K marxistickému pohledu na náboženství

Jeden ze základních problémů současného ateistického hnutí podle mě spočívá v tom, že myšlenkově vězí někde v 18. století u francouzských mechanistických materialistů (Holbach, La Mettrie), přinejlepším pak u Davida Huma, a velice se podivují nad tím, že jim to přesvědčování pomýlených věřících takříkajíc nejde od ruky.

Zásadní problém lze definovat takto: Náboženská víra uspokojuje jiné než intelektuální potřeby, tudíž je obtížné s ní bojovat poukazem na intelekt věřícího (tj. záplavou argumentů proč je náboženství nesmysl).

Nutno dodat, že existuje malá část populace, k níž takto promlouvat lze, jedná se o lidi, jejichž intelektuální potřeby jsou tak silné, že je argument přesvědčí. Takoví lidé se ovšem k ateismu mohou dopracovat snadno i sami, často se jedná o osoby, které se tak či onak vypořádávají s nějakou vírou děděnou v jejich rodině. Pro tyto lidi pak může být hnutí „nových ateistů“ velkou morální oporou a to je z mého pohledu patrně ta vůbec nejprospěšnější věc, kterou toto hnutí dělá.

Pak zde ale máme lidi, kteří tou či onou iracionální vírou uspokojují své bytostné potřeby a toto uspokojení je pro ně natolik důležité, že jakékoli argumenty ignorují nebo se s nimi vypořádají pomocí nějaké, více či méně vnitřně konzistentní, mentální konstrukce, která se nevěřícímu může jevit jako blud – jediný rozdíl mezi „zdravým“ zracionalizovaným nevývratným iracionálním přesvědčením a bludem jako psychiatrickou diagnózou spočívá v tom, že blud výrazně zneschopňuje svého nositele v běžném životě. Jak čtenář jistě sám tuší, hranice je v tomto případě velmi neostrá a její poloha je do značné míry také záležitostí úhlu pohledu pozorovatele.

marx-opium

Proč je ale náboženské či jiné iracionální přesvědčení tak svůdné, že vede k naprosté imunizaci vůči argumentům? Zde je patřičné vrátit se k Marxovi: „Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu. Zrušit náboženství jako ilusorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek vzdát se ilusí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, ve kterém je zapotřebí ilusí. Kritika náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí, jemuž náboženství tvoří svatozář.“ (Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva)

Nemám v úmyslu vyzývat čtenáře tohoto článku, aby se stali ve všem všudy marxisty, ale zamysleme se nad tím, zda tato brilantně napsaná slova přeci jen nemají cosi do sebe. Není tomu skutečně tak, že náboženství (ale také třeba uctívání celebrit, konzumace bulvárních médií, extrémní formy sportovního fanouškovství či třeba identifikace s mocnými prostřednictvím zastávání nevýhodných politických přesvědčení) je důsledkem nějaké sociální či psychosociální situace podobně jako například užívání drog v užším slova smyslu?

Všimněme si, že míra religiozity je nízká v zemích, kde je vysoká životní úroveň a schopnost sebeuplatnění, doprovázená relativně menším rozevřením nůžek mezi bohatými a chudými, jako je tomu například v zemích skandinávských. Proč tomu tak je? Jistě ne proto, že by tamní ateisté argumentovali lépe, než ateisté třeba v USA. Je tomu tak proto, že míra reálného štěstí je tam prostě vyšší a potřeba štěstí iluzorního je tím pádem nízká.

Z tohoto hlediska by se mohlo zdát, že Česká republika je na tom s reálným štěstím dobře, ale jak poukázal už téměř před půlstoletím český filosof Vítězslav Gardavský, problém není jen náboženství, problém je „opium“ jako celek, takže je třeba brát v potaz i jeho další formy, jako například výše uvedený kult celebrit a bulváru, fanouškovství, nacionalismus či třeba aktuálně u nás anticiganismus a islamofobie. V tomto ohledu je míra užívání „opia“ v naší zemi dosti vysoká (zevrubně se analýze náboženské a „opiové“ situace v naší zemi věnuji v eseji Marxistická kritika náboženství pro 21. století).

Chápu, že je mnohem snazší věnovat se vyvracení bludů a lamentovat „jak jsou ti věřící hloupí“, ale musím se ptát: Je to k něčemu dobré, nebo je to jen aktivita vedoucí k posílení vlastního sebevědomí, která se v některých ohledech podezřele blíží marxovskému „opiu“?

Neudělali by ateisté přeci jen lépe, kdyby se v rámci svého boje s „pověrami“ věnovali širšímu sociálnímu kontextu svého tématu a úvahám o tom, jak usilovat o změnu společnosti ve smyslu skutečného štěstí, tedy o situaci, kdy bude klesat potřeba iluzí?

 

Psáno pro OSA ČR.

Advertisements

Comments Off on K marxistickému pohledu na náboženství

Filed under Filosofie a religionistika, Sociologie a andragogika

Komentáře nejsou povoleny.