Donedávna jsem netušil, že existuje nějaký raper Řezník sdílející audiovizuální formou své sexuální fantazie. A patrně bych se o něm nikdy ani nedozvěděl, protože rap neposlouchám a pokud jde o perverzní sexuální fantazie jen stěží kdo kdy překoná Markýze de Sade. Podlehl sem však té všudypřítomné reklamní kampani a shlédl tedy pár klipů.
Dojmy? Mé přesvědčení o nepřekonatelnosti Markýze de Sade nebylo otřeseno, Řezník nepřišel s ničím, co bych už někdy nečetl či neviděl v nějakém tom slasheru či vyvražďovačce (žánr, který je, dle mého názoru mylně, označován jako horor, a který se vyžívá v brutalitě), případně v nějaké drsnější kriminálce. Ve skutečnosti, aspoň na základě shlédnutého, jsou Řezníkovy fantazie naprosto banální; nezdá se, že by vůbec byl schopen transformovat perverzi ve skutečné umění (jde to, ale je to skutečné umění).
Nicméně si položme otázku – má Řezník právo sdílet takovou formou své vlhké sny, nebo by jej za to měla společnost nějak potrestat? Coby zapřísáhlý odpírač cenzury jsem pochopitelně přesvědčen, že má. Nicméně se zamysleme nad tím, co by plynulo z rozhodnutí, že nikoli.
Shodou okolností jsem byl nedávno v Levných knihách a v nabídce měli 120 dnů Sodomy Markýze de Sade za 89Kč. Vzhledem k tomu, že je to mnohem větší hardcore než Řezníkova tvorba, patrně by se tím měl nějaký mravokárce zabývat, ne? Nicméně lze namítnout, že dnešní ovlivnitelná mládež vesměs nečte, což je asi pravda, ale co třeba (jen tak namátkou) filmy jako Vřískot, Texaský masakr motorovou pilou, Halloween, Saw, Sweeney Todd či třeba filmy Daria Argenta, které jsou fakt otevřeně sadistické?
Tedy: Pokud chce někdo zakázat Řezníka, musí, chce-li být konzistentní, chtít zakázat přinejmenším celý jeden oblíbený žánr (můj mimochodem ne – ne snad proto, že bych byl citlivka, ale nudí mě). Dalším žánrem, o jehož zákazu by měl uvažovat, jsou thrillery o sériových vrazích, nicméně zde lze pro poctivost namítnout, že v těchto filmech je vrah obvykle líčen jako negativní postava a dopadne špatně. I když, pokud vezmeme potaz třeba postavu Hannibala Lectera – ten docela inspirativní a dokonce sexy je, není-liž pravda?
Být Řezníkem, patrně se teď zajíkám radostí nad vší tou neplacenou reklamou, jíž se mi díky organizátorům Slavíka a médiím (a nyní i Kláře Samkové, jež zapracovala na tom, aby to moc rychle nevyšumělo) dostalo. Vlastně se tímto článkem na té reklamě podílím také, ale řekl bych, že v dané chvíli je to už jedno. V každém případě zde došlo k pěkné praktické ukázce sociologického konceptu nezamýšlených důsledků jednání: Snaha potlačit zpěváka coby možný zdroj kriminální inspirace vedla k jeho masivní propagaci.
Ale když už jsme u toho: Může Řezník někoho inspirovat k nezákonnému jednání? Může. Pokud je někdo deviant a potřebuje „popostrčit“, může být „popostrčen“ třeba právě Řezníkem. Nebo filmem Vřískot. Nebo Starým zákonem (jsou tam k nalezení docela inspirativní hardcore pasáže!). Potíž je, že pokud takový člověk nebude podnícen Řezníkem, podnítí jej cokoli jiného; nepomohlo by ani něco tak absurdního, jako cenzura celé dosavadní lidské kultury.
Ve skutečnosti si myslím, že impakt existence rapera Řezníka na osud můj a mých blízkých se téměř jistě limitně blíží nule, zatímco mnohem relevantnější témata, především sociopolitická, enviromentální a zdravotní, byť leckdy pohříchu daleko méně diskutovaná, se mého života a života mých blízkých týkají leckdy i velmi bolestně.
Co tedy s Řezníkem? Nechat ho být. Ve skutečnosti není ani zajímavý, ani důležitý. Spíše než fiktivnímu utrpení postav více či méně umělecké tvorby všeho druhu, bychom měli věnovat pozornost reálnému utrpení skutečných lidí – a jejich neméně skutečným „řezníkům“ v bílých límečcích, s politickým vlivem a s důkladně umytýma rukama.