Sekularismus a islám – mohou být muslimové spojenci sekularistů?

Lidé, kteří táhnou do boje proti islámu, vycházejí obvykle buď z křesťanských nebo z ateistických pozic. Mým záměrem je zamyslet se nad tím, jak by dle mého názoru měli na islám pohlížet sekularisté, ateističtí i náboženští.

Vyjasněme si nejprve, kde se nachází jádro pudla, protože už to samo je velice zajímavé. Jaké pohledy jsou ve skutečnosti kompatibilní a kde se vine hranice sporu?

Sekularisté jsou lidé, kteří mohou a nemusí věřit v Boha či praktikovat nějaké náboženství, ale spojuje je přesvědčení, že náboženství nemá mít vliv na legislativně uzákoněné normy chování, tedy že nesmí být po lidech vyžadováno, aby se podřizovali zákonům vycházejícím z učení toho kterého náboženství. Těm se lidé mohou podrobovat dobrovolně na základě své víry, ale nemají právo totéž požadovat od těch, kteří tuto víru nesdílejí.

Lze říci, že ateisté jsou sekularisté jaksi principiálně (pomíjím zde problematiku různých kvazináboženských „ateistických“ ideologií, jako jsou kupříkladu některé ideologické podoby vycházející z myšlenky komunismu).

Kromě toho se k sekularismu hlásí i část lidí vyznávajících to které náboženství nebo případně různé soukromé víry. V případě lidí náboženských v této souvislosti hovoříme o náboženském liberalismu.

Diskutujeme-li problém sekularismu či usilujeme-li o něj, není podstatná otázka po tom, jaký má kdo vztah k Bohu, posvátnu atp., ale o tom, jaký má vztah ke společnosti a k věcem veřejným. Sekularistický náboženský liberál stojí v této věci na stejné straně, jako ateista.

To, oč v diskusích o islámu jde, je vesměs právě tato oblast, tedy oblast politická. Existuje reálná obava, založená na neoddiskutovatelných faktech snadno zjistitelných nahlédnutím do politické a legislativní praxe různých islámských zemí (jako „islámskou“ označujeme zemi, kde je islám státní náboženství, jako „muslimskou“ zemi, kde je převaha muslimů, ale islám není státním náboženstvím), že případná dominance islámu v naší kultuře by mohla vést ke zrušení sekulární povahy společenských vztahů. Totéž ovšem platí i v případě dominance některých směrů křesťanství – je rovněž neoddiskutovatelným faktem, že země jako Polsko či Malta rozhodně ryze sekulárními nejsou.

Dokonce je třeba podotknout, že mnozí bojovníci proti islámu vycházejí z ultrakonzervativních katolických kruhů a pokud by mohli, velice rádi by naši kulturu změnili v ryzí teokracii! Jejich spor s islamismem tedy není boj za sekulární charakter společnosti, ale pouze o ideologický konflikt dvou konkurenčních teokratických vizí společnosti. O střetu ortodoxního judaismu s islamismem platí totéž.

Hovoříme-li o teokracii, je třeba poznamenat jednu okolnost. Antiislamisté rádi poukazují na to, že zatímco v islámu není oblast světského oddělena od oblasti duchovní, zatímco v křesťanství ano, a že až na výjimky (Savonarola, Kalvín) dějiny neznají křesťanské teokracie. To je a není pravda. Po formální stránce tomu tak je – byla církev a byl vládce, nicméně byla období, kdy obě sféry splývaly v různých formách symbiózy. Například Španělsko v období konce 15. století po vzniku španělské inkvizice bylo de facto teokracií, organizace křížových výprav byla rovněž teokratickým počinem atd. To, že třeba církev formálně předávala odsouzeného heretika světské moci a pokrytecky poprosila světskou moc o shovívavost, nic nemění na tom, že de facto se jednalo o náboženský proces. V méně vypjaté době lze za systém s teokratickými rysy pokládat i austrokatolicismus. Hovořím-li tedy o teokracii v souvislosti s křesťanstvím, mám na mysli právě tyto formy symbiózy náboženství a světské moci, o jejichž existenci v dějinách nelze pochybovat.

Čili: Sekularistický liberální muslim je pro ateistu jednoznačně lepším spojencem, než třeba lefébrista. Otázka zní, jak to s těmi liberálními muslimy vlastně je. Lze oprávněně předpokládat, že na světě žije více liberálních křesťanů než liberálních muslimů, je to dáno historickými a kulturními faktory, jako je fakt, že islámská kultura neprošla osvícenstvím, zato však prošla kolonialismem, a nyní svádí boj o vlastní identitu. Přesto existuje množství muslimů, kteří vnímají svoji víru spíše spirituálně než politicky, mezi nimiž by mohli sekularisté najít vynikající spojence. Jedná se kupříkladu o stoupence súfismu. Dále je třeba říci, že samozřejmě neexistuje jen konzervativní a liberální islám, ale i spousta mezistupňů mezi nimi.

A nyní se dostávám k tomu, co pokládám za skutečnou tragédii: Lidé, kteří v dobré víře bojují proti islámu, používají přístup, který lze označit jako „strategii kobercového bombardování“. Neboli útočí na islám bez jakéhokoli rozlišování. Řídí se zjednodušenou představou, že islám = islamismus.

Tím se však podílejí na tom, že jsou muslimové znovu a znovu tlačeni do defenzivy a jsou nuceni na to reagovat. Kdo zná islám blíže, ví, že koránské verše proti nemuslimům se vesměs týkají situací, kdy se muslimové brání. Shledávám velmi nebezpečným a netaktickým vyvolávat v muslimech pocit ohrožení! I přesto se však mnoho muslimů po celém světě brání způsobem velmi chvalitebným: Například se zapojují do iniciativ typu Free Muslims Coalition, Muslims Against Wahhabism/Terrorism či Muslims Are Not Terrorists.

Místo aby takové lidi ocenili a podpořili, pokračují fanatičtí antiislamisté i nadále v onom nevybíravém „kobercovém bombardování“ ve stylu padni komu padni.

Islám má jednu pozoruhodnou vlastnost, jež mimo jiné velmi napomáhá jeho šíření: Nemá centrum, nemá jednu oficiální autoritu, je horizontální sítí, která se utváří kolem mnoha různých autorit, přičemž tato síť velice případně odráží aktuální stav společnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že chceme-li bojovat proti islamismu coby radikálnímu politickému islámu, musíme začít u sebe. Je třeba měnit společnost tak, aby se ona síť formovala spíše kolem liberálnějších autorit, je třeba nabízet nikoli nepřátelství a nedůvěru, ale respekt a ochotu k dialogu, je třeba vtáhnout muslimy do společné práce, ukázat, že naše kultura má co nabídnout i jim – a stejně tak přijmout to, co může jejich kultura nabídnout nám. A pokud s námi budou chtít hovořit, je třeba naslouchat a přistoupit na dialog! Jen tak lze dosáhnout otupení hrotů radikalismu.

Neméně důležité je i pracovat na změně samotné základny socioekonomických vztahů včetně projektů, jež by umožnily poskytnout co nejlepší vzdělání a snáze hledat práci frustrovaným potomkům přistěhovalců, nikoli je izolovat kupříkladu na pařížských předměstích. Ano, hovořím o „pozitivní diskriminaci“ – vím, že to není populární, ale stejně, jako nezávidíme člověku, který přišel o nohu, to, že dostal, umělou, a nezávidíme nevidomému jeho psa, neměli bychom ani povrchně útočit proti zmírnění sociálních handicapů, což je ostatně smysl opatření tohoto druhu.

Že je to všechno na dlouho? Že jde o práci s nejistým výsledkem? Že to není tak atraktivní, jako různá radikální či přímo konečná řešení? Ano, to všechno je pravda. Ale jsem přesvědčen, že pokud opravdu chceme uchovat étos evropské kultury, je to jediný možný přístup. Cokoli jiného je nadávání u piva – jen s tím rozdílem, že je to nebezpečné nadávání u piva, jež se za určitých okolností může proměnit v totalitní noční můru srovnatelnou s masovými projevy antisemitismu v dobách celkem nedávno minulých.

Upřímně řečeno se osobně víc obávám rizika diktatury fašistického typu, než dominance radikálního islámu v Evropě, protože ji pokládám za mnohem reálnější hrozbu zničení našich tak obtížně vybojovaných hodnot. Byla by to kulturní sebevražda. Antiislamisté kupříkladu často poukazují na to, že Saúdská Arábie neumožňuje na svém území stavbu kostelů, tak proč my bychom měli schvalovat stavbu mešit. Neberou přitom v potaz fakt, že drtivá většina islámských zemích proti stavbě kostelů nic nemá, ale to nyní pomiňme a zamysleme se nad tím: Znamená to tedy, že chceme být jako Saúdská Arábie? Je případné vytvoření konkurenční autoritářské vlády opravdu záchranou naší kultury?

Je třeba, aby naše civilizace, nemá-li se sama rozložit, nabrala druhý dech a vrátila se zpět k tradicím, proti nimž nyní sama útočí a dobrovolně je oklešťuje, jako je důraz na politická a sociální práva občanů. Je třeba více zatáhnout lidi do rozhodovacích procesů, umožnit jim důstojný život i v případě, že se ocitnou v nouzi, a především jim nabídnout místo televize skutečnou vizi. Cokoli jiného vede u lidí buď k apatii nebo k radikalismu.

Proto tvrdím, že je třeba opustit strategii „kobercového bombardování“ založenou na myšlence kolektivní viny všech muslimů, začít se zaobírat úvahami o tom, jak oživit vlastní tradice, začít hledat spojence napříč náboženstvími a ideologiemi a uvažovat především o tom, co nás spojuje, než o tom, co nás rozděluje.