejně zlou sílu, jakou byl Sauron:
„Jste moudrá, nebojácná a krásná, Paní Galadriel,“ řekl Frodo. „Dám vám ten Jeden prsten, jestli o něj požádáte. Je pro mne velký.“
Galadriel se náhle zasmála jasným smíchem. „Moudrá možná paní Galadriel je,“ řekla, „ale tady se setkala s někým, kdo je jí roven dvorností. Jemně ses pomstil za to, že jsem při našem prvním setkání zkoušela tvé srdce. Začínáš mít pronikavé oko. Nezapřu, že mé srdce toužilo požádat o to, co nabízíš. Už dlouhé roky hloubám o tom, co bych udělala, kdyby mi přišel do rukou Velký prsten, a hle! Přišel mi na dosah. Zlo, jež bylo stvořeno před věky, pracuje rozličnými způsoby, ať Sauron sám stojí či padá. Nebyl by to skutek hodný tohoto Prstenu, kdybych jej byla odňala svému hostu násilím nebo zastrašováním?
A teď je konečně tady. Ty mi ten Prsten dáš dobrovolně! Na místo Temného pána dosadíš Královnu. A já nebudu temná, ale krásná a strašlivá jako jitro a noc! Sličná jako moře a slunce a sníh na Hoře! Děsivá jako bouře a blesk! Silnější nežli základy země. Všichni mě budou milovat a zoufat!“
Pozvedla ruku a z Prstenu, který na ní měla, vytryskl proud mocného světla, jež ozářilo jen ji samotnou a ostatek nechalo ve tmě. Stála před Frodem a zdála se vyrůstat do nekonečné výše a krásná byla až k nesnesení, strašlivá, zbožňováníhodná. Pak nechala ruku klesnout, a světlo pohaslo; a náhle se opět zasmála, a hle! byla maličká: útlá elfí žena oděná v prosté bílé a její mírný hlas byl měkký a smutný.
„Prošla jsem zkouškou,“ řekla. „Zmenším se odejdu na Západ a zůstanu Galadriel.“
(J. R. R. Tolkien: Pán prstenů I – Společenství prstenu, s. 342-343)
I k tomuto pokušení dochází v „temné hodině“ – doslovně i metaforicky – kdy je svět akutně ohrožen a okupován zlou mocí, a přesto je třeba odolat pokušení postavit se zlu s použitím jeho vlastních zbraní. Galadriel pokušení odolává a nechává prsten v rukou „maličkého“ hobita, jehož údělem je tuto hrozbu definitivně zničit, byť to bude znamenat „odkouzlení“ světa a tím i konec moci samotné Galadriel. Řekl bych, že když to Tolkien psal, měl pokoušení Ježíše v pustině na mysli. Ostatně Pán prstenů je dle mého názoru mnohem duchovnější než Lewisova Narnie, neboť není alegorií, ale rozvíjí tato témata ze své vlastní vnitřní logiky.
Všimněme si rovněž, že pokušitelem nemusí být vždy nějaká zlá bytost, ale i bytost, jež se cítí být tváří v tvář nadcházejícímu údělu slabá a touží se mu vyhnout, což je situace, jíž si většina z nás jistě někdy prožila. Viz například další známá novozákonní pasáž týkající se pokušení Ježíše:
Od té doby Ježíš začal svým učedníkům ukazovat, že musí odejít do Jeruzaléma a mnoho vytrpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, být zabit a třetího dne být vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti určitě nestane!“ Ale on se otočil a řekl Petrovi: „Jdi ode mne, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemáš na mysli věci boží, ale věci lidské.“
Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, nalezne ji. Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši?“ (Matouš 16, 21-26)
Ježíš sám ovšem tak jako tak bude v Getsemane bojovat s pokušením vyhnout se svému údělu:
I přicházejí k místu jménem Getsemane. Říká svým učedníkům: „Posaďte se zde, než se pomodlím.“ A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a začal se děsit a znepokojovat. Říká jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ Trochu poodešel, padal na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, tato hodina minula. Říkal: „Abba, Otče, tobě je všechno možné, přenes tento kalich ode mne, ale ne co chci já, ale co ty.“ (Marek, 14, 32-36)
Vraťme se však od pokušení vyhnout se svému údělu k pokušení převzít moc a konat dobro z pozice síly. Stejně jako pokušení vyhnout se svému údělu, tak i pokušení naplnit jej z pozice síly bezpochyby prožilo, v různé míře a s různými vyústěními, mnoho lidí. Pokud jde o pokušení získat moc, napravit svět a dát věci do pořádku, dějiny hovoří obvykle jen o těch, kteří podlehli. Bez ohledu na to, že se člověk, který měl na počátku dobré úmysly, leckdy stane stejným tyranem, jako ten, komu šlo již od počátku jen o moc, je dobré vést rozdíl mezi nimi v patrnosti. Ne snad proto, abychom byli shovívavější ke zlu, jež bylo spácháno ve jménu dobra (oproti zlu, řekněme, bez příčiny), ale proto, abychom se z toho poučili. Abychom se varovali nejrůznějších „pevnorukých“ mesiášů, kteří konečně praští pěstí do stolu a zatočí se zlořády, jež nás sužují. I kdyby to tito mysleli zpočátku dobře, bude mít „spása“ z jejich pevných rukou patrně zcela jinou podobu, než jaká byla očekávána.
Je třeba, abychom, my – maličcí – zničili „Jeden Prsten“, abychom budovali společnost, v níž bude moc vycházet z lidí, bude chráněna před zcizením a nebude se tudíž koncentrovat v rukou jednotlivců či mocenských elit libovolného druhu a politického zabarvení. Jsme to totiž my sami, kdo vytváří podmínky, konstelace, jež dávají prostor „osobnostem v dějinách“. Soudím, že všechny dosavadní velké dějinné události (jako Francouzská a Ruská revoluce, uchopení moci nacisty v Německu apod., nástup neoliberalismu a mnohé jiné) byly nevyhnutelné a prostě se nemohly odehrát jinak a ani jim nebylo možné zabránit. To však neznamená, že by tomu tak mělo být i v budoucnu, vzhledem k tomu, že více než kdy v minulosti, byť zajisté nikoli dokonale, jsme schopni analyzovat důsledky svých činů, jejich dopad na civilizaci, životní prostředí atd.
Obávám se však, že současná společnost míří opačným směrem. Pokud jde o ekonomickou moc, a o tu jde vždy především, dochází ke stále větší akumulaci kapitálu v rukou stále menší skupiny vyvolených; v politické oblasti narůstá poptávka po vládě silné ruky, což se projevuje v rostoucí úspěchu populistických předvolebních strategií. Pakliže to, co bylo ukradeno, má býti vráceno, nechť je to především ekonomická a politická moc, jež byla odcizena většině občanů ve prospěch elit.
Hodně se hovoří o bezradnosti současné levice, která si, je-li příčetná, uvědomuje, že někdejší leninská strategie je nepřijatelná, a současně musí čelit i pozvolnému krachu tradiční sociálnědemokratické ideje sociálně-tržního modelu společnosti. Zdá se, že údělem současné levice by mělo být taktické napravování škod způsobených neoliberálními experimenty, a boj proti populismu a fašistickým tendencím. Strategicky by pak měla levice jednoznačně usilovat o co největší decentralizaci ekonomické a politické moci a vytváření účinných kontrolních mechanismů, jež by zabránily cestám do pekla, byť by byly dlážděny těmi nejlepšími úmysly.
Neproklínejme proto ty, kteří výše uvedenému pokušení podlehli, ostatně – můžeme sami říci, že bychom se v dané situaci zachovali jinak? Nemůžeme očekávat, že každý bude mít vlastnosti Ježíše či Galadriel. Snažme se vytvářet situaci, kdy bude pokušení tohoto druhu vyloučeno. Vzhledem k ohromující moci, jíž nám dávají současné technologie, je to patrně jediná možnost, jak zabránit vlastnímu sebezničení.