„Dnes už jsem si říkala, že se snad ani nestane nic zvláštního. Prostě takový ospalý den s hrami s Kojotem, okusováním karimatky, o které vím, že je to zábrana, abych nemohla vlézt pod knihovnu, a tak. Jen mi Kojot tahal další klíště a to se mi nelíbilo, a tak jsem s sebou mlela a Kojot to klíště přetrhl. Myslím, že se mu to nelíbilo a říkal cosi o tom, že se na to doktorka v pondělí podívá. No, ale jinak nic. Pak večer přišel Kojot s děrovanou lopatkou vybírat ze záchodu hovínka. Když to dělal, sklonil se nad mým doupátkem, začenichal, dlouze se zamyslel a řekl: Fuj!
A pak to začalo. Vysypal celý záchodek a dal tam nové kamínky. Dal pryč moji, moji!, deku. Odsunul postel a zametal pod ní. Pak přinesl kýbl a houbičku a roztíral tam vodu, která ale vůbec nevoněla jako doupátko. Tak jsem mu tu houbičku v nestřežené chvíli sebrala, ale Kojot si toho všiml, zasmál se (hnusnej Kojot!), blikl na mě krabičkou na obrázky a vzal mi ji. Uraženě jsem zalezla do bývalého doupátka vedle knihovny, i když je pro mě už těsné.
Kojot dal do rožku jinou deku, záchod s novými kamínky a moje hračky, ale já jsem vůbec nechtěla vylézt ven, protože jsem byla naštvaná a trochu se bála, že to moje doupátko v rožku není vůbec bezpečné. Pak mě ale Kojot vytáhl a lechtal a hráli jsme si a tak jsme se usmířili.“
