Lidová víra není degenerací, ale regenerací náboženství

Uctívání Svaté Smrtky je rouhání, vzkázal Mexičanům Vatikán“. Tak to je pro mne, coby ctitele Santa Muerte, pěkná příležitost ke krátké glose.  

„Mexický kult Santa Muerte či též „Svaté Smrti“ se stal trnem v oku šéfa Papežské rady pro kulturu, kardinálovi Gianfracu Ravasimu. Ten prohlásil, že podobné projevy lidové víry jsou „degenerací náboženství“. Církev vidí problém i ve faktu, že tato náboženská praxe je populární mezi členy drogových kartelů.“ píše se dále v článku.

Nuže: Soudím, že podobné projevy lidové víry jsou naopak regenerací náboženství. Náboženství se totiž vždy rodí zdola, z potřeb lidí, kteří nejlépe vědí, jak se skutečně setkávat s Posvátnem (není zase tak podstatné, zda novou vizi zprostředkuje nějaká výrazná prorocká či zvěstovatelská osobnost, nebo se zda se idea postupně utvoří mezi lidem); náboženství, respektive autentická spiritualita, nesídlí v katechismech. Nahlédneme-li do dějin různých náboženství, shledáme, že všechny podstatné impulsy vedoucí k jejich vzniku a rozvoji tak či onak souvisejí s odvržením dogmat a způsobů myšlení, které zastaraly a přestaly plnit svou autentickou duchovní funkci.

santa_muerte.jpg

Lidé v Mexiku moc dobře vědí, proč uctívají právě Santa Muerte, dává to velice dobrý smysl jak z pohledu spirituálního, tak z pohledu jungovského, existenciálního a samozřejmě i z pohledu marxistického. Oni nepotřebují Boha zakletého do katechismu, nepotřebují jej, protože intuitivně vědí, že tam není, že už dávno katechismus opustil a přenechal jej skutečným modlářům – uctívačům prázdných slov, lidem, padajícím na kolena před literou.

Jsem velkým příznivcem lidové víry, je to víra, z níž cítím jak Ducha, tak i člověčinu. Lidová víra je jako řeka – přehradíte-li ji, nakonec si najde jinou cestu k moři – Duchu.

V pěkné reportáži Jana Sochora se píše:

Avšak většina stoupenců Svaté Smrti překvapivě s křesťanským bohem žádné nesrovnalosti nemá. Mají k němu stejný respekt jako k „Hubené“ a dá se říci, že víceméně praktikují obě víry současně, o čemž jsem se několikrát přesvědčil během procesí.

„Podívej se, je to jednoduchý. Von – “, ukázal Mexičan na obrázek zmučeného Ježíše na kříži, který měl nedbale vytetovaný na předloktí, „ – je šéf. Jasný?“ Zastavil se, jakoby čekal, jestli jsem jeho tvrzení pobral. Otočil se zády, nahrbil se tak, aby kérka Santy přes celá jeho záda vynikla a dodal: „A vona je šéfová, chápeš?“

Chápu a chápu to naprosto dokonale! Narozdíl od tohoto (z Katechismu katolické církve):

253. Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech osobách: „soupodstatnou Trojici“. Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh: „Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle své přirozenosti.“ „Každá ze tří osob je onou skutečností, totiž podstatou, bytností nebo božskou přirozeností.“

254. Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné. „Bůh je jediný, ale ne osamocený.“ „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ nejsou pouhá jména, označující způsoby božského bytí, nýbrž osoby skutečně odlišné: „Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn.“ Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: „Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází.“ Božská jednota je trojjediná.

255. Božské osoby jsou ve vzájemném vztahu. Skutečná, vzájemná odlišnost božských osob, protože božskou jednotu nedělí, spočívá výhradně ve vzájemných vztazích: „Ve jménech osob, která vyjadřují vztah, se Otec vztahuje k Synovi, Syn k Otci, Duch svatý k oběma; nicméně, mluvíme-li z hlediska vztahu o těchto třech osobách, přece věříme v jedinou přirozenost či podstatu.“ Vždyť v nich „je všechno jedno tam, kde není žádný protiklad vztahů“. „Pro tuto jednotu je Otec celý v Synovi, celý v Duchu svatém; Syn je celý v Otci, celý v Duchu svatém; Duch svatý je celý v Otci, celý v Synovi.“

Možná, že kdysi dávno to dávalo nějaký smysl, možná, že to v minulých dobách byla zformalizovaná podoba něčeho autentického. Ale mám-li si vybrat, volím všema deseti Von je šéf a vona je šéfová.

V lidové víře Mexičanů ožila stará aztécká bohyně synkretizovaná s katolickým kultem světců a Panny Marie – Santa Muerte. Spravedlivá i milosrdná ve světě, kde obojí často tak bolestně chybí. A že je populární mezi zločinci? Inu je, je zde pro všechny, nechápu však, proč něco takového vadí ausgerechnet Římskokatolické církvi, když kupříkladu neexkomunikovala různé mafiánské bosse či dokonce ani Adolfa Hitlera… 😉

DIGITAL CAMERA(Autorův domácí oltářík Santa Muerte)

HIMNO A LA SANTA MUERTE (pusťte si to, je to dechberoucí!)

Advertisements

komentářů 10

Filed under Magie-mystika-víra

10 responses to “Lidová víra není degenerací, ale regenerací náboženství

  1. Albatros

    No nevím, mě to až tak úžasné nepřipadá, když se od vyspělého monoteistického náboženství navrací zpět k primitivním pověrám. Na druhou stranu, monoteistické náboženství je holt náročná záležitost, tak se není čemu divit, že se prostí lidé navracejí k polyteismu nebo různým pověrám. V našem civilizačním okruhu se s tím církev vyrovnala tak, že povolila uctívání různých svatých. V podstatě se vlk nažral a koza zůstala celá. 🙂

    • „Vyspělé náboženství“ je contradictio in adjecto. Náboženství je vždy svou podstatou archaické, primitivní (v nehodnotícím smyslu toho slova). Vyspělá může být náboženská filosofie s tím či oním náboženstvím spjatá, ale náboženství nikoli. Náboženství se může jevit „vyspěle“, pokud odráží vyspělou společnost, ale samo o sobě není vyspělé: Liberální anglikanismus v Anglii působí jistě vyspěleji než třeba středověké křesťanství nebo křesťanství v nějaké chudé zemi, ale je to jen odraz podmínek, nikoli různé esence.

    • lomikel

      pobavil jste me Vyspeli Clovece, fakt dik 🙂

  2. Homunkulus

    Mě právě u katolictví drží ta schopnost přijmout a dokonce generovat ony lidové tradice (podle bonmotu, že katolictví = křesťanství + pohanství). A že si někdy oficiálnější místa vyšlápnou na okrajové výstřelky, to patří k věci; najít přesnou rovnováhu – co ještě ano a co už ne – není snadné. Rozpustit dogmata (pečlivě vyvažovaná po staletí na lékárnických vážkách) v ochotě přijmout cokoliv exotického, to asi taky nebude ta cesta. Takže radím nezavrhovat katechismus, je to i on, kdo dává prostor těm životodárným okrajovým proudům (jako je i mexické uctívání Smrtky).

    • lomikel

      rovnovah v ramci nejake vlivove organizace je vam/me osobne k nicemu – pokud v ni nehodlate delat karieru, jedina rovnovaha ktere se vas tyka je vase/moje.

  3. Vřele souhlasím s názorem z článku, že „autentická spiritualita, nesídlí v katechismech“. Už z toho prostého důvodu, že katechismus, dogmata či tzv. „systematická“ teologie jsou pokusy o spoutání ducha či duchovna literou, čemuž se duch či duchovno vždy vzpírá. Myslím, že si toho byli vědomi například Sókratés (proto nic nepsal) a Platón (proto upřednostňoval dialog před výukou ex cathedra).
    Nesouhlasím ale s názorem, že zbožnost „lidová“ je obecně nějak „lepší“ než zbožnost „akademická“. Do (skoro doslovně) bezduchého poměřování neměřitelného dogmaty a katechismy lze upadnout v obou typech zbožnosti. Uctívání Santa Muerte nejspíš není petrifikováno do litery nějakých dokumentů a patrně ti uctívači necítí potřebu popisovat jedinosti a mnohosti uctívaných substancí a osob. Ale ono uctívání může být spoutáno do rituálů, které „se“ provádějí daným způsobem, což lze považovat za nepsaný katechismus. U konkrétních lidí jistě nelze vyloučit vzepětí nad psané i nepsané katechismy. Ale nějaké „záruky autentické spirituality“ asi nebude u lidové spirituality o nic více, než u zbožnosti „akademické“.
    Osobně mám blíže k filosofii než k mystice. Přesto se nedomnívám, že spiritualita je výsadou (školsky) vzdělaných lidí. Ani si nemyslím, že lze duchovno postihnout mnohoučenými slovními formulacemi – tedy že lze náboženství regenerovat nějakou teorií odtrženou od tohoto světa a jeho utrpení. Nedomnívám se ale ani opak, tedy že lze obecně označit za regeneraci náboženství v článku pojednané lidové náboženské projevy.

    • Samozřejmě, že každý projev víry, který má společenskou podobu, musí být nějak kodifikován, byť neformálně, jinak by to prostě fungovat nemohlo. Ale to ještě není petrifikace. Samozřejmě ta hranice není zřetelná, je to škála, ale i tak se o tom dá v těchto intencích hovořit a pro mě je lidová víra, pakliže neustrnula do podoby stále stejně opakovaných zvyklostí bez ducha (jako např. naše velikonoční pondělí), hodně životnou záležitostí.

  4. Někdy mám pocit, že se prostě potřebuješ přidat k co nejbizarnějšímu kultu a kdyby existoval kult čtyřprdelní opice, tak už by měl u tebe doma taky oltář. Stejně ti prorokuju, že skončíš jako pravověrný katolík – když už uctívat zlo, tak netroškařit.

    • Inu, další lidé se zase sázejí, že se stanu muslimem… 😉 Mně nejde o bizarnost, mně jde o vnitřní opravdovost, v to, co z toho cítím. Je to zcela subjektivní a iracionální, takže to nemohu jakkoli vyargumentovávat.

  5. lomikel

    vyborne kojote ! 😉
    Smt a jeji Bohyne (plural) projasni vse, toku kdo to pripusti.

    dovolim si postnout link:
    http://moje-kniha-stinu.blog.cz/1305/uvahy-o-slovanske-bohyni-morane