Rád bych své čtenáře upozornil na zajímavý dokument Reportérů ČT nazvaný „Satan mezi pravoslavnými“, který přibližuje současné dění v pravoslavné církvi po schválení tzv. církevních restitucí. K tomu si dovolím připojit několik poznámek.
Dokument můžete shlédnout na webu ČT a je to vskutku smutná podívaná. Zkusím nyní celou záležitost nahlédnout v širším kontextu.
Pokud nahlížím na křesťanství z křesťanského, nebo, ještě lépe, ježíšovského, paradigmatu, tak soudím, že křesťanský mainstream uzavřel ve čtvrtém století smlouvu s ďáblem, jež byla zpečetěna roku 380, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím Říše římské. Metaforicky to proběhlo nějak takto:
Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ (Lukáš 4,5-7)
A křesťanská církev, na rozdíl od evangelijního Ježíše, řekla ďáblovi ano.
Tak se v té době původně nejpokrokovější a zásadním způsobem emancipační hnutí (zde přecházím do marxistické perspektivy) stalo ideologií podporující vládnoucí režimy se všemi výhodami s tím spojenými.
Od té doby se znovu a znovu objevovala hnutí, jež se snažila tento neblahý pakt zrušit – Valdenští, Wycliffe, Hus a husité, a mnozí další, plně v evropské kultuře tento impuls zakotvil v podobě reformace iniciované Lutherem a Kalvínem; protestantské církve nicméně také postupně uzavíraly své vlastní pakty, či přinejmenším kompromisy, s ďáblem.
A dnes, v České republice, probíhá další paktování v podobě církevních restitucí, přičemž opravdu nelze očekávat, že by kteroukoli z církví tato záležitost nějak duchovně povznesla (respekt k těm, kteří se toho odmítli zúčastnit, ať již z počátku, nebo – v případě Bratrské jednoty baptistů – posléze).
V odkazovaném dokumentu arcibiskup Simeon v reakci na probíhající konflikt v církvi (jíž by měl na našem území teoreticky vést, leč nemá patřičné mocenské páky) říká, že církev by měla ty peníze odmítnout, protože pak by nebylo oč bojovat a církev by byla svobodná. No bať! Jenže ruku na srdce, vaše vysokopřeosvícenosti arcibiskupe, není to v této chvíli už tak trochu s křížkem po funuse? Pozvali jste si do domu raracha a jak je známo z pohádek: jak se jednou rarach v hospodářství usadí, není zrovna snadné ho vyhnat.
Co dodat? Nečekejme, že to v jiných církvích podílejících se na aktuální podobě smlouvy s ďáblem bude jinak, i když předpokládám, že většině se podaří udržet to lépe pod pokličkou; v případě římských katolíků pak očekávám, že jsou natolik dobře zorganizovaní a v těchto věcech zkušení, že už mají nachystané penězovody a vše proběhne spíše hladce. To neznamená, že by mezi nimi ďábel nebyl, ale jen to, že je tam už dávno a velmi důkladně zabydlen.
Dle některých apokryfních příběhů je Mamon syn Satana a je protipólem Syna božího. Věřím v hlubokou pravdivost takové metafory. Současně se také domnívám, že – navzdory určitým výjimečným jednotlivcům a hnutím – křesťanství jako celek už nedokáže být skutečným emancipačním hnutím; po pravdě řečeno i islám tuto roli plní lépe. Ovšem étos, který současná evropská společnost (asi spolu s liberálními státy USA) potřebuje, už nemůže být náboženský. Nemůže však být ani osvícensky sekulární – měl by být syntézou náboženství jako teze a osvícenského sekularismu jako antiteze. Kdo čteš, rozuměj.