Je o mně známo, že chovám různá běžná i méně běžná zvířata: psa, kočky, lišku a různé terarijní tvory, a rozhodl jsem se se čtenáři podělit o fotografie ze své “domácí zoo” doplněné povídáním o nich.
Eliška
Eliška je fenka, kříženec, podle některých zřejmě německého a belgického ovčáka. S jistotou to ale nebudu vědět nikdy, neboť Elišku nalezl můj bratr v září roku 2001 ve věku dospívajícího štěněte uvázanou o půlnoci k zábradlí na brněnském Mendlově náměstí. Protože můj bratr a maminka, se kterou bydlel, měl doma dva psy, poprosil mě, jestli by u mě nemohla strávit noc, že ji pak dáme do nějakého útulku. Přestože jsem byl vždy spíše milovník koček než psů, do té vyplašené fenky jsem se zamiloval na první pohled a už u mě zůstala. Ta neuróza, asi způsobená zacházením jejího předchozího majitele, ji už neopustila; vždy se hodně bála dětí, tuším proč. Prožili jsme toho spolu spoustu, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v roce 2003 měla v důsledku jisté nehody štěňata, jež mi udělala z bytu kůlničku na dříví a můj byt se z toho doteď úplně nevzpamatoval. Dnes už je to třináctiletá babička, která prodělala dvě operace (nádor mléčné žlázy a kastraci kvůli zánětu dělohy) a především dvě mrtvice, z nichž se ale víceméně zotavila. Už nemůže běhat jako kdysi, občas se zasní a nevnímá svět kolem sebe, ale je na světě ráda a lidé říkají, že by jí ten věk nehádali. Poté, co jsem si letos pořídil lišku, hodně pookřála a s nadšením se s ní pouští do nekonečných her.
.
Čikita
Kočku Čikitu jsem potkal v čekárně své veterinářky v září roku 2009. Přinesla ji tam coby kotě nějaká opilá paní s tím, že ji našla na ulici a chce ji odčervit a nechat si ji. V té chvíli jsem si uvědomil, jak moc mi doma kočka chybí. Když jsem žil s rodiči, měli jsme kočky čtyři, od roku 2002 jsem měl mourovatou kočku Min, jež byla nalezenec a žila u mě do roku 2006, kdy umřela sešlostí věkem. Tak jsem paní ukecal, ať mi to kotě dá. Čikita je zvláštní tvor. Dlouho byla těžce neurotická, při sebemenší nespokojenosti mi čůrala do postele, vše se ještě zhoršilo, když pohlavně dospěla a začala mít dlouhá období mrouskání. Poté, co jsem ji nechal vykastrovat, se postupně uklidnila a dnes už je téměř spořádaná. Její zvláštní vlastností je, že je hodně mazlivá, ale téměř nepřede, když se mazlí, snadno z ničeho nic přejde do agresivity, zaječí a začne kousat. Já už ji znám, takže vím, jak na ni, ale docela bych se bál, kdyby ji chtělo mazlit třeba malé dítě. Díky ní jsem vymyslel slovo “psychopet”. Ale mám ji moc rád, je to osobnost.
.
Zinuška
Zinuška je ze všech zvířat, které mám, rozhodně nejtajemnější svým původem. Koncem listopadu 2009 vyrazila v noci Lucienne autem na Býčí skálu u Adamova, aby tam provedla rituál k uctění slovanských bohů. Rozdělala oheň, chystala se začít s nějakými těmi pohanskými kejklemi a v tom se ozvalo mňoukání. Přišlo kotě. Mrňavé podvyživené kotě, jež patrně dospělo ke správnému závěru, že se mu naskytla možnost záchrany života. Býčí skála je doslova “in the middle of nowhere”, kilometr od toho místa je penzion, jinak nic. Lucienne mi zatelefonovala, že našla kotě a jestli je prý může přivézt. Řekl jsem, že jasně. Cestou kotě zlobilo, Lucienne se málem vybourala, ale vše dopadlo dobře a od té doby mám Zinušku.
Z toho vychrtlého, prochladlého (už byla pořádná zima) a klíšťaty zamořeného kotěte vyrostla krásná velká kočka s antracitově černou a hebkou srstí a se sněhově bílou náprsenkou; Zinuška je velmi introvertní, před cizími lidmi se schovává, ráda se mazlí a hlasitě u toho přede (pokud je s mazlením obzvláště spokojená, začne mi až… rezolutně olizovat tvář; mé ostatní kočky to nedělají), je velmi spořádaná a působí dojmem éterické bytosti žijící ve svém vlastním tajemném světě. Z toho ale přijde a doslova se vnutí k pomazlení, aby pak zase někam zmizela. Z určitého úhlu pohledu připomíná sovu.
.
Márinka
Začátkem září roku 2011 mi zavolal kamarád z Ostravy, že našel na ulici kotě a co prý má dělat. Už v té chvíli jsem tušil, jak to dopadne. Kamarád je zoolog, ale spíš teoretik než praktik. Dal jsem mu pár rad. Řekl, že si kotě nemůže nechat, neboť kvůli práci musí trávit často i mnoho dní v terénu (je profík přes netopýry). Prý se poptá, jestli by kotě někdo nechtěl, a naznačil, že v případě, že to nevyjde, by mohl kotě přivézt za týden do Brna, protože tam má cestu. Věděl jsem, že za týden budu mít kotě a nijak zvlášť jsem to neřešil…
Márinka je sebevědomá želvovinová kočka, která si umí hlasitě říci o vše, co právě potřebuje, především pokud jde o jídlo a pohlazení. Je velmi aktivní, společenská a hravá, často se pouští do rituálních soubojů s Čikitou, kterým říkám kočičí kung-fu. Ráda se mazlí (občas nejen se mnou, ale i s Čikitou, když se právě neperou), hlasitě přede, užívá si života a ničím se moc netrápí. Rozhodně není neurotická, což je docela příjemná změna. Líbí se mi, jak je stavěná – působí velmi harmonickým dojmem.
.
Myšinka
Myšinka není moje kočka, pořídila si ji coby kotě v roce 2012 moje bývalá žena Lucienne poté, co jí tragicky v důsledku srdeční vady umřel roční britský kocourek Kulíšek. Kulíšek byl naprosto výjimečný tvor – laskavý, dobrosrdečný a šířící neuvěřitelnou pohodu všude, kde se ocitl. Myšinka to tedy měla těžké – vzpomínka na Kulíškovu osobnost nutila ke srovnávání a Myšinka byla prostě jiná. Přesto si získala srdce Lucienne i moje.
Nyní bydlí Myšinka u mě, protože Lucienne je dlouhodobě v nemocnici. Pokud bych tuto kočičku hodnotil jako přistěhovalce, musel bych říci, že je přistěhovalcem přímo ideálním. Je schopna se rychle adaptovat na změnu prostředí a najít si své místo ve společnosti mnoha zvířat, i když předtím mezi jinými zvířaty nežila. Současně si však udržuje jistý odstup – s mými kočkami nemá žádné konflikty, ale ani s nimi příliš nekomunikuje.
Myšinka má být britská kočka, ale já mám podezření, že není úplně čistokrevná, možná je křížená s ruskou modrou. Ne snad, že by na tom záleželo. Je to krásná milá šedivka, která pomalu přibírá poté, co jsem ji nechal vykastrovat (nebyla schopna přestat mrouskat, málo jedla a vyčerpávalo ji to). Ráda se nechá pohladit, přede většinou spíše tichounce, působí takovým zvláštním, melancholickým dojmem, jako by v srdci chovala nějaký smutek.
.
Živa
Zhruba od poloviny roku 2012 jsem přemýšlel o tom, že si pořídím lišku. Plně jsem si uvědomoval, že chov lišky je poněkud jiné kafe než chov psa či kočky, ale vnitřně jsem cítil, že přesně takovou zkušenost coby Kojot potřebuji. Nastudoval jsem si na toto téma co se dalo, především, ale nejen vše na vynikajících stránkách Vixey.cz, dal jsem inzerát do iFauny a ozval se mi myslivec, který mi řekl, že v dubnu a květnu určitě nějaká liščata budou. Tak jsem si u něj jedno “objednal”. Ozval se mi koncem dubna v neděli večer s tím, že má to lišče a jestli prý můžu být za půl hodiny v Kuřimi. Docela mi to vyrazilo dech (pán je ze Zábřehu na Moravě a počítal jsem, že si tam pro lišče pojedu). Řekl jsem, že do Kuřimi se nedostanu, neb nemám auto, ale můžeme se sejít na konečné v Brně – Řečkovicích, což není od Kuřimi tak daleko. Tam jsme se potkali, pán vytáhl pytel, v něm měl čtyři liščata, každé prohlédl a našel samičku. Dostal ode mě pětistovku a za chvíli už jsem jel s tím zabláceným vyplašeným tvorečkem domů. Pokud jde o její brášky, řekl, že je prodá nějakému ústavu na testování vakcín nebo tak něco, raději jsem ani nechtěl víc vědět.
Živa je nefalšovaná liška obecná, jejíž maminka byla vynorována (tj. vyhnána speciálně vycvičeným psem z nory a zastřelena, prý je to kvůli redukci stavů atd. Pán, který mi Živu prodal, na mě nepůsobil dojmem krutého člověka; prostě dělá to, co pokládá za správné, i když já mám o správnosti takového počínání značné pochybnosti). Lišče roste jako z vody a vzájemně se “ochočujeme”. Je to neopakovatelná zkušenost. Liška je jiná než pes i než kočka. Mimo jiné by se dalo říci, že je nezávislá a nespoutaná jako kočka a neohrabaná jako pes, ale má své specifické povahové rysy – taková zvláštní směs plachosti a drzosti (u kojotů je tomu rovněž tak…). Když ke mně přibyla, byla ještě šedivá (mláděcí srst) a asi šestitýdenní. Byla plná blech a vytáhl jsem z ní snad sto klíšťat. Bála se opustit svůj úkryt a plakala. Dnes už je sebevědomá, lítá po celém bytě, hraje si, zlobí a užívá si života. Moc ráda si hraje s Eliškou, , jsou nerozlučná dvojka. V současné době prochází povinnými očkováními, čeká ji čipování a pak legalizace chovu (chcete-li chovat jinou šelmu než psa, kočku nebo fretku, potřebujete úřední povolení, které je vázáno na výše uvedené podmínky plus samozřejmě prokázání, že zvíře u majitele netrpí; je paradoxní, že pokud chcete chovat lišky na kožešinu v kotcích, kde se zvíře sotva otočí, stačí vám živnostenské oprávnění…).
Pokud se chcete dozvědět něco víc o radostech a starostech spojených s “liškou domácí”, přečtěte si, nejlépe od začátku, seriál Liščí deník. Čtenář, jenž by se zajímal o chov tohoto zvířete v bytě, by měl vědět, že liška je poměrně destruktivní tvor, který vyžaduje hodně pozornosti. Já pracuji z domu, mám hodně času se lišce věnovat, nemám doma nic tak cenného abych se bál, že mi to liška zničí (viděl jsem třeba obrázky totálně zdemolované sedací soupravy). Také si myslím, že liška není vhodné zvíře k malým dětem a asi by nebyla moc kompatibilní s rodinou. V zajetí se lišky dožívají zhruba dvanácti let. To vše je třeba při úvahách o pořízení si tohoto zvířete brát v potaz.
Gekončíci
Přejděme k terarijním zvířatům a začněme gekončíky nočními. Gekončíky chovám od roku 2002, kdy jsem koupil od jednoho známého chovnou skupinku (dvě samičky a jednoho samečka). Sameček po pár letech uhynul, ale obě samičky žijí dodnes. Jedné z nich se navíc povedlo v roce 2010 partenogeneticky rozmnožit – někde v teráriu nakladla a zahrabala vajíčko a jednoho dne v září jsem zjistil, že v teráriu je další, dočista mrňavý gekončík. O některých druzích gekonů je známo, že se takto rozmnožují, ale o gekončících nočních to literatura nikde neuvádí. Dnes je z toho mláďátka dokonalý klon jeho matky, přičemž je rozeznám jen podle toho, že matka kdysi při nějaké neobratnosti v teráriu přišla o konec přední nohy a už jí pořádně nedorostl.
Letos jsem přikoupil pár gekončíků, takže nyní mám čtyři samičky a samečka. Také jsem pořídil inkubátor a doufám, že se mi podaří nějaké odchovy.
Gekončíci jsou milá a chovatelsky obvykle nenáročná stvoření krásného vzhledu dožívající se vysokého věku. Lze je doporučit i jako vhodné zvíře pro větší děti se zájmem o teraristiku.
Perlička: V létě 2010 jsem, poněkud zamyšlen, seděl u počítače, když tu jsem z vedlejšího pokoje a přes zavřené dveře zaslechl děsivý sykot. Co to sakra je? pomyslel jsem si, zvedl se a šel se podívat. Ten sykot se ozýval zpod stolku a byl to opravdu příšerný zvuk. Byl to ten druh zvuku, který ve vás vyvolá záchvat atavistického strachu, zvuk, který říká “Ješšště krok a zemřeššš!” Utekl mi snad nějaký had? Nějaký nebezpečný had? To snad ne?! Vždyť ti jsou zamčení! (tehdy jsem choval zmiji a chřestýše). Pod stůl koukaly naše dvě kočky a neodvažovaly se přiblížit. Rozsvítil jsem a podíval se, co že si to drží dvě mladé, dobře vyvinuté dospělé kočky od těla – byla to gekončice, která mi utekla z terária, které jsem omylem úplně nedovřel. Když jsem ji vzal do ruky, pořádně mě rafla (jinak jsou gekončíci neagresivní). Fakt bych to do takového tvorečka neřekl!
.
Paroedurky
Gekony madagaskarské jsem si pořídil letos spolu s tím novým párem gekončíků; bydlí ve stejném teráriu. Vypadají podobně, jen trochu “drsněji” a víc se skrývají. Je to pár a tak rovněž doufám, že bude nějaké potomstvo.
.
Blavůrek
Blavor žlutý (Ophisaurus apodus) je beznohý ještěr žijící na Balkáně. Já jsem před lety dostal pár těchto zvířat neznámého věku, patrně importovaní (rozmnožování blavorů v zajetí je velmi obtížné), samička nedávno uhynula. Kdysi jsem je nějak pojmenoval, ale stejně jsem jim říkal prostě “Blavůrci”. Blavoři nejsou agresivní, ale ten můj není ani ochočený, když ho vezmu do ruky, je vidět, že je to něco, co strpí, ale nemá moc rád. Tak ho mám jen na koukání. Blavory lze doporučit začínajícím chovatelům, ale já bych měl etický problém zaplatit za zvíře odchycené ve volné přírodě, protože mi to prostě připadá nefér (i když v případě blavorů nedochází k žádné ekologické škodě, je to značně rozšířený druh), a jak jsem napsal: Odchovy blavorů prakticky neexistují.
Docela se divím, že toto zvíře dokáže v přírodě vůbec přežít. Něčím mi připomíná pandu. Potravu (maso, kočičí konzerva, vajíčko na tvrdo…) blavor požírá pomalu a neobratně a není schopen ulovit nic pohyblivého. V přírodě požírá holata hlodavců a vůbec vše, nač narazí; pokud vím, jsou běžní na skládkách. Prostě je to takový ještěr – bufeťák…
.
Achanah
Achanah je samička malé formy hroznýše královského (Boa constrictor imperator), zbarvení Sonora. Pořídil jsem si ji letos v dubnu jako juvenilní (odrostlé mládě) za příjemných 1000Kč (existují ovšem různé speciální barevné mutace, jejichž cena se může vyšplhat i nad deset tisíc korun). Je to milý, kontaktní a mazlivý had vhodný i pro začátečníky, který, na rozdíl od velkých hroznýšů, dorůstá jen něco přes metr. Rád šplhá a už šetřím na nové, vysoké, terárium, aby se mohla v tomto směru řádně realizovat.
V minulosti jsem měl hodně hadů, někteří postupně uhynuli stářím, jedovaté jsem prodal, protože jsem se jich začal bát a není dobré chovat zvíře, kterého se bojíte. Jednou napíšu zábavný článek o tom, jak mě uštkl chřestýš. Poté, co jsem prodal zmiji a chřestýše, jsem zjistil, že se mi po hadech stýská, tak jsem si pořídil korálovku, ale ta byla strašně nekontaktní, tak jsem ji zase prodal, koupil tohoto a jsem naprosto spokojený.
.
Ladynka a Bulbíšek
Ladynka a Bulbíšek jsou želvy nádherné (Trachemys scripta elegans), nejběžněji chované vodní želvy. Bohužel jsou tak běžné, že si je lidé za pár korun kupují jako roztomilé malé želvičky a když pak vyrostou, nevědí co s nimi a tak je vypouštějí do přírody v iluzi, že se tam želva bude mít dobře. Jenže naši zimu tyto želvy obvykle nepřežijí a mohou také ohrožovat místní druhy vodní fauny. Tak jsem také přišel k těmto želvám. Samečka Bulbíška (sameček se pozná podle toho, že má dlouhé drápy) našlo v roce 2009 nějaké dítě v parku Lužánky a Lucienne šla zrovna kolem. Takže skončil u nás. Ladynka byla nalezena v Litomyšli a rovněž skončila u mě. Další opuštěné želvy nádherné ale už budou muset hledat jiného majitele než mě, protože už prostě nemám místo. Poučení: Než si pořídíte roztomilou vodní želvičku, uvažte, že za pár let bude mít na délku třeba 25 cm a bude s ní docela dost práce.
Želvy žijí v obrovském tlustostěnném akváriu (dostat je ke mně byla čtyřchlapová práce) a jsou docela hodné, hlavně Ladynka je kontaktní a občas dá najevo, že se chce projít po bytě, tak ji vyndám a ona pak mate ostatní zvířata, která něvědí, co si o ní mají myslet.
.
Krákušek
Krákušek je rozhodně nejvzácnějším druhem zvířete, který chovám. Je to želva Hamiltonova (Geoclemys hamiltonii) žijící v Jižní Asii a je to ohrožený druh, jehož chov musíte mít doložen papíry o původu (CITES). Já jsem tuto želvu zakoupil od chovatele jako mláďátko v roce 2009, vypadá to, že to bude sameček (samičkám se postupně zplošťuje krunýř), ale jistě to nevím. Ještě poroste a budu muset pořídit větší želvárium. Když o tom tak přemýšlím, možná se pak ještě nějaké té opuštěné želvy nádherné přeci jen ujmu, když už to další velké želvárium budu mít.
Krákušek není moc kontaktní, je hodně aktivní a vždy, když mě zaregistruje, přiřítí se ke stěně želvária a začne na ni mlátit, aby dal najevo, že bych mu mohl přinést něco k snědku. Je to krásné zvíře a pokud se ukáže, že je to skutečně samec, doufám, že najdu zájemce o krytí samiček, aby se tento druh želv v zajetí rozšířil a umožnil v budoucnu i případnou reintrodukci do přírody.
A to je celá současná Kojotova zoo. V minulosti jsem choval (jako mazlíky) potkany a měl jsem dokonce chovatelskou stanici, ale potkani se dožívají jen něco přes dva roky a ta častá úmrtí byla psychicky velmi ubíjející, jakkoli je potkan jinak skvělé a komunikativní zvíře, s nímž se skvěle kamarádí. Poslední potkánek, který u mě byl, umřel pokojně stářím minulý týden. Další z významných zvířat, které jsem měl, byla agama vousatá, skvělý kontaktní ještěr, bohužel mi z neznámých důvodů minulý rok uhynul.
Další zvířata si zatím pořizovat nehodlám, nepočítám-li mláďata gekončíků a paroedur, jež doufám přibudou, ale v budoucnu možná pořídím samečka hroznýše k páření s Achanah a případně nějakou tu opuštěnou želvu ke Krákuškovi.
Musím říci, že i když je kolem zvířat hodně práce i výdajů, nedokázal bych si bez nich svůj život představit. Umožňují mi komunikovat tu část mé duše, která není racionální a filosoficky akurátní, a mám díky nim možnost pohlédnout skrze ně na sebe sama jinýma než lidskýma očima.