Proč nevěřím v osobní posmrtný život ani v reinkarnaci

Jakkoli mám sklony k mystice a určitým, patrně ne zcela běžným, způsobem patří idea Boha do mé světonázorové výbavy, nevěřím, že existuje osobní posmrtný život a nevěřím ani v reinkarnaci. Objasním proč.

Mé důvody jsou dva, jeden vychází z úvah o teorii identity, druhý je etický.

Představa osobního posmrtného života počítá s tím, že to, čemu se říká „já“, a čemu já, myslím, že přesněji, říkám „pocit kontinuity osobní existence“, nějakým způsobem přetrvá zánik těla, tedy především mozku, a dál pokračuje ve své existenci jako duchovní entita. Jenže tato představa je spojena s tak velkými obtížemi, že je filosoficky v podstatě neobhajitelná a jakékoli pokusy ji obhájit vyznívají jen jako racionalizace iracionální víry.

Proč je neobhajitelná? To, čemu říkáme „já“ je zjevně výsledkem působení prostředí (fyzikálního, biologického a sociálního) a evolučně daných genetických predispozic na utváření lidského mozku. Je neoddiskutovatelným faktem, že pokud dojde k zásahu do funkcí mozku, ať již mechanickému (zranění, operace), nebo chemickému (užití léku, intoxikace), muže dojít k výrazným, reversibilním i ireversibilním, změnám v osobnosti ovlivněného člověka. Lidské „já“ se může zásadně proměnit během krátké chvíle doslova k nepoznání. Může dojít i k úplnému přetržení pocitu kontinuity existence – například v důsledku úplné amnézie.

Pak je ovšem třeba se zeptat: Co je tedy ta hypotetická duše, jejíž život má po smrti pokračovat? Znamená to, že změny funkce mozku mění i duši? Bude člověk, který zemřel ve stavu pokročilé demence, dementní i po smrti? Věřící předpokládají, že v takovém případě dojde k „nahrání předchozí zálohy“, ale ve skutečnosti se náš mozek proměňuje neustále, byť ne nutně tak dramaticky jako třeba v případě Alzheimerovy choroby či nějakého zranění. Jaká „záloha“ se tedy nahraje? A proč? A nebude „nahráním“ jedné „zálohy“ poškozena na svých právech osobnost, jež se utvořila později, případně dokonce ta, jež jí předcházela? Které „já“ je to pravé „já“, jehož existence bude po smrti existovat? Dvacetileté? Padesátileté? Osmdesátileté? Kdyby se člověk setkal se svým „já“, jaké bylo třeba před dvaceti lety, patrně by měl silný pocit, že stojí tváří v tvář někomu jinému. Jen ona každodenní kontinuita nás utvrzuje v dosti falešné představě, že jsme týmiž lidmi. Měníme se a měníme se hodně. Dále je třeba vznést otázku, jaká bude osobní identita duše nemluvněte či potraceného dítěte. Bude nějak uměle vytvořena? Nebo snad je nějak preexistentní, a pokud ano, jakému věku odpovídá a proč? A v jakém věku odcházíme do zásvětí v návaznosti na svou osobní identitu, aniž by byla nějak dotvářena, a proč? Nebylo by třeba pětileté dítě ve smyslu ukončení jeho osobní identity zabito, kdyby se v zásvětí stalo třicetiletým? Nebo snad v zásvětí pokračuje proces dospívání? To by asi dávalo smysl pokud jde o hypotézu vzkříšení, jíž se budu věnovat dále. V každém případě je třeba  si tuto otázku klást.

Dále: Pokud by po smrti člověka měla pokračovat jeho existence jako osoby disponující vědomím své kontinuity, znamenalo by to, že by musely být nějak simulovány veškeré tělesné procesy, jež jsou k zachování této kontinuity nutné, tedy veškerá činnost neurotransmiterů, hormonů, veškeré mozkové spoje atd., které by nějakým způsobem nahrazovaly předchozí fungování nyní mrtvého organismu. Současně by musely být modelovány i veškeré potřebné vstupy z okolí, tedy přísun různých nezbytných živin, kyslíku, vody… Pak je ovšem namístě otázka, čím by se taková existence vlastně lišila od existence fyzické. Konec konců můžeme být, jak by možná poznamenal filosof George Berkeley, ve skutečnosti takto modelováni již nyní.

Intuitivní představa duše opouštějící tělo je při hlubším pohledu kontraintuitivní, protože vyžaduje představu nějakého dalšího „duševního těla“. Ta se sice skutečně objevuje například jako koncepce těla „astrálního“, nicméně nevidím žádný pádný důvod, proč něco takového postulovat. Zážitky blízkosti smrti či prožitek „astrálního cestování“ lze vyložit mnohem jednodušeji a bez zavádění takových hypotéz.

Mimochodem: Jsem přesvědčen, že skutečně existuje něco, co odpovídá představám o „astrálním světě“, a kam je možné „vstoupit“. Ale myslím, že tento svět existuje jen v našich hlavách stejně, jako v nich existuje nirvána či splynutí s Bohem. To prosím vůbec neznamená, že by se tím cokoli jakkoli znehodnocovalo. Svět lidského mozku je stejně úžasný a ohromující jako vesmírný tanec galaxií, možná i úžasnější, a skrývají se v něm pro mnohé netušená místa. Není vůbec třeba vymýšlet nějaké další světy, abychom prožitky posvátné fascinace i posvátné hrůzy, setkání se zvláštními bytostmi, nebe i peklo, věčnost atd., vysvětlili či jim dodali váhu. Vždyť i své zemřelé blízké máme ve svých úžasných mozcích a můžeme se tam s nimi setkávat.

Neboli: Z filosofického hlediska nevidím žádný důvod, proč bych měl postulovat existenci nějakých nadbytečných „duchovních“ světů a tím i osobního posmrtného života. Ostatně kupříkladu lidé ve starověké Mezopotámii či Řecku měli na tuto věc velmi střízlivý názor, když popisovali zásvětí jako pochmurné místo, v němž mrtví ztratili svou osobní identitu. Zemřelému mohl vrátit osobní identitu a život jen nadpřirozený zásah bohů, případně na omezenou dobu i zásah člověka, který zná příslušné nekromantické rituály, jak to nepřekonatelně popisuje Homér v Odyssei. A staří Egypťané zase moc dobře chápali souvislost osobní identity s tělesným životem, který se snažili mumifikací prodloužit. A v případě národů vyznávajících kult předků se zesnulý stává někým jiným, než byl za života, mění se v numen, ochranné nižší božstvo, jež je třeba udržovat při životě vzpomínkami a rituály, a jež bdí nad blahem svého lidu. Není však již toutéž osobou, obvykle dostává i nové jméno. Navíc se cti stát se předkem nedostane každému, ale jen těm, kdo se v životě o dobro lidu obzvláště zasloužili.

Mám rád kult předků, sám vyznávám jistou jeho obdobu: Věřím, že zemřelý i po smrti skutečně žije ve vzpomínkách a v díle, které po sobě zanechal. Nemyslím to v žádném případě nějak spiritisticky; zemřelý je prostě neosobně přítomen v myslích a díle, ale to nic nemění na tom, že přítomen je a může i po své smrti na své okolí skrze jiné lidi působit.

Až posléze touha lidí po „něčem víc“, nejspíš související se ztrátou starých jistot spojených s rozpadem tradičních společenství (a tím s nutností hledat jistotu a spravedlivou odměnu alespoň po smrti, což bylo následně využito vládnoucími třídami), začala vytvářet představu osobního posmrtného života v tak či onak koncipovaném zásvětí.

Anticipuji možnou námitku, jíž je analogie s klavíristou: Ta je založena na myšlence, že mozek je jako složitý hudební nástroj, třeba klavír, a duše je klavírista, který na něj hraje. Pokud se klavír pokazí, nemůže ani dobrý klavírista zahrát dobře svůj part.

Jenže v tom případě je třeba položit si otázku, jak vlastně působí „klavír“ na „klavíristu“. Pokud jsou stavy našeho mozku kauzálně ovlivňovány všemožnými vnitřními a vnějšími faktory, tedy pokud je „klavír“ neustále měněn, jak může být „klavírista“ po smrti trestán za to, že jeho pokažený nástroj hrál něco jiného, než co bylo na partituře? Znovu opakuji, že naše mozky se přetvářejí (někdy vylepšují, jindy kazí) v důsledku interakcí se světem neustále. A pokud existuje nějaké zpětnovazebné propojení „klavíru“ a „klavíristy“, celá analogie pochopitelně ztrácí jakýkoli smysl, protože „klavírista“ se stává nadbytečnou entitou, jíž k ničemu nepotřebujeme. Další možná námitka proti této analogii může být vystižena otázkou A na co „klavírista“ po smrti „klavíru“ vlastně hraje?, nicméně by asi bylo možné říci, že prezentuje onu „hudbu“ nějak bezprostředně.

Myšlenka reinkarnace známá ve východních naukách, ale občas se vyskytnuvší i v dějinách západního myšlení (pythagorejci), není o moc konzistentnější. Co se vlastně převtěluje, když „já“ současného života je zjevně úplně jiné, než „já“ toho předchozího? K čemu je dobrá představa, že až zemřu, bude za mé prohřešky pykat (případně za mé dobré skutky odměněn) někdo, kdo bude z každého smysluplného pohledu na věc z hlediska osobní identity někdo jiný? Je to vůbec správné z morálního hlediska? Snad mohu doufat, že jej nějaký regresní terapeut přivede ke vzpomínce na můj vlastní život, ale stejně to bude někdo jiný, kdo bude vzpomínat. Znám lepší způsoby, jak zajistit, aby si na můj život po mé smrti někdo vzpomněl. Objevuje se i myšlenka, že duše je přichází do světa takříkajíc na zkušenou, že sbírá zkušenosti buď pro nějakou božskou entitu, nebo pro nějaké meta-já, které je nad těmi konkrétními já jednotlivých životů. To je z etického hlediska možná přijatelnější, ale jinak mi to připadá jako hypotéza, která nenabízí žádné užitečné aplikace.

Co má moje současná osobní identita společného s osobní identitou někoho, kdo se narodí po mé smrti a bude někým jiným? Indové o tom přemýšleli a ti, kteří mysleli víc do hloubky, přišli s teorií átmanu, coby neměnné kapky oddělené od oceánu neosobního Boha (Brahma). Jenže, jak poukázal už Gautama Buddha, když z úvah átman prostě vypustíme, vůbec nic se tím nezmění. Je možná škoda, že nebyl schopen tyto úvahy dotáhnout do konce a koncept reinkarnace odmítnout jako takový, nicméně jeho koncept anattá, přesvědčení, že jsme složeni z neustále se měnících shluků mentálních a tělesných procesů a že neexistuje žádná duše ve smyslu metafyzické substance, je velmi cenný. Reinkarnaci, zvláště v onom hinduistickém smyslu pokládám, stejně jako osobní posmrtný život, za filosoficky neudržitelnou hypotézu.

Stejně jako myšlenka zásvětních odměn a trestů v případě hypotézy osobního posmrtného života, je navíc i nauka o reinkarnaci prospěšná především vládnoucím třídám toužících udržet status quo.

Existuje ještě jedna možná představa osobního posmrtného života – vzkříšení v nových tělech, jak je přítomna kupříkladu v Novém zákoně. Tato představa, ač ji nesdílím, je dle mého názoru rozhodně mnohem smysluplnější, než posmrtný život duše či reinkarnace. Pokud existuje Bůh, který má moc vytvořit nová těla tak, aby kontinuálně navazovala stavem mozků na stav před smrtí (případně na nějakou předchozí „zálohu“) a popřípadě je ještě nějak vylepšit, a pokud tak učiní, bude kontinuita „já“ bez problémů zachována. Tato představa vychází z židovství, jež přišlo s koncepcí, že člověk nemá duši, ale je duše, přesněji duše živá, to jest bytost, jíž Bůh vdechl dech života, který ale nebyl chápán jako duše v platónském smyslu, nýbrž jako oživující princip. Původní židovské představy v podstatě nepočítaly s jakýmkoli posmrtným životem, zemřelý skončil v šeolu, hrobě, a jeho existence byla stejně neosobní a přízračná, jako u jiných starověkých národů. Později se objevily různé koncepce posmrtného života, především vzkříšení na konci času, ale i představy podsvětí, jako jakési čekárny na toto vzkříšení, kde je zemřelý odměněn nebo trestán za své pozemské skutky. Ve středověkém rabínském judaismu (například v Maimonidových článcích víry) se vzkříšení na konci času již objevuje jako dogma. Představy o posmrtném životě duše byly různé, nebyly závazně kodifikované a byly spíše lidového charakteru. Dodnes ale judaismus klade důraz především na pozemský život a s ním spojené povinnosti a například reformovaný judaismus nejen že nemá žádná závazná dogmata co se posmrtného života týče, tedy ani vzkříšení, ale ani s něčím takovým nepočítá, což (stejně jako starověké představy) mimo jiné poněkud narušuje stereotypní představu, že idea posmrtného života je nějak esenciálně spjata s náboženským myšlením. Pokud jde o vzkříšení, v čisté podobě v ně věří dnes například Adventisté sedmého dne a Svědkové Jehovovi, obě tyto církve hlásají, že období mezi smrtí a vzkříšením stráví člověk v nevědomém stavu.

Osobně v něco takového nevěřím, ale rozhodně mi připadá intelektuálně poctivější věřit v čistokrevný zázrak, než v nějaké podivné mechanismy zahrnující přežívání či reinkarnování nehmotných entit. I v tomto případě je ale relevantní můj etický důvod, proč odmítám osobní posmrtný život. Přejděme tedy nyní k etickému důvodu, proč nevěřím v osobní posmrtný život a ani v reinkarnaci.

Jsem hluboce přesvědčen, že hodnota mravného činu má hodnotu v něm samém. Pokud je mravný čin motivován zištně, není skutečně mravný. Může být přínosný pro druhé, ale pokud by jej dotyčný neučinil i bez nároku na odměnu, není to mravný čin. V tom jsem kantovec jak poleno. Jediným správným důvodem, proč konat dobro, je dobro samo. Souvisí to i se svobodou: Pokud konám dobro z touhy po odměně nebo ze strachu z trestu, nejsem svobodný.

Když třeba nějaký věřící mluví o nutnosti víry v posmrtný život pro mravné chování, musím se jej zeptat: Takže kdyby se vám dostalo poznání, že smrtí osobní život definitivně končí, stal by se z vás gauner? Začal byste ubližovat lidem? Pokud ano, jak můžete tvrdit, že jste mravný?

Osobně mám podezření, že víra tohoto typu nejenže není oporou skutečné mravnosti, ale může jí i škodit. Položme si otázku, zda by se kupříkladu sebevražedný atentátník tak ochotně rozhodl uskutečnit svou „misi“, kdyby nebyl manipulován náboženskou představou o posmrtné odměně.

Pro mě osobně plyne z přesvědčení o konečnosti lidského života mnohem větší úcta a pocit zodpovědnosti, než z představ o životě posmrtném, ale nejsem si jist, zda lze takovou souvislost objektivně postulovat.

Tak či onak je víra v osobní posmrtný život či reinkarnaci přinejmenším eticky irelevantní. Rozhodně neplatí, že by v zemích, kde převažují lidé, kteří věří v posmrtné odměny a tresty, byli lidé mravnější, než v zemích, kde je takových lidí méně (dokonce je tomu dle statistik naopak, ale to neznamená, že jde nutně o kauzální souvislost mezi vírou a vyšší mírou zločinnosti).

Víra v posmrtné odměny a tresty je navíc, jak jsem uvedl výše, nástroj ideologické manipulace ze strany vládnoucí třídy – a už proto, aplikuji-li Ježíšovo „po ovoci poznáte je“, musím takové představy z etického hlediska odmítnout.

Jsem přesvědčen, že poté, co ustanou procesy v mém mozku, bude definitivně ukončena moje osobní existence. Možná, že mě pak jednou Bůh vzkřísí z mrtvých tím, že rekonstruuje můj mozek v tom či onom stavu a umístí jej do nějakého těla, případně udělá nějaký jiný obdobný zázrak, ale rozhodně s tím nepočítám a ani takovou představu ke štěstí a ani k ničemu jinému nepotřebuji stejně, jako nepotřebuji ani Boha konajícího jiné zázraky, než ty, jež jsou produktem sebepřesahu lidských bytostí.

Svět netušených zázraků se nachází v mém mozku, nachází se v něm odměny i tresty za mé činy, nachází se v něm peklo i království nebeské. Nachází se v něm i věčnost. A mohu tam hledat a nacházet Boha. Myslím, že je to úžasné!

Advertisements

Komentáře: 61

Filed under Filosofie a religionistika, Magie-mystika-víra

61 responses to “Proč nevěřím v osobní posmrtný život ani v reinkarnaci

  1. Kojot 17.6.2013 v 00:31: „…pokud je „klavír“ neustále měněn, jak může být „klavírista“ po smrti trestán za to, že jeho pokažený nástroj hrál něco jiného, než co bylo na partituře?“ A níže: „…jsem kantovec jak poleno. Jediným správným důvodem, proč konat dobro, je dobro samo.“
    …Souhlasím s mnoha věcmi Vašeho článku a zejména s dvěma uvedenými citacemi. Také si dovoluji označovat se (zejména ve věcech etiky) za (vcelku dřevitého) kantovce. Sdílím Váš názor, že pokud nějací náboženští teoretikové nabízejí představy, jež chtějí „posílit“ nějakou teorií o posmrtných odměnách a trestech, je dobré minimálně mít se na pozoru a snad ještě lépe ono „posilování“ odmítnout. (V tom by se křesťané mohli judaismem docela inspirovat.) Přesto bych svou „existenci“ mimo tento svět úplně neodepisoval. Fakt je, že si ji „nepředstavuji“. (Zejména ne jako navždy uvězněnou do jednorozměrného, a furt dál pochodujícího času.) K těm dvěma citacím:
    (1) Domnívám se, že Bůh mi dal život (a nějaké ty dary k dobru) a že mi svěřil jakési hřivny, které ale nejsou až tak úplně moje. To je dohromady něco jako měnící se klavír, na nějž hraji, aniž vždy vím, kdo všechno poslouchá a komu se to jak líbí. Nemyslím si ale, že mi Bůh dal partituru. S mnohými partiturami mi k tomu klavíru spíš pořád lezou různí neodbytní bližní.
    (2) Pokud jsou v perspektivě mého pohledu Bůh a dobro samo překrývající se entity (něco jako totožné?), nemám se svým kantovstvím & křesťanstvím zas až tak veliký problém.

    • Díky za komentář. Ano, chápu to asi stejně. Také věřím, že mám na tomto světě nějaký úděl k naplnění. Pokud jde o Boha a dobro samo: Já to mysticky vnímám tak, že Bůh je proces, který se děje, když je dobro konáno, ale to jsou jen takové pokusy vměstnat do slov něco, co se do nich vměstnává špatně. V každém případě jde samozřejmě o metafory snažící se vystihnout subjektivní zkušenost, přesto věřím, že má smysl tyto metafory používat a předávat dál. Ale to už jsem odbočil.

  2. vera

    Možná jsme jen nástrojem pro sběr informací, to je na dlouhou, asi nekonečnou debatu, mě jen zaujalo kolik jistoty sázíš na svůj mozek a chci se zeptat – na který, když existují dva? 🙂 http://www.poetrie.cz/index.php?idp=hyckana/celery/clanek_empty.php&idc=magicka_exhibice_jidla3_pokrac.php

  3. Ondřej

    Ahoj. Gödelův teorém říká, že žádný systém není schopný bezezbytku pochopit sám sebe. My jsme nás mozek. Naše uvažování souvisí s fungováním mozku. Nikdy ho tedy zcela nepoznáme? Je to tak složité, že se vždy dostáváme jen na určitou úroveň a snažíme se proniknout do další. Ze systémové úrovně na buněčnou, odtud k molekulám a dále, ale pořád je tu řada dalších rovin, o kterých víme velice málo, nebo dokonce zhola nic. Zajímalo by mě, Jestli evoluce „mozku“ sleduje svůj osud, jestli mozek skrz evoluci naplnuje svůj potenciál, předobraz, nebo je tu hypoteticky nekonečno možnosti zrání uvnitř řekněme senzitivního chaosu? Mám takovou naivní představu, že ty mysteriozní světy o kterých jsi psal jsou rozprostřené v nevědomí a vědomí by mohlo pracovat postupně na svém rozšiřování právě do těchto oblastí až třeba někam za hranice kolektivního nevědomí (jenž pokládám za vědecky prokázané), ale narozdíl např. od všelijakých magických praxí, které vnímám jako krotitelství nevědomých sil, re-programování mysli, soustřužení osobních memů, atd. je tento typ rozšiřování vědomí vlastní každému, jinak řečeno, že každý je talentovaný, neb je svým mozkem. Takto si představuji budoucnost lidstva. Hezký den Kojote. Díky za blog. Ondřej

    • Díky za komentář. Mám pochybnosti pokud jde o aplikaci Gödelova teorému v oblasti empirických věd, tedy jinde než oblasti matematiky a logiky. Tak či onak si myslím, že je pravděpodobné, že mozek nikdy zcela nepoznáme, ale jestli je to principiálně nemožné či nikoli, to nevím.
      Myslím, že podstatou evoluce je, že nic nesleduje, a že neexistuje žádná platónská idea mozku. Už vzhledem k tomu, jak je „zbastlený“. Tudíž si myslím, že budoucnost lidstva si tvoří lidstvo samo; pokud dospějeme k nějakému teilhardovskému „bodu omega“, nebude to důsledek nějaké předem určené nutnosti.
      Netuším, co by mohlo být za hranicemi kolektivního nevědomí, možná nějaké lovecraftovské entity „from Beyond“ 😉 Ale vážně: O tom se mi nechce spekulovat, protože by to byly prostě jen nepodložené spekulace. Tedy aspoň já nevím, jak bych případné spekulace na toto téma něčím podložil.

      • hank

        Ještě k té nutnosti: Množina možných budoucností je sice velká, ale nikoli nekonečná. Každým krokem si určité možnosti uzavíráme a jiné otevíráme. Stejně jako ty se domnívám, že vývoj neběží teleologicky. Řečeno slovy Konrada Lorenze, budoucnost je stále otevřená. Problém může být v tom, že určité možné budoucnosti, které si iracionálním chováním uzavíráme, se mohou ukázat jako nutné nebo optimální pro naše přežití jako druhu. V tomto ohledu je vývoj opravdu slepý a nahodilý. A nikdo nás před ním a jeho důsledky neuchrání.

    • hank

      Já si myslím, že to pochopení je možné až na nějaké „meta-úrovni“, a tu meta-úroveň bych hledal v nějakém „synergickém efektu“ nebo „vektorovém součtu“ fungování mnoha individuálních mozků, i když neumím odpovědět na otázku, čím by jejich spolupráce mohla být zprostředkována. V mraveništi nebo včelíně jsou tím médiem chemikálie, ale proč by to v lidském případě nemohly být třeba nějaké formy energie? Možná, že jsme tu schopnost taky někdy v dějinách měli, ale s růstem „civilizovanosti“ jsme ji mohli ztratit… A co už si vůbec neumím představit, to je otázky individuality takové „meta-osobnosti“, jejího sebeuvědomění a integrity, případně závislosti jejích vlastností a schopností na stále se měnící a vyvíjející množině individualit jednotlivců, v neposlední řadě vztahu mezi individualitami jednotlivců a meta-osobnosti… bude to nad/podřízenost? Budou mít jedinci přístup k její sumě informací nasbírané z jednotlivých mozků?Taky není psáno, že ta meta-osobnost musí být jen jedna… Co kdyby ji měly různé – a různě velké a různými parametry definované – komunity? Jaké budou jejich vzájemné vztahy?

      A tak dále. Napadá mě: Nevymyslel už to někdo? Nechete to někdo sepsat ve formě sci-fi?

      • hank

        Ještě mě napadlo. Samozřejmě tu meta-úroveň by mohli představovat taky nějací mimozemšťané schopní nás vnímat a ochotní nezaujatě nás studovat…

      • Stanislav Lem si s podobnými myšlenkami zajímavě pohrával, i když ne úplně v tomto smyslu. Pokud jde o kochání se brilantními spekulacemi, je Lem nepřekonatelný – má vynikající nápady, ale současně je natolik při zemi, že je neprezentuje jako nějakou „pravdu“, ale jen jako spekulativní fikci. Doporučuji!

        • hank

          Asi si znova otevřu Summu technologiae… jedno z nejtěžších čtení, které jsem kdy zkusil.

    • Medea

      Ondřej: “Gödelův teorém říká, že žádný systém není schopný bezezbytku pochopit sám sebe.”

      Gödelove vety o neúplnosti hovoria o tom, že teória T (v rámci predikátovej logiky 1. rádu), ktorá je (1) konzistentná, má (2) efektívne generovateľné axiómy a (3) v ktorej sa dá vybudovať Peanova aritmetika (napr. taká ZF), je neúplná a neexistuje dôkaz bezospornosti T v rámci T (teda v T sa dá sformulovať tvrdenie, ktoré je nedokázateľné a nevyvrátiteľné v T a okrem toho sentencia v jazyku T, ktorá by kódovala tvrdenie o bezospornosti T, je v T nedokázateľná).

      Gödelove vety sú teda tvrdenia metamatemiky, ako ich chcete aplikovať na mozog alebo na “sebachápanie” inteligentných systémov? Aby ste mohli tieto vety aplikovať na mozog alebo “sebachápanie” inteligentných systémova potrebujete v prvom rade nejaký vhodný matematický model mozgu alebo “sebachápania” umožňujúci takúto aplikáciu. Inak je odvolávanie sa na Gödelove vety o neúplnosti len formou okultizmu 😉

      • Také jsem mu chtěl odpovědět ostřeji, ale pak jsem si řekl, že si nejsem úplně jist tím, zda je opravdu nemožné, aby neexistoval takový matematický model mozku, kde by Gödelův teorém platil. Ale ovšem: Gödel a kvantová mechanika jsou okultně dezinterpretované často.

        • Medea

          No, mne išlo o to, že zatiaľ nemáme uspokojivú formalizáciu komplexného „sebapochopenia“ a tá snaha „aplikovať“ Gödelove vety na mozog je dosť násilná a často prechádza do nejakého New Age alebo Cyber mysticizmu/okultizmu 🙂

          • Ano, to je pravda. Mimochodem: Včera jsem začal číst tuto knížku: GOLDSTEIN, Rebecca. Neúplnost: důkaz a paradox Kurta Gödela. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Dokořán, 2005, 265 s. ISBN 80-7363-057-5.
            Je čtivě napsaná a autorka se tam těm dezinterpretacím věnuje.

        • Příspěvek Ondřeje ze 17. 6. 2013 13:28 obsahuje mnoho termínů a jejich spojení, které a která mě neoslovují. Proto bych si nedovolil ten příspěvek obhajovat. Ale nevidím ani příliš zřetelný důvod k „odpovídání ostřeji“.
          Neoslovuje mě tvrzení, že „jsem svůj mozek“. A jsem nedůvěřivý k většině směrnic ohledně „rozšiřování vědomí“. Na druhou stranu se domnívám, že jak moje subjektivita, tak i fenomenální („objektivní“, „hmotná“) skutečnost patří k celku stejně, jako tam patří matematické modely včetně Peanovy aritmetiky, různých teorií množin nebo kvantové teorie. (Napsal bych „k celku světa“, ale Medea by mě poučila, že těm modelům se říká také světy) Ty naposled jmenované složky celku (ty modely) není jistě rozumné smíchávat s mysticismem či okultismem. Ale opravdu má být zakázáno se jimi inspirovat k úvaze, že je-li v určitém smyslu nějak nesamozřejmá jakási složka celku, může být nesamozřejmý i celek sám? Nejde jistě o důkazy – Ani že sami sebe zcela nemůžeme pochopit, ani že mé „já“ může mít něco společného s čímsi mimo látková a časová prostředí, v nichž jednou můj bývalý mozek bude hnít v zemi nebo bude spalován v krematoriu. Nejde o důkazy kategorických tvrzení. Jde o inspiraci k zdrženlivosti ohledně „zřejmých“ soudům typu „kdo je tady, ten přece nemůže být i jinde“ nebo „co je (jeví se) nějak, to přece nemůže být (jevit se) jinak“.

      • Ondřej

        Jo jo…já si jen představil tu rekonstrukci mozku. 😉

  4. Witch

    Určitě velmi zajímavá a přínosná úvaha, i když si k ní budu muset sednout v klidu, nicméně mne mnohé oslovuje. Včetně těch omezených budoucností. Jsem na světě dost dlouho, abych takové otevírání opakovaných možností některé budoucnosti viděla na vlastní brejle (lidi tomu říkají, že to holt prostě mělo být) ale zase dost krátce, abych mohla vyvozovat závěry, uvěřitelné i pro mne. Cesty jsou vidět, to ano, rýsují se dost zřetelně.

  5. Medea

    Kojot: “Co má moje současná osobní identita společného s osobní identitou někoho, kdo se narodí po mé smrti a bude někým jiným?”

    Tieto problémy s posmrtnou identitou, by sa dali obísť pomocou multi-smrti 🙂 Nepredstavujme si teraz jednu smrť na konci ľudského života, ale predstavme si bezpočet smrtí ľudského “ja”. Každá z týchto smrtí sa realizuje v relevantnom okamihu ľudského života a tá smrť na konci nie je jediná, ale iba posledná. Teda v každom okamihu, v každej sekunde, zomrie jedno konkrétne ja a nesmrteľná duša, ktorá ho reprezentuje, odíde do temného Orku. A po Kojotovej smrti sa nebude na asfodelových lúkach prechádzať jeden Kojot, ale bezpočet Kojotov (Kojotových duší) 😀

    Kojot: “Existuje ještě jedna možná představa osobního posmrtného života – vzkříšení v nových tělech, jak je přítomna kupříkladu v
    Novém zákoně. Tato představa je rozhodně mnohem smysluplnější, než posmrtný život duše či reinkarnace.”

    No, tak to je vec vkusu. Mne sa predstava čisto duchovnej existencie po smrti javí elegantnejšia, než nejaká prízemná predstava telesného vzkriesenia (aj keď v existenciu posmrtného života neverím). “Telo je hrobom duše.” 😉

    • Medea

      Moje terajšie „ja“, by tak bolo (z hľadiska teórie multi-smrti) len „pohrobkom“ Medeie, ktorá tu bola pred jednou minútou. Teda duša Medeie, ktorá tu bola pred minútou, sa už prechádza po Elyzejských poliach, zatiaľ čo aktuálna duša aktuálnej Medeie píše tieto riadky 🙂

    • Jak píši dál, to vzkříšení se mi zdá smysluplnější ze dvou důvodů: Nevyžaduje postulování nehmotné duše, která imituje tělesné procesy, a otevřeně přiznává víru v zázrak, kterou nemaskuje nějakými obskurními hypotézami.

      • Medea

        Ale vzkriesenie samo osebe ešte nemusí riešiť spomínaný problém identity. Pretože pokračovaním koho, by malo byť to vzkriesené telo? Pokračovaním 16 ročného mladíka, 35 ročného muža alebo 80 ročného starca? Všetci traja, mladíček, zrelý muž, aj vetchý starec, by mohli chcieť, aby to nové telo bolo predovšetkým výrazom jeho momentálneho “ja”.

        • Medea

          „Všetci traja, mladíček, zrelý muž, aj vetchý starec, by mohli chcieť, aby to nové telo bolo predovšetkým výrazom jeho momentálneho “ja”.“ Tým som myslela možnú požiadavku indivídua v jeho konkrétnej životnej fáze, aby práve jeho (16 ročné, 35 ročné alebo 80 ročné) „ja“ ovládalo nové vzkriesené telo.

          • Když přijmu axióm typu „není jiného bytí než takové, které je podřízeno jednorozměrnému a jednosměrnému času“, pak máte jistě pravdu. Mé subjektivity (má vědomí, má „já“) z různých okamžiků (16leté já, 35leté já,…) jsou různé a v případě jejich „kříšení“ by se patrně navzájem nechápaly a měly by antagonistické zájmy. (Například o přidělení těla v rámci toho spekulativního „procesu kříšení“.) Nedomnívám se však, že je dokazatelná nemožnost jiného bytí, němž by se mé „já“ mohlo smířit s tím, jak působilo v maskách mladíka, zralého člověka či starce. (Mám ale pocit, že bych potřeboval i jakousi milosrdnou pomoc k překonání něčeho, co jsem v těch rolích jaksi nezvládl.)

            • Medea

              Nazemidan: “Nedomnívám se však, že je dokazatelná nemožnost jiného bytí, němž by se mé „já“ mohlo smířit s tím, jak působilo v maskách mladíka, zralého člověka či starce.”

              No, tak to som ani netvrdila. Povedala som toto: “Tým som myslela možnú požiadavku indivídua v jeho konkrétnej životnej fáze, aby práve jeho (16 ročné, 35 ročné alebo 80 ročné) “ja” ovládalo nové vzkriesené telo”, teda hovorím o nejakom možnom a nie nutnom a všeobecnom antagonizme životných fáz, napr. o možnosti, že nejaká 16 ročná Anička, by mohla vášnivo milovať mladíka Janka a byť skalopevne rozhodnutá milovať ho večne a nerozlučne, ale pre neskoršiu 35 ročnú Annu, by už mohol dávny Janko predstavovať, len nejakú hmlistú spomienku na naivnú lásku z mladosti a večné zamilované súžitie s Jankom, by mohlo byť pre neskoršiu Annu absolútne nežiadúce.

        • Tento problém by to neřešilo. Však já tady taky vzkříšení nehájím, jen mi z výše uvedených důvodů připadlo poctivější než posmrtný život imateriální duše a než reinkarnace. Ale jinak se na něj vztahují všechny mé výtky, myslím, že je to z článku patrné.

  6. Witch

    Vždycky jsem měla problém se životy po životě. Například s tím, že se člověk plahočí, dostává na budku, i kdyby byl sebehodnější a laskavý jak laskavec. A non by to mělo být proto, že v minulém životě někoho zkopal a okradl. Nojo, ale co s tím, jestliže si z předchozího života tu hnusárnu nepamatuju? Kde je nějakýá spravedlnost? Jistě, spráívně zaměřený filosof nebo duchovní by mi to vysvětlil, ale já se proti tomu bouřím. Hm, už mi to vysvětlovali… Spíš bych řekla, že cenu má život dobráka, co třeba dostává na budku, ale ví, žekdyž si dá práci, najde nějaké strategie, aby nebyl obětí – ovšem zároveň nehodlá být hajzlíkem, co kope do slabších, aby nebylo kopáno do něj. Můžu přijmout, co jsem, můžu přijmout možnosti, jak z toho ven- a nemusím zjišťovat, že trpím za mizernost před padesáti lety, kterou si nedovedu zpětně užít ani náhodou. Nejsem oběť zhoršené karmy. Jen dotvářím to, co ze mne zpočátku uplácaly různé podmínky a možnosti.

    • Ano, vidím to stejně. Zde se ovšem mimo jiné objevuje zajímavá etická otázka ohledně něčeho, co se opravdu může stát: Někdo spáchá nějaký hrozný zločin a následně utrpí zranění mozku, které způsobí úplnou amnézii a změnu osobnosti. Jak se postavit k trestu za ten zločin? Stoupenec reinkarnace musí nutně říci, že dotyčný musí být potrestán tak jako tak, protože tohle je vlastně přesná analogie toho, čemu věří.

      • Witch

        Tohle je opravdu zajímavé dilema. Jenže dost vlastností z původní osobnosti přece zůstane. I když byly skrytější. Víme, jak úžasní se zdáli být největší sígři Reichu doma. jak současné domácí tyrany může hodnotit okolí. Zdá se to nepravedlivé, ale pokud nešlo o zločin, který byl vlastně nedbalostní, v afektu, vyvolaný souběhem událostí (na principu krysy v koutě), je mi líto, ten člověk musí být přiveden k poznání, že to byl on. a pokud se jeví jako takový milius (jak se teď v Americe tu a tam apeluje na drsné vrahy, co ve vězení přijali Boha), co si zaslouží nějakou šanci, měli bychom tedy mít také nástroje, jak svoje svědomí (protože pouze o našem svědomí to je) ukonejšit. Třeba službou nemocným typu leprosária. On totiž žije, na rozdíl od těch mrtvých. A je fuk, že žije dvacet nebo třicet roků „dobře“. Nejsem pro trest smrti, tohle byl jen příklad argumentace. Jsem ale pro to, aby se člověku dostalo možnosti prožít peklo, jaké způsobil. A pochopit, rozumět a nechtít působit další. To je však na vědě. Aby to odsouzenému umožnila, aniž by se sadista zase bavil… Protože to, co dnes děláme, je jen ochrana, spíše naše domnělá ochrana. jsem pro „oko za oko“ v sofistikovanější formě. A věřte, že odsouzení třeba k desateronásobnému opakování vraždy z hlediska hrůz oběti by asi nikdo nechtěl…

        • Já osobně nevím, jak bych to řešil a netušil jsem, že to vyvolá tak emocionální reakci. Byl to jen myšlenkový experiment poukazující na problémy spojené s osobní identitou. 😉

      • Medea

        Kojot: “Někdo spáchá nějaký hrozný zločin a následně utrpí zranění mozku, které způsobí úplnou amnézii a změnu osobnosti. Jak se postavit k trestu za ten zločin?”

        Mal by trest takto postihnutého výchovnú, preventívnu alebo ochrannú funkciu (ochrannú pre spoločnosť)? Ak áno, potom má zmysel, ak nie, potom je podľa mňa zbytočný.

        Ak by niekto spáchal nejaký hrozný zločin a vymazal by si (nejakým sci-fi prostriedkom) krátkodobú pamäť tak, že by jeho predošlá osobnosť ostala ušetrená, tak by som bola za jeho potrestanie. Pretože by som u neho (1) predpokladala existenciu nebezpečných zločineckých dispozícií a (2) prípadná beztrestnosť jeho činu, by mohla inšpirovať aj iných, aby sa dopustili zločinu a následne si vymazali krátkodobú pamäť 🙂

      • veray

        Možná ne. V dlouhodobém duchovnu by možná bylo vhodnější používat místo slova reinkarnace slovo recyklace. A uvažovat nikoliv o odměně či trestu, ale o „použití duše v nových podmínkách“, a s tím spojených problémech s její adaptací na nové prostředí. Znáte ten pocit, že nepatřím sem? a všechny ty nepochiopitelné fobie, pocity nadřazenosti, podřízenosti atd… Kdo je schopen nadhlédnout nad svůj obyčejný nos, a přijmout to že je v něm obsaženo vše co předchozí duše prožily – asi zmoudří. Ani k tomu nepotřebuje regrese, stačí jen přijmout toto vědomí souvislostí. Proč brát nový život jako trest? Proč se netěšit na to, že mi bude dána možnost prožít nové situace, učit se něco nového, získat nové schopnosti, poznat nové lidi, země… jsou to všechno jen úkoly.

        • Medea

          Veray: “V dlouhodobém duchovnu by možná bylo vhodnější používat místo slova reinkarnace slovo recyklace. A uvažovat nikoliv o odměně či trestu, ale o “použití duše v nových podmínkách”, …”

          Áno, aktuálna reinkarnácia by sa nemusela chápať ako odmena/trest, ale ako postupné rozvíjanie empatie, súcitu a chápania súvislostí vzhľadom na iné fázy vedomia 🙂

        • Tak by to bylo možné chápat. Zmíněné pocity znám, ale mám pro ně přízemnější vysvětlení.

  7. ABC

    Krishnamurti podle mě říká, že už samotné slovo či nějaké vnitřní jmenování zážitků je konflikt. Říká, že pokud člověk pochopí sebe sama – sebepoznání, že probleskne nečasová neměřitelná realita. To jeho učení mě přitahuje jako můru přitahuje světlo.

  8. pavel

    v mnohém se s Vámi ztotožňuji 🙂 jste velmi přemýšlivý člověk

  9. strojmir

    Zdravím. Koncept karmy není o vině a trestu ,ale o příčině a následku. Tedy, uděláš to, stane se toto a čím dříve pochopíš, tím lépe. Smyslem nevytváření negativní karmy je hlavně vytvoření lepších podmínek k nalezení způsobu, jak z tohoto koloběhu vystoupit. Karma se nevytváří tam, kde je vědomý skutek. Ale bohužel ne vědomý ve smyslu jak jej většinou chápeme. To co my považujeme za vědomé já je jen nestálým produktem nestálé mysli. To si může každý ověřit. Zkuste poroučet své mysli třeba tak, že zastavíte tok myšlenek, brzy zjistíte, že jejich vznik sotva máte pod kontrolou. A tento tok a ta vnitřní virtuální realita, která je fantastická a mnohovrstevnatá zastírá skutečné já. Toto ve skutečnosti popsali vědci, kteří zkoumali, zda se skutečně rozhodujeme se svobodnou vůlí a zjistili, že člověk se rozhoduje dříve, než si je toho vůbec vědom. Vědomé já má úplně jiné parametry a nelze jej zkoumat bez vlastního pochopení, poskytuje hlubší vhled do reality, přímé chápání souvislostí v životě, které jinak jsou prožívány nevědomě, proto ego, produkt mysli a její reakce na nevědomé podněty, není považováno za vědomé já. Ego má svůj význam a je přirozenou součástí člověka, ale dobře slouží jen pokud je integrováno do mnohem širšího uvědomění sebe sama, uvědomění, které dalece přesahuje hranice fyzického těla. O reinkarnaci v pojetí jak je obvykle chápána mám také pochyby, ale to neznamená, že karma nefunguje. Pokud není člověk vědomý, jak by mohl chápat, co se kolem něj a uvnitř něj doopravdy děje? To není ničí vina ani to neznamená, že by tento koncept neměl smysl. Ostatně jaký smysl? Podle mě smysl všeho co se v člověku odehrává je touha poznat sebe a tato zůstává povětšinou nenaplněna, protože pracuje nevědomě. A poznat sebe, znamená poznat i celek.

    • S takovým konceptem karmy bych neměl problém.

    • Radek

      Pokuď nejsme schopni určitý stav prožít, budeme vždy používat pouze koncepty a teorie. Takže bych na téma karmy použil popis někoho, kdo tento stav zažil a pochopil, F.Drtikola -„Viděl jsem, že není začátku, ani konce, není minulosti, ani budoucnosti, že je jen věčné T e ď. – Hříchy se smyly samy sebou. Viděl jsem, že jsem nikdy nehřešil, že to, co jsem považoval za hřích, bylo jen moje vědomí, moje myšlenky, mé stanovisko. A smyl jsem karmu. Nebyla. – Byl to blesk, který mě zasáhl“.

  10. marmaris

    „Vsechny znalosti a zkusenosti jsou spojeny zvnejsku mysli. Nejdou za mysl. Hledajici, ktery chce prozit atma, toho nebude schopny dosahnout pomoci vykonavani svetskych cinu. Atma je vsepronikajici vesmirem, prochazi atmicke vedomi. Kdyz mame hrnec s vodou, je na vode videt odraz slunce. Nepritomnost hrnce neznamena, ze neexistuje slunce nebo odraz slunce. Bez ohledu na to, jestli je pritomno telo, jestli je pritomna mysl, atma je stale zde. Neni potreba, aby telo nebo mysl prozivali bozstvi. Vsechny problemy vznikaji proto, ze smysly sejdou z cesty.“ Sai Baba 30.5.1990

    • Když já si opravdu myslím, že když tento átman z úvah tohoto druhu vypustíme, nic se nestane. Zen je toho nejlepší ukázkou.

      • marmaris

        No jo a o tom to je. I kdyz jej vypustime z uvah, nic se nestane. Ale zase na druhou stranu, jestlize mu uvolnime misto, zacnou se dit zajimave veci.

  11. Kantova pozice je docela vážná, to asi ano. Ale zajímalo by mne, jak by zastánci materialistické teorie identity vysvětlili třeba případ dlouhletého chirurga Ebena Alexandera, který prožil v komatu týden, jeho mozek byl v té době dokonale nefunkční (permanentně sledováno přístroji) a po týdnu se probudil naprosto OK. Více v této (http://www.amazon.com/Proof-Heaven-Neurosurgeons-Journey-Afterlife/dp/1451695195) knize nebo na tomto webu: http://www.amazon.com/Proof-Heaven-Neurosurgeons-Journey-Afterlife/dp/1451695195

    • Odpověď je triviální. Ten případ neznám a nejsem v tomto oboru kompetentní odborník. Pokud budu mít čas a náladu, můžu si vyhledat nějaké recenze. Nicméně už ten název je v mých očích velmi diskreditující, protože jedna instance jakéhokoli jevu nezakládá vědecký důkaz existence nějaké zákonitosti.

      • Název knihy může působit trochu „populisticky“, nicméně o tuhle věc nyní nejde. Psal jsem o materialistické teorii identity. A když připomeneme Poppera, tak jediná instance jevu nějakého typu se stává falzifikátorem celé teorie. Eben Alexander se zdá být docela vážným kandidátem.

        • Tak to jste Poppera nepochopil. Falzifikační sílu má opakovatelný experiment, nikoli náhodná událost. Náhodným zvláštním událostem říká Popper „okultní“ (což může být zavádějící, ale Popper nemá na mysli okultismus, ale skrytost) a nepřikládá jim velkou váhu. Pokud dotyčný inspirován svým zážitkem navrhne experiment, který umožní celou záležitost opakovaně testovat, tak to bude jiná.

    • Medea

      Mnoho ľudí pobudlo týždeň v kóme a prebralo sa, čo je na tom zázračné? A „dokonale nefunkční mozek“ znamená čo?

      OK. Radšej dajme slovo skutočnému odborníkovi na mozog (neurochirurg Eben Alexander ešte nemusí byť odborníkom na fungovanie mozgu):

      This must be Heaven: http://www.samharris.org/blog/item/this-must-be-heaven

      • Medea

        Sam Harris o E. Alexandrovi.: „Everything—absolutely everything—in Alexander’s account rests on repeated assertions that his visions of heaven occurred while his cerebral cortex was “shut down,” “inactivated,” “completely shut down,” “totally offline,” and “stunned to complete inactivity.” The evidence he provides for this claim is not only inadequate—it suggests that he doesn’t know anything about the relevant brain science.“

  12. Octomil

    velice zajímavý článek. zde jsou zajímvé rozhovory se skut. lidmi:


  13. ABC

    Pro mě je identita dost mysteriozní pojem? Co to je? Když zkopíruji mozek někoho někam, tak bude žít někde jinde? A co když ten , kdo je zkopírovaný bude žít dále? Je možné, že by žil ve dvou tělech? Nebo ten druhý bude někdo jiný, i když identický????? Takže reálně nesmrtelnost prostřednictvím kopií není možná?

    • Medea

      Ja zastávam názor, že indivíduum je len mentálnou hrou mysle, teda môj pohľad na myseľ je taký, že myseľ nikomu nepatrí, nie je mysľou niekoho, len sa hrá na niekoho. Myseľ v istej oblasti časopriestoru medeuje (hrá sa na Medeu), v inej kojotuje (hrá sa na Kojota), v ďalšej putinuje, obamuje, (v minulom svetelnom kuželi) einsteinuje, kantuje, … . 🙂

      ABC napísal: “Když zkopíruji mozek někoho někam, tak bude žít někde jinde? A co když ten , kdo je zkopírovaný bude žít dále?”

      Z pozície mnou zastávaného názoru, začne hra na dané indivíduum XY prebiehať nezávisle a súčasne na dvoch rôznych miestach priestoru, teda podobne ako by mohlo predstavenie opery Tannhäuser prebiehať súčasne v Bayreuthe aj v Berlíne, by podľa mňa mohlo prebiehať aj „predstavenie mentálnej hry“ zvanej (povedzme) Barack Obama na dvoch rôznych miestach a v tom istom čase (v prípade použitia vyspelej kopírovacej sci-fi technológie :)).

  14. ABC

    Jistě, mozek je hmotný, myšlení je hmotné, city jsou hmotné tělo je hmotné, paměť biologická, společenská, genetická, zvířecí, atd. je hmotná, tedy i osobní já je hmotné; jenže stále mám intuitivní pocit, že pod vším, za osobním já a za myšlením, je podklad , který je čistým vědomím, které tvoří neustále svět a na jehož pozadí odumírají jednotlivé formy, jak objektivní, tak subjektivní, odumírá myšlení, osobní já, paměť a stále se tvoří nové formy

  15. strojmir

    Zpochybnil jsem zde reinkarnaci, nyní nemám mnoho důvodů proč o ní pochybovat, ale musím pěkně od začátku, protože je nesmírně obtížné o těchto věcech psát, prot nemůžu být stručný. Měl jsem tento víkend opět možnost setkání s jistým indiánským léčitelem, jehož považuji za nejzajímavějšího člověka, jakého jsem kdy poznal. A z hlediska získávání informací zvnějšku, je pro mě tím nejdůležitějším zdrojem. Zvnějšku proto, protože ty nejdůležitější informace totiž člověk získá jedině uvnitř sebe sama. Není to ten importovaný rádobyšaman IV cenové kategorie, kterých se tu se tam někdo mihne na byznys cestě, také protože on zde není za účelem nějaké cílené výpravy, ale byl sem přivát osudovou „náhodou“. Na náhody tohoto typu však nevěřím ani v nejmenším. Myslet si může kdo chce co chce, ale věřte mi o tyto věci se zajímám dvacet let a něco již vím. Ne nepodlehl jsem ani kultu osobnosti, což je to poslední o co by stál, ani jinému bludu. Tak tento jemný a kultivovaný muž, který se svojí laskavostí a citlivostí ve vztahu k druhým a naprosto konstantním dobrým naladěním, dost vymyká zdejším zvyklostem, jak jsem se opět přesvědčil, jeho schopnost empatie není jenom obvyklou dobrou stránkou charakteru, jak jí občas známe. Atˇ si skeptici myslí cokoliv, ostatně nebýval jsem jiný, ale on prostě vidí do lidí jako do sklenice. Nedává to mnoho najevo, ale když s ním pobudete nějaký čas, nelze to přehlédnout. Takového člověka jsem hledal dlouho, protože jsem už nějakou dobu také třeba díky lidem typu Stanislava Grofa tušil ,že to my jsme se uzavřeli ve své vlastní mysli a o skutečném světě vlastně víme v jistém smyslu velice málo. Jenomže všichni možní léčitelé mě nepřesvědčili, nejsem důvěřivý Tomáš. Tohle je ovšem jiný level.
    Mohl bych tu napsat celé stati o tom, kolikrát přesně a detailně diagnostikoval rozličné potíže u mnoha lidí,aniž by je kdy v životě předtím potkal, ale to je jiné téma. Zeptal jsem se ho, jak to vidí s duší člověka v jeho kultuře. Odpověď je ne náhodou dost podobná buddhistickému popisu.
    Tak tedy volně : Inkarnace je možná, člověk se může znovu vrátit do života a to nejen jako člověk, ale i třeba jako zvíře, protože jsme s energií zvířat dost spjatí. Také se může stát energií nebo se energie může stát člověkem. Hovořil o tom, že mají techniku očisty, kdy určitým lidem po smrti pomůžou stát se energií (zdroje) aniž by se museli znovu vtělovat, přesto se mohou s nimi občas spojovat a když se takový předek rozhodne narodit opět, bývá to velice moudrá bytost, která postupně září již v životě. Na souvislosti z minulých životů si pak člověk vzpomíná v době, kdy se stává vědomějším. Tento život ovlivňuje jak rodová linie, tak tato vlastní. Zajímavé je, že o minulých životech přesto nikdy nehovoří, až když jsem se ho přímo zeptal a to v přítomnosti ještě jediné další osoby. Asi to bude tím, jak říká, někdy je lepší některé věci nevědět, mysl si pak klade příliš otázek.