Nehmotné jedy aneb Když informace zabíjí

Existují různé druhy jedů. Jedy rychlé a jedy pomalé, smrtící i relativně neškodné, a existují i jedy nehmotné. Opravdu. Ani sebelepší chemická analýza je neodhalí a přesto jsou schopny vážně ohrozit zdraví a někdy i zabíjet. A nejedná se o nic mystického či okultního – jedy, o nichž zde budu psát, jsou informace.

(pozn. V jiné podobě zde již tento článek byl, ale pokládal jsem za nutné jej poněkud přeformulovat, zestručnit a místy naopak doplnit.)

Technická poznámka: Skutečnosti, o nichž zde budu psát, nejsem schopen řádně doložit a abych si nezpůsobil zbytečné problémy a tahanice, budu zde psát o „nejmenované firmě“. Na případné dotazy typu „Určitě máte na mysli firmu X, že?“ nebudu odpovídat. Děkuji za pochopení.

Bylo to koncem devadesátých let a mé tetě, sestře mého otce, bylo kolem osmdesáti let. Možná se divíte, že jsem měl tak starou tetu – je to dáno tím, že můj otec (ročník 1927) byl o sedmnáct let starší než moje matka a současně byl benjamínkem mezi svými sourozenci. Moje babička z jeho strany zemřela tuším v roce 1952, ale to je jiný příběh. Mé tetě bylo tedy kolem osmdesáti let a dlouhodobě brala léky na ředění krve a ještě cosi jako prevenci proti mrtvici. Byla už dlouho vdova a bydlela v bytě, kde nyní žiji. Nikdy nebyla zvlášť bystrá a nevím o tom že by si třeba četla. Prostě bezdětná švadlena na penzi, která si však ještě dlouho přivydělávala svým řemeslem. Kdybyste jen věděli, kolik knoflíků, jehel, špendlíků a nití jsem po ní, kromě toho bytu (díky, teto!) zdědil.

Žila si svůj klidný život, zpestřovaný pravidelnými čtvrtečními návštěvami nedalekého Klubu seniorů, dokud ji nepostihla otrava nehmotným jedem. Stalo se to nějak takto: Navštívila ji její mladší kamarádka, která se stala obchodní zástupkyní nejmenované firmy nabízející předražené potravinové doplňky. Předražené, ale neškodné. Patrně neexistuje žádný spotřebitelský test, který by na zmíněném zboží nalezl cokoli závadného. A protože moje teta kamarádce věřila, stala se její zákaznicí. To vše by bylo ještě relativně v pořádku, jenže ta obchodnice prodala mé tetě také nehmotný jed – řekla jí totiž: „A jiné prášky už brát nemusíš.“ Teta jí uvěřila, přece to s ní kamarádka nemohla myslet špatně, no ne? Koneckonců to, co jí prodala, jsou také prášky, jenže lepší…

Nějakou dobu se nic zvláštního nedělo.

Potom postihla moji tetu záhadná série mrtviček. Zpočátku to nebylo zjevné – teta se zmínila, že spadla a sousedi jí pomohli. „Asi jsem uklouzla…“ Narazila si nohu, ale jinak nic vážného. Jenže její padání bylo podezřele časté a teta působila čím dál zmatenějším dojmem. Když se nakonec ocitla v nemocnici, vyšlo najevo, že už dlouhou dobu neužívá předepsané léky.

Přesvědčili jsme ji, aby začala své léky znovu užívat, dostala k nim nějaká nootropika, ale celkový úpadek v podobě rozvíjející se demence se již nedal zastavit. Jen na to pomyslím, otevírá se mi metaforická kudla v kapse, a stejně tak tomu bylo i tehdy. Ale jméno oné „kamarádky“ jsem z tety nevymámil – ale i kdyby se mi to povedlo, teta by proti ní nesvědčila. „Vždyť to přece nejde…“

Mimochodem: tehdy jsem se naivně domníval, že na vině je pouze ta obchodnice, až později mi bylo řečeno, že obchodní zástupci té nejmenované firmy jsou instruováni, aby v rámci prodejního rozhovoru říkali, že jejich preparáty nahradí léky a že léky tedy již není třeba užívat. Ne, fakt to nemůžu dokázat, ale svůj zdroj pokládám za důvěryhodný.

Jak to bylo dál? Objevily se další mrtvičky, teta přestala být schopná se o sebe postarat, několik měsíců si pobyla v LDNce a poté se pro ni našlo místo v jednom celkem přívětivém domově důchodců. Poslední dva roky života byla teta senilní a řeknu vám, že chodit ji navštěvovat nebyl žádný med. V té době mi umřela matka a každý týden se mě teta, když jsem u ní byl, ptala, jak se mámě daří. Nebyla schopna si zapamatovat, že už se jí už nedaří nijak… Po nějaké době jsem už jen stereotypně odpovídal, že dobře.

Ovšem toto není jen příběh mé tety Hedviky, jež byla otrávena nehmotným informačním jedem. Ten příběh má pochopitelně ilustrovat nebezpečí, které může postihnout kde koho, pokud je snadno ovlivnitelný a není dobrý v kritickém myšlení. Nejen obchodní zástupci nejmenované firmy, ale i léčitelé či homeopati disponují takovou travičskou mocí – a to přinejmenším srovnatelnou, ne-li větší. Ke zveřejnění tohoto příspěvku mne aktuálně ponoukl případ šestiletého chlapce, který zemřel, když mu rodiče na radu léčitele přestali dávat inzulín. Ale případy tohoto druhu se objevují každou chvíli.

Nuže: Homeopatika jsou sama o sobě zaručeně neškodná. Stejně tak Bachovy esence, léčivé polodrahokamy, energie Reiki, přijímače tachyonových paprsků, zázračné potravinové doplňky… Jenže u všeho toho hrozí, tedy kromě dle mého názoru často zbytečné finanční ztráty, i otrava nehmotným jedem v podobě informace, že toto stačí, že je možné ignorovat lékařskou péči. Spoustu škod mohou napáchat i chybné diagnózy různých léčitelů atd.

Lze samozřejmě předjímat obvyklou námitku, že standardní medicína vůbec léčí pouze symptomy a nikoli příčiny atp. – slyšel jsem to snad již tisíckrát – nicméně nejprve uvažme, kolik životů zachránila (a dennodenně zachraňuje) ona zlá, přízemní, symptomy léčící standardní medicína a kolik jich zachránili alternativci. Nicméně ano, klasická medicína není dokonalá, je často prolezlá nemravnými obchodními zájmy a někdy v jejich jménu sama prodává „nehmotné jedy“ například v podobě neúčinných léků prosazených na základě machinací se studiemi atd. Fandím také úsilí doktora Hnízdila o rozšíření komplexní medicíny a v lecčems souzním s jeho kritikou současné medicíny, i když nejsem tak radikální. Jsem ochoten beze všeho připustit, že na vzniku a rozvoji mnoha nemocí se výraznou měrou podílí psychika a sociální vztahy nemocného, a že je záhodno v této oblasti intervenovat, což se dnes děje bohužel jen zřídka.

A takto intervenovat, a to účinně, mohou i léčitelé, homeopati apod. Nechci v žádném případě házet všechny do jednoho pytle. Určitě existuje spousta léčitelů, kteří si uvědomují, že jejich schopnost pomoci má své meze, tyto meze znají a nemocnému skutečně pomohou. Vzhledem k neosobnosti klasické lékařské péče a k občas vážně zarážející neochotě některých lékařů naslouchat svým pacientům může takový léčitel sehrát v procesu uzdravování bezpochyby pozitivní roli. Jenže jak od sebe rozeznat takového, řekněme příčetného léčitele od člověka, který uvěřil, že disponuje zázračnou mocí a trpí bludem omnipotence?

Upřímně řečeno by mnoha těmto „odborníkům“ mohli vzít vítr z plachet sami lékaři, pokud by dokázali svým pacientům nabídnout více zájmu a pozornosti. Ale to nezáleží jen na nich – dokud budou lékaři tak zavaleni prací, že „jsou rádi, že jsou rádi“, těžko po nich můžeme chtít, aby si s pacienty povídali – na to prostě není dost času.

Přemýšlím, jak celé toto povídání uzavřít. Filip Tvrdý (ve svém na můj vkus až příliš ostrém, leč pro něj typickém odsudku) navrhuje v případě „okultních“ a jim podobných služeb tvrdé uplatňování Zákona na ochranu spotřebitele i Zákona trestního. To asi není špatný nápad, jenže se zdá, že zde až příliš často není žalobců a tedy ani soudců, navíc jakékoli prokazování je velmi obtížné. Pakliže je někdo stíhán, jsou to lidé, kteří na základě „nehmotného jedu“ zanedbali péči o svěřenou osobu, jako je tomu v případě rodičů, kteří přestali dávat synovi inzulín. A nutno dodat, že takoví lidé jsou stíháni právem, protože hloupost může být polehčující okolností, nikoli však důvodem k beztrestnosti.

Podobně jako v jiných oblastech vidím i zde největší naději v osvětě, v ustavičném rozvoji kompetencí lidí, v tomto případě především v rozvoji kritického myšlení a schopnosti správně vyhodnocovat informace. Naneštěstí je taková schopnost v přímém rozporu se zájmy těch, kdo profitují na lidech, jež lze snadno zmanipulovat reklamou (komerční i politickou), takže nemůžeme příliš očekávat, že by se takové osvětě dostalo výraznější podpory z mocenské, velkomediální či komerční sféry. Nezbývá nám tedy než tak činit sami ve smyslu apelu „Národ sobě!“ – tedy rozvíjet schopnost kritického myšlení u sebe, u lidí ve svém okolí a také, a to je důležité, se o své blízké skutečně zajímat, zajímat se o to, co si myslí, čemu věří a čím se ve svém životě řídí. Může se stát, že díky této pozornosti někoho blízkého uchráníme před otravou nehmotným jedem.