Svátek práce – vzpomínky, současnost a nejkrásnější Internacionála

„Ať žije První máj, hurá!“ skandovali jsme coby děti školou povinné v osmdesátých letech v brněnských ulicích. Já jsem nijak zvlášť neskandoval, spíše jsem přemýšlel, jak se co nejelegantněji z této „dobrovolně povinné“ akce vytratit.
Uvědomoval jsem si prázdnou pompéznost celé záležitosti, oslavy dávného vítězství, jež se ostatně mělo záhy proměnit v ostudnou porážku. Mávátka, transparenty, vlajky… Myslím, že to bylo v roce 1987, kdy jsem se z průvodu vytratil na Lidické ulici a navštívil své prarodiče z máminy strany, kteří tam tehdy bydleli. Připadal jsem si lehce opojně, jako nějaký hrdina, jako sabotér, možná dokonce jako disident, o nichž jsem slýchal na Hlasu Ameriky.

Před dědou jsem se nějak, nevím už přesně jak, posměšně vyjádřil na adresu Svátku práce. Děda zvážněl a vyprávěl mi o tom, jak se tento svátek v Chicagu zrodil a co znamená. Tehdy jsem to moc nepobíral, ale utkvělo mi to v hlavě. Můj děda byl komunistou vyloučeným ze strany, tak jako mnoho dalších, v roce 1970, ale svého přesvědčení se nevzdal. Zemřel o rok později na rakovinu plic, „Vítězného Listopadu“ se tedy nedožil, což je škoda, protože by mě dnes velice zajímalo, jak by se k těm událostem postavil.

V každém případě mne tehdy děda docela uzemnil a já vlastně nevěděl, co na to říci. Přesto jsem měl v jedné věci tehdy pravdu – můj dojem bezduché teatrálnosti prvomájové manifestace, jež sloužila už jen sama sobě, byl bezpochyby oprávněný.

K prvomájovým průvodům patřily samozřejmě i písně, zejména Internacionála. Tato krásná emancipační píseň (jež by si mimochodem zasloužila aktuálnější překlad, neboť například spojení „zítřka lidský rod“ mi nedávalo tehdy smysl a upřímně řečeno mi nedává příliš smysl ani nyní, i když už vím, jak je to míněno) se v manifestačním podání reálného socialismu změnila v součást režimních rituálů, v nástroj sebepotvrzení a legitimizace moci, jež svou legitimitu již ztratila. Také její ztvárnění vyznívalo, jak správně podotkl můj dobrý přítel Michal Darken Koudelka, ve smyslu „zadupeme vás do země“, nebyl to už zpěv utlačovaných lidí usilujících o emancipaci, ale zpěv vítěze vyřizujícího si účty s poraženými.

Stejná verze Internacionály zazněla před chvílí i na prvomájovém mítinku KSČM, jehož jsem se loajálně zúčastnil, i když si po pravdě řečeno nejsem příliš jist, zda tento pravidelný happening angažovaných (vesměs) seniorů nepřináší víc škody než užitku, neboť je snadným a vítaným terčem mediálního posměchu. Aby bylo jasno: Já si velice vážím těch soudruhů, kteří vytrvali a nesli prapor myšlenky, jíž věřili, v době, kdy z toho neměli vůbec žádné výhody, často naopak posměch a pohrdání, a kteří už nebudou nijak profitovat ani na případném volebním zisku komunistické strany. A myslím také, že mají právo se jednou za rok takto sejít a zazpívat si společně Internacionálu.

Ostatně: I když je to táž Internacionála, která se hrála v osmdesátých letech, její vyznění je jiné: Není už „dobrovolně povinná“, je to opět zpěv pokořených, ale v této podobě přeci jen není emancipační. Je spíše sentimentální vzpomínkou na staré časy, které byly v něčem mnohem horší, nicméně v něčem také mnohé lepší, než časy současné. Nevyčítám starým komunistům, že vzpomínají na to lepší, ale současně vím, že skutečná cesta k lepšímu musí vést jinudy.

O tom, že má smysl usilovat o spravedlivější společnost, jsem toho napsal již mnohé, ale díky Darkenovi se nyní mohu podělit o nejkrásnější verzi Internacionály, jakou jsem kdy slyšel, o verzi, jejíž emoční náboj plně vystihuje povahu mého levičáctví coby vytrvalého úsilí prostého prázdných gest. Tady je:

Advertisements

komentářů 11

Filed under Úvahy a postřehy, Co život dal... a vzal., Politika

11 responses to “Svátek práce – vzpomínky, současnost a nejkrásnější Internacionála

  1. zwei

    Chicagští stávkující nebyli bolševici, ale anarchisté. Nijak se nelišíte od nácků, kteří si poslední dobou také oblíbili různé prvomájové taškařice, kteří ale s jeho skutečným duchem a původem nemají nic společného.

  2. jvf

    Chicagští stávkující nebyli ani bolševici, ani anarchisté, ale obyčejní dělňasi nasraní na kapouny, kteří žádné ideologie neřešili. Moje oblíbená Internacionála: http://www.youtube.com/watch?v=GXU1chbTkRg

  3. hank

    Tohle by taky šlo… 😉

    I když je Internacionála původu francouzského – snad by stálo za to uvést i jména autorů, hudba Pierre De Geyter (někdy se píše i Degeyter), text Eugéne Pottier, francouzské soudy prý rozhodly, že autorská práva jsou ještě živá až do r. 2017 – přece jen jí nejlíp sluší španělština. Nějak ji mám spojenou spíš se španělským a latinoamerickým revolučním romantismem než s pařížskou Komunou, kam historicky patří.

  4. hank

    A komu by to bylo málo vznešené, může zkusit třeba Toscaniniho v roce 1944…

  5. jvf

    Toscaniniho verzi znám, ale ta klubová, to je z nějakého filmu?

  6. jvf

    Děkuji. Zajímavé, takový ekologický thriller. A hraje v tom Valentina Vargasová, kterou si pamatuji z Jména Růže. V našich kinech to ale pokud vím nedávali, ani jsem k tomu nenašel české titulky.

    • hank

      jvf: 🙂

      Internet je největší knihovna na světě, zatím (?) dokořán otevřená všem, kdo v ní umějí hledat… zvlášť když se aspoň trošku orientují i v jiných jazycích než je angličtina. A nejlepší perly se najdou často v těch nejtemnějších zákoutích.

      Pokud je mi známo, tak ten film skutečně u nás v distribuci nebyl.

  7. Sušil jsem to v browseru kolik dní, než jsem k tomu dostal, ale nelituji. Ta „vaše“ Internacionála, Kojote, zní tak autenticky a přítomně, že z toho až mrazí. Ty „Hankovi“ také nejsou špatné (vždy mne těší slyšet, jak tvárná a přitom neobelhatelná je hudba, když se umí), ale ta „vaše“ je nejlepší. Až tak, že se neudržím a pustím ji do světa i u sebe.

    • Pustil jsem si to až díky Tribunovi a jeho odkazu, i když článek jsem četl, … a pak i další verze. Co k tomu dodat — prostě: není všem dnům konec.