Jakkoli mám sklony k mystice a určitým, patrně ne zcela běžným, způsobem patří idea Boha do mé světonázorové výbavy, nevěřím, že existuje osobní posmrtný život a nevěřím ani v reinkarnaci. Objasním proč.
Mé důvody jsou dva, jeden vychází z úvah o teorii identity, druhý je etický.
Představa osobního posmrtného života počítá s tím, že to, čemu se říká „já“, a čemu já, myslím, že přesněji, říkám „pocit kontinuity osobní existence“, nějakým způsobem přetrvá zánik těla, tedy především mozku, a dál pokračuje ve své existenci jako duchovní entita. Jenže tato představa je spojena s tak velkými obtížemi, že je filosoficky v podstatě neobhajitelná a jakékoli pokusy ji obhájit vyznívají jen jako racionalizace iracionální víry.
Proč je neobhajitelná? To, čemu říkáme „já“ je zjevně výsledkem působení prostředí (fyzikálního, biologického a sociálního) a evolučně daných genetických predispozic na utváření lidského mozku. Je neoddiskutovatelným faktem, že pokud dojde k zásahu do funkcí mozku, ať již mechanickému (zranění, operace), nebo chemickému (užití léku, intoxikace), muže dojít k výrazným, reversibilním i ireversibilním, změnám v osobnosti ovlivněného člověka. Lidské „já“ se může zásadně proměnit během krátké chvíle doslova k nepoznání. Může dojít i k úplnému přetržení pocitu kontinuity existence – například v důsledku úplné amnézie.
Pak je ovšem třeba se zeptat: Co je tedy ta hypotetická duše, jejíž život má po smrti pokračovat? Znamená to, že změny funkce mozku mění i duši? Bude člověk, který zemřel ve stavu pokročilé demence, dementní i po smrti? Věřící předpokládají, že v takovém případě dojde k „nahrání předchozí zálohy“, ale ve skutečnosti se náš mozek proměňuje neustále, byť ne nutně tak dramaticky jako třeba v případě Alzheimerovy choroby či nějakého zranění. Jaká „záloha“ se tedy nahraje? A proč? A nebude „nahráním“ jedné „zálohy“ poškozena na svých právech osobnost, jež se utvořila později, případně dokonce ta, jež jí předcházela? Které „já“ je to pravé „já“, jehož existence bude po smrti existovat? Dvacetileté? Padesátileté? Osmdesátileté? Kdyby se člověk setkal se svým „já“, jaké bylo třeba před dvaceti lety, patrně by měl silný pocit, že stojí tváří v tvář někomu jinému. Jen ona každodenní kontinuita nás utvrzuje v dosti falešné představě, že jsme týmiž lidmi. Měníme se a měníme se hodně. Dále je třeba vznést otázku, jaká bude osobní identita duše nemluvněte či potraceného dítěte. Bude nějak uměle vytvořena? Nebo snad je nějak preexistentní, a pokud ano, jakému věku odpovídá a proč? A v jakém věku odcházíme do zásvětí v návaznosti na svou osobní identitu, aniž by byla nějak dotvářena, a proč? Nebylo by třeba pětileté dítě ve smyslu ukončení jeho osobní identity zabito, kdyby se v zásvětí stalo třicetiletým? Nebo snad v zásvětí pokračuje proces dospívání? To by asi dávalo smysl pokud jde o hypotézu vzkříšení, jíž se budu věnovat dále. V každém případě je třeba si tuto otázku klást.
Dále: Pokud by po smrti člověka měla pokračovat jeho existence jako osoby disponující vědomím své kontinuity, znamenalo by to, že by musely být nějak simulovány veškeré tělesné procesy, jež jsou k zachování této kontinuity nutné, tedy veškerá činnost neurotransmiterů, hormonů, veškeré mozkové spoje atd., které by nějakým způsobem nahrazovaly předchozí fungování nyní mrtvého organismu. Současně by musely být modelovány i veškeré potřebné vstupy z okolí, tedy přísun různých nezbytných živin, kyslíku, vody… Pak je ovšem namístě otázka, čím by se taková existence vlastně lišila od existence fyzické. Konec konců můžeme být, jak by možná poznamenal filosof George Berkeley, ve skutečnosti takto modelováni již nyní.
Intuitivní představa duše opouštějící tělo je při hlubším pohledu kontraintuitivní, protože vyžaduje představu nějakého dalšího „duševního těla“. Ta se sice skutečně objevuje například jako koncepce těla „astrálního“, nicméně nevidím žádný pádný důvod, proč něco takového postulovat. Zážitky blízkosti smrti či prožitek „astrálního cestování“ lze vyložit mnohem jednodušeji a bez zavádění takových hypotéz.
Mimochodem: Jsem přesvědčen, že skutečně existuje něco, co odpovídá představám o „astrálním světě“, a kam je možné „vstoupit“. Ale myslím, že tento svět existuje jen v našich hlavách stejně, jako v nich existuje nirvána či splynutí s Bohem. To prosím vůbec neznamená, že by se tím cokoli jakkoli znehodnocovalo. Svět lidského mozku je stejně úžasný a ohromující jako vesmírný tanec galaxií, možná i úžasnější, a skrývají se v něm pro mnohé netušená místa. Není vůbec třeba vymýšlet nějaké další světy, abychom prožitky posvátné fascinace i posvátné hrůzy, setkání se zvláštními bytostmi, nebe i peklo, věčnost atd., vysvětlili či jim dodali váhu. Vždyť i své zemřelé blízké máme ve svých úžasných mozcích a můžeme se tam s nimi setkávat.
Neboli: Z filosofického hlediska nevidím žádný důvod, proč bych měl postulovat existenci nějakých nadbytečných „duchovních“ světů a tím i osobního posmrtného života. Ostatně kupříkladu lidé ve starověké Mezopotámii či Řecku měli na tuto věc velmi střízlivý názor, když popisovali zásvětí jako pochmurné místo, v němž mrtví ztratili svou osobní identitu. Zemřelému mohl vrátit osobní identitu a život jen nadpřirozený zásah bohů, případně na omezenou dobu i zásah člověka, který zná příslušné nekromantické rituály, jak to nepřekonatelně popisuje Homér v Odyssei. A staří Egypťané zase moc dobře chápali souvislost osobní identity s tělesným životem, který se snažili mumifikací prodloužit. A v případě národů vyznávajících kult předků se zesnulý stává někým jiným, než byl za života, mění se v numen, ochranné nižší božstvo, jež je třeba udržovat při životě vzpomínkami a rituály, a jež bdí nad blahem svého lidu. Není však již toutéž osobou, obvykle dostává i nové jméno. Navíc se cti stát se předkem nedostane každému, ale jen těm, kdo se v životě o dobro lidu obzvláště zasloužili.
Mám rád kult předků, sám vyznávám jistou jeho obdobu: Věřím, že zemřelý i po smrti skutečně žije ve vzpomínkách a v díle, které po sobě zanechal. Nemyslím to v žádném případě nějak spiritisticky; zemřelý je prostě neosobně přítomen v myslích a díle, ale to nic nemění na tom, že přítomen je a může i po své smrti na své okolí skrze jiné lidi působit.
Až posléze touha lidí po „něčem víc“, nejspíš související se ztrátou starých jistot spojených s rozpadem tradičních společenství (a tím s nutností hledat jistotu a spravedlivou odměnu alespoň po smrti, což bylo následně využito vládnoucími třídami), začala vytvářet představu osobního posmrtného života v tak či onak koncipovaném zásvětí.
Anticipuji možnou námitku, jíž je analogie s klavíristou: Ta je založena na myšlence, že mozek je jako složitý hudební nástroj, třeba klavír, a duše je klavírista, který na něj hraje. Pokud se klavír pokazí, nemůže ani dobrý klavírista zahrát dobře svůj part.
Jenže v tom případě je třeba položit si otázku, jak vlastně působí „klavír“ na „klavíristu“. Pokud jsou stavy našeho mozku kauzálně ovlivňovány všemožnými vnitřními a vnějšími faktory, tedy pokud je „klavír“ neustále měněn, jak může být „klavírista“ po smrti trestán za to, že jeho pokažený nástroj hrál něco jiného, než co bylo na partituře? Znovu opakuji, že naše mozky se přetvářejí (někdy vylepšují, jindy kazí) v důsledku interakcí se světem neustále. A pokud existuje nějaké zpětnovazebné propojení „klavíru“ a „klavíristy“, celá analogie pochopitelně ztrácí jakýkoli smysl, protože „klavírista“ se stává nadbytečnou entitou, jíž k ničemu nepotřebujeme. Další možná námitka proti této analogii může být vystižena otázkou A na co „klavírista“ po smrti „klavíru“ vlastně hraje?, nicméně by asi bylo možné říci, že prezentuje onu „hudbu“ nějak bezprostředně.
Myšlenka reinkarnace známá ve východních naukách, ale občas se vyskytnuvší i v dějinách západního myšlení (pythagorejci), není o moc konzistentnější. Co se vlastně převtěluje, když „já“ současného života je zjevně úplně jiné, než „já“ toho předchozího? K čemu je dobrá představa, že až zemřu, bude za mé prohřešky pykat (případně za mé dobré skutky odměněn) někdo, kdo bude z každého smysluplného pohledu na věc z hlediska osobní identity někdo jiný? Je to vůbec správné z morálního hlediska? Snad mohu doufat, že jej nějaký regresní terapeut přivede ke vzpomínce na můj vlastní život, ale stejně to bude někdo jiný, kdo bude vzpomínat. Znám lepší způsoby, jak zajistit, aby si na můj život po mé smrti někdo vzpomněl. Objevuje se i myšlenka, že duše je přichází do světa takříkajíc na zkušenou, že sbírá zkušenosti buď pro nějakou božskou entitu, nebo pro nějaké meta-já, které je nad těmi konkrétními já jednotlivých životů. To je z etického hlediska možná přijatelnější, ale jinak mi to připadá jako hypotéza, která nenabízí žádné užitečné aplikace.
Co má moje současná osobní identita společného s osobní identitou někoho, kdo se narodí po mé smrti a bude někým jiným? Indové o tom přemýšleli a ti, kteří mysleli víc do hloubky, přišli s teorií átmanu, coby neměnné kapky oddělené od oceánu neosobního Boha (Brahma). Jenže, jak poukázal už Gautama Buddha, když z úvah átman prostě vypustíme, vůbec nic se tím nezmění. Je možná škoda, že nebyl schopen tyto úvahy dotáhnout do konce a koncept reinkarnace odmítnout jako takový, nicméně jeho koncept anattá, přesvědčení, že jsme složeni z neustále se měnících shluků mentálních a tělesných procesů a že neexistuje žádná duše ve smyslu metafyzické substance, je velmi cenný. Reinkarnaci, zvláště v onom hinduistickém smyslu pokládám, stejně jako osobní posmrtný život, za filosoficky neudržitelnou hypotézu.
Stejně jako myšlenka zásvětních odměn a trestů v případě hypotézy osobního posmrtného života, je navíc i nauka o reinkarnaci prospěšná především vládnoucím třídám toužících udržet status quo.
Existuje ještě jedna možná představa osobního posmrtného života – vzkříšení v nových tělech, jak je přítomna kupříkladu v Novém zákoně. Tato představa, ač ji nesdílím, je dle mého názoru rozhodně mnohem smysluplnější, než posmrtný život duše či reinkarnace. Pokud existuje Bůh, který má moc vytvořit nová těla tak, aby kontinuálně navazovala stavem mozků na stav před smrtí (případně na nějakou předchozí „zálohu“) a popřípadě je ještě nějak vylepšit, a pokud tak učiní, bude kontinuita „já“ bez problémů zachována. Tato představa vychází z židovství, jež přišlo s koncepcí, že člověk nemá duši, ale je duše, přesněji duše živá, to jest bytost, jíž Bůh vdechl dech života, který ale nebyl chápán jako duše v platónském smyslu, nýbrž jako oživující princip. Původní židovské představy v podstatě nepočítaly s jakýmkoli posmrtným životem, zemřelý skončil v šeolu, hrobě, a jeho existence byla stejně neosobní a přízračná, jako u jiných starověkých národů. Později se objevily různé koncepce posmrtného života, především vzkříšení na konci času, ale i představy podsvětí, jako jakési čekárny na toto vzkříšení, kde je zemřelý odměněn nebo trestán za své pozemské skutky. Ve středověkém rabínském judaismu (například v Maimonidových článcích víry) se vzkříšení na konci času již objevuje jako dogma. Představy o posmrtném životě duše byly různé, nebyly závazně kodifikované a byly spíše lidového charakteru. Dodnes ale judaismus klade důraz především na pozemský život a s ním spojené povinnosti a například reformovaný judaismus nejen že nemá žádná závazná dogmata co se posmrtného života týče, tedy ani vzkříšení, ale ani s něčím takovým nepočítá, což (stejně jako starověké představy) mimo jiné poněkud narušuje stereotypní představu, že idea posmrtného života je nějak esenciálně spjata s náboženským myšlením. Pokud jde o vzkříšení, v čisté podobě v ně věří dnes například Adventisté sedmého dne a Svědkové Jehovovi, obě tyto církve hlásají, že období mezi smrtí a vzkříšením stráví člověk v nevědomém stavu.
Osobně v něco takového nevěřím, ale rozhodně mi připadá intelektuálně poctivější věřit v čistokrevný zázrak, než v nějaké podivné mechanismy zahrnující přežívání či reinkarnování nehmotných entit. I v tomto případě je ale relevantní můj etický důvod, proč odmítám osobní posmrtný život. Přejděme tedy nyní k etickému důvodu, proč nevěřím v osobní posmrtný život a ani v reinkarnaci.
Jsem hluboce přesvědčen, že hodnota mravného činu má hodnotu v něm samém. Pokud je mravný čin motivován zištně, není skutečně mravný. Může být přínosný pro druhé, ale pokud by jej dotyčný neučinil i bez nároku na odměnu, není to mravný čin. V tom jsem kantovec jak poleno. Jediným správným důvodem, proč konat dobro, je dobro samo. Souvisí to i se svobodou: Pokud konám dobro z touhy po odměně nebo ze strachu z trestu, nejsem svobodný.
Když třeba nějaký věřící mluví o nutnosti víry v posmrtný život pro mravné chování, musím se jej zeptat: Takže kdyby se vám dostalo poznání, že smrtí osobní život definitivně končí, stal by se z vás gauner? Začal byste ubližovat lidem? Pokud ano, jak můžete tvrdit, že jste mravný?
Osobně mám podezření, že víra tohoto typu nejenže není oporou skutečné mravnosti, ale může jí i škodit. Položme si otázku, zda by se kupříkladu sebevražedný atentátník tak ochotně rozhodl uskutečnit svou „misi“, kdyby nebyl manipulován náboženskou představou o posmrtné odměně.
Pro mě osobně plyne z přesvědčení o konečnosti lidského života mnohem větší úcta a pocit zodpovědnosti, než z představ o životě posmrtném, ale nejsem si jist, zda lze takovou souvislost objektivně postulovat.
Tak či onak je víra v osobní posmrtný život či reinkarnaci přinejmenším eticky irelevantní. Rozhodně neplatí, že by v zemích, kde převažují lidé, kteří věří v posmrtné odměny a tresty, byli lidé mravnější, než v zemích, kde je takových lidí méně (dokonce je tomu dle statistik naopak, ale to neznamená, že jde nutně o kauzální souvislost mezi vírou a vyšší mírou zločinnosti).
Víra v posmrtné odměny a tresty je navíc, jak jsem uvedl výše, nástroj ideologické manipulace ze strany vládnoucí třídy – a už proto, aplikuji-li Ježíšovo „po ovoci poznáte je“, musím takové představy z etického hlediska odmítnout.
Jsem přesvědčen, že poté, co ustanou procesy v mém mozku, bude definitivně ukončena moje osobní existence. Možná, že mě pak jednou Bůh vzkřísí z mrtvých tím, že rekonstruuje můj mozek v tom či onom stavu a umístí jej do nějakého těla, případně udělá nějaký jiný obdobný zázrak, ale rozhodně s tím nepočítám a ani takovou představu ke štěstí a ani k ničemu jinému nepotřebuji stejně, jako nepotřebuji ani Boha konajícího jiné zázraky, než ty, jež jsou produktem sebepřesahu lidských bytostí.
Svět netušených zázraků se nachází v mém mozku, nachází se v něm odměny i tresty za mé činy, nachází se v něm peklo i království nebeské. Nachází se v něm i věčnost. A mohu tam hledat a nacházet Boha. Myslím, že je to úžasné!