Poznámka k „necronomiconské gnózi“

Lovecraftovy příběhy, respektive entity, jež se v nich vyskytují, přímo lákají k magickému experimentování a to nikoli přesto, aleprávě proto, že sám korunní princ hororu nikdy nepřestal tvrdit, že se jedná jen o výplod jeho imaginace.Kromě křesťanství právě zde více než kdekoli jinde platí Tertullianova myšlenka víry založené na absurditě, přičemž jeho slova bychom v této souvislosti mohli parafrázovat třeba takto:

Velký Cthulhu byl poražen; není to hanba, protože to je hanebné. Velký Cthulhu zemřel; je to hodno víry, protože to je pošetilé. Velký Cthulhu byl pohřben v hlubinách, ale vstane z mrtvých; je to jisté, protože to je nemožné.

Čteme-li Lovecraftovy povídky a novely, kdesi v koutku své duše cítíme, že to, o čem čteme, je určitým fascinujícím a současně děsivým způsobem skutečné. Je to tentýž pocit, který nás zvláštním způsobem zneklidňuje i při četbě jiných inspirovaných textů, jako jsou mýtická vyprávění, Védy, Zarathuštovy Gáthy, biblické knihy, Korán nebo třeba Liber AL vel Legis, jež byla zjevena Aleistru Crowleymu; ba dokonce i v LaVeyových knihách Satanská bible a Satanské rituály je „to“ jistým způsobem přítomno.

Narážím zde přirozeně na postřeh, jímž se proslavil německý teolog a religionista Rudolf Otto, že podstatu náboženství charakterizuje mysterium tremendum et fascinans – něco co nás láká, přitahuje, ale zároveň nás to děsí a probouzí to v nás pocit strachu. To je mimochodem důvod, proč nejsou příliš populární věrouky, jež neobsahují tremendum – bez prvku děsu získáváme pouze cosi na způsob humanistické filosofie, přičemž lidé cítí (i když to třeba nejsou schopni verbalizovat), že zde něco podstatného prostě chybí.

Fascinans Lovecraftových příběhů je přízračné a nesmírně silné. Je stejně hypnotizující, jako evangelijní příběh smrti a vzkříšení Ježíše či jako Crowleyho „Rovnodennost bohů“, jež v roce 1904 odstartovala Nový Aeon. Není tedy divu, že si Lovecraftovo dílo získalo vášnivé obdivovatele a že se objevily pokusy využít je v magické či kultické praxi.

Nicméně se zdá, že lovecraftovské, či – chcete-li – necronomiconské entity mlčí, že jsou vůči snažení nadšených smrtelníků zcela lhostejné. Zde může někdo namítnout, že se setkal s Nyarlathotepem (a byl to takový „prima chlapík“) a podobně, nicméně já jsem hluboce přesvědčen o tom, že člověka, který by skutečně úspěšné navázal kontakt s tím, co popisuje H. P. Lovecraft, bychom poznali především podle toho, že zešílel, jeho život je v troskách, případně podle toho, že ztrácí svoji lidskost. Nic takového jsem však u nikoho, kdo se těmito věcmi zabýval, nezaznamenal. Netvrdím, že lidé, kteří o takových kontaktech referují, lžou, pokládám za docela dobře možné, že se s čímsi setkali, myslím ale, že to byl v nejlepším případě vzdálený odraz stínů těchto entit, v horším případě jen setkání s entitami, které si mágové sami vytvarovali podle některých atributů necronomiconských entit.

Je třeba si uvědomit skutečnost, že základním atributem bytostí, o nichž v Lovecraftových povídkách čteme, je jejich radikální cizost;aje to právě tato cizost, co jim dodává jejich přízračné kouzlo. Nejsou spřízněné nejen s lidmi, ale ani s životem na naší planetě vůbec, předcházely jej, pocházejí „od Tamtud“ (from Beyond). Pokud jde o možnost vzájemného dorozumění, jsme si blíže s hmyzem než s nimi! I jejich svět je odlišný, Lovecraft píše o „divných úhlech“, o neeuklidovské geometrii, z kantovského pohledu bychom řekli, že jejich „nazírací formy“ jsou zcela odlišné od našich.

Zamysleme se nyní nad možnými důsledky setkání s něčím radikálně cizím. Už jen střet kultur dokáže mít zcela ničivé důsledky, a to stále ještě mluvíme o lidských kulturách. Setkání s něčím tak odlišným, jako jsou Lovecraftovi Prastaří, další entity „mýtu Cthulhu“ či třeba Barva z kosmu, musí mít naprosto zásadní důsledky pro toho, kdo s nimi vejde ve skutečný kontakt. Biblický hořící keř a další v Bibli popisované kontakty s Hospodinem jsou proti tomu jen setkání na úrovni rozhovoru žáka s učitelem!

V případě snah o magické uchopení Lovecraftovy mytologie se setkáváme hned zpočátku s jednou zásadní chybou v přístupu – snahou o její systematizaci. A tak se dočtu, kterak ten či onen myslitel přiřazuje jednotlivé entity k sefirot kabalistického stromu života, případně ke klifot jeho odvrácené strany, vytváří nějakou síť vztahů mezi nimi, sepisuje jejich katalog a dokonce i celý mýtus upravuje tak, aby odstranil některé jeho nelogičnosti a prázdná místa. Výsledkem jsou mimo jiné i všemožné „Necronomicony“ a příručky, které jsou leckdy krásně smysluplné a vnášejí řád do Lovecraftova chaosu, nicméně právě proto jsou bezcenné. Několikrát jsem se setkal se snahami „vyvrátit pravdivost“ křesťanské Bible pomocí poukazů na ty její pasáže, které si vzájemně odporují. Tito kritikové si neuvědomují, že právě tyto rozpory ji činí z duchovního hlediska pravdivou.

Podobně je to s Lovecraftem: Pokud se na základě jeho díla vytvoří nějaký bezrozporný a racionálně strukturovaný systém, výsledek je bezduchý. Snaha vnášet do tohoto díla lidskou logiku a systematizaci je obzvláště absurdní, neboť neexistuje žádný dobrý důvod, proč by se měly entity tohoto druhu řídit naším způsobem myšlení, naší logikou.

Nicméně právě tyto způsoby uchopení Lovecraftovy mytologie mají jednu vynikající vlastnost – nefungují; a mohou tudíž sloužit jako v podstatě bezpečná magická kratochvíle.

Lze si ale položit jinou zajímavou otázku – co kdybychom přítomnost radikálně cizích entit v případě, že by se o nás v danou chvíli nezajímaly, vůbec nepostřehli? Od malička jsme učeni lidskému způsobu nazírání světa a posléze i učeni tomu způsobu nazírání světa, který je důležitý z hlediska našich zájmů a profese. Chirurg vidí v otevřeném lidském těle mnohem více než laik, amazonský Indián je schopen se orientovat ve světě, který by pro Evropana byl děsivý a nepochopitelný (a naopak), člověk závislý na drogách vidí dealery tam, kde je ostatní ani nepostřehnou.

Byli bychom vůbec schopni registrovat něco, co se zcela vymyká našim konceptům? Myslím, že nikoli. Nevěděli bychom, na co se to vlastně díváme a patrně bychom ani netušili, že se vůbec na něco díváme. Jiné by to bylo, kdyby nám něco takového do života aktivně vstoupilo. Lze doufat, že bychom z takového setkání vyšli nezměněni? Vždyť by to otřáslo úplně vším, co pro nás znamená svět.

Proto jsem, co se „necronomiconské gnóze“ týče, velmi skeptický. Pokud by fungovala, podobalo by se to snaze nahého městského Evropana pohovořit si v amazonském pralese s hladovým jaguárem, jen by to bylo ještě mnohem nebezpečnější. Vhodnou paralelou jsou noční můry a noční děsy. V noční můře spáč nevládne sebemenší kontrolou nad situací, je situací kontrolován. Představa, že by člověk mohl nějak lucidně řídit kontakt s něčím tak mocným a ne-lidským, jako jsou necronomiconské entity, mi připadá naivní. Patrně ještě lepší je příměr k nočnímu děsu (pavor nocturnus), což je krátký extrémně děsivý sen, spojený s panikou, křikem, neklidem a je provázený vegetativními příznaky (pocení, zrychlené dýchání, bušení srdce aj.). Spící se často posadí nebo vstane s panickým křikem, může také například běžet ke dveřím. Dotyčného nelze probudit a snahy o probuzení mohou vést k ještě intenzivnější panické reakci. Člověka postihuje během NREM spánku, nejedná se tedy o normální druh snu. Spáč se jen málokdy probudí a po probuzení upadá ihned zpět do spánku, následně si pak ráno po probuzení sen nepamatuje. Pokud nějaká vzpomínka zbyla, je velmi omezená. Zde je vskutku namístě podezření, že během těchto stavů dochází ke kontaktů s něčím radikálně cizím a děsivým, dost možná i s necronomiconskými bytostmi.

Jsem rovněž skeptický vůči snaze lovecraftovský mýtus konceptualizovat v jakémkoli lidském smyslu a využívat jej v rámci běžných úvah o duchovních záležitostech. Jakékoli směšování lidských bohů a démonů s „mýtem Cthulhu“ pokládám za nepatřičné. Jistě, necronomiconské entity lze použít jako metafory pro různé procesy v nevědomí atp., můžeme z nich vytvořit pratchettovské „malé bohy“ a takto s nimi pracovat, nicméně soudím, že by bylo lepší hledat takové metafory jinde.

Čím však pro nás tyto entity být mohou, v čem je přínosné se jimi vůbec zabývat? Myslím, že prožitek setkání s nimi na stránkách Lovecraftova díla nám umožňuje pracovat s horizontem lidského světa a s jeho nevyhnutelnou konečností, umožňuje nám existenciální prožitek naší vlastní nepatrnosti, křehkosti stavby vybudované našimi pojmy a naším viděním světa. Čteme-li Lovecrafta takto, tušíme, že přijde den, kdy bude vše jinak, den, kdy nás jednou provždy pohltí noční děs, den, který když skončí, nebudeme již více lidmi. Je to jisté, protože to je nemožné!