Velikonoce coby mystérium transcendence

Království nebeské, či Boží, lze chápat jako bezčasovou přítomnost, jež se děje vždy, když se člověk vymkne z osidel Archontů či Pána tohoto světa, tedy sociální a biologické determinace, a transcenduje sám sebe konáním vůle, jež není jeho chtěním, konáním, jehož důsledkem může být utrpení nebo i smrt.

golgatha

(Vasilij Vasiljevič Vereščagin: Noc na Golgotě)

Bývají to (ač ne pokaždé) chvíle, kdy lidská bytost stojí před rozhodnutím, zda zvolí smrt těla či smrt duše. A ne, nehovořím zde o tradičních obrazech nebe a pekla jako o posmrtných destinacích, hovořím zde o okamžicích, kdy nenaplnění nějakého údělu vyústí do duševní prázdnoty, do úniku před sebou samým, do let naplněných vědomím, že bylo možné jednat či se jednání zdržet ve chvíli, kdy to od nás vyžadoval Bůh, ať už jej chápeme jakkoli. Je to život s důsledky rozhodnutí, které již nelze vzít zpět.

Ve skutečnosti mnohý z nás někdy takto zemřel, respektive zemřela nějaká část jeho duše a zbylo po ní prázdné místo, na něž znovu a znovu narážíme, jako na pověstný vylomený zub. Plynou roky a my umíráme zevnitř. S každou promeškanou příležitostí být něčím víc, než jsme, se stáváme chladnějšími, cyničtějšími a bezcitnějšími. S každou promeškanou příležitostí nechat jednat Boha v nás více či méně umíráme.

Ježíš, a lze to říci i o historickém Ježíši, i když naše objektivní historické znalosti o něm nejsou právě závratné, přišel hlásat Království nebeské pro každého – nejen pro ty ctnostné a zbožné, ale i pro ty chybující, hřešící a nečisté. Požadoval jen jediné: Existenciální rozhodnutí se pro skok víry, pro vůli Boží.

Bohatý mladík, jenž se neodhodlal prodat vše, co měl, a následovat Ježíše, toho dne zemřel. Či spíše – začal umírat. Patrně se znovu a znovu vracel do toho okamžiku, na tu životní křižovatku, a ptal se sám sebe, jestli přeci jen… Ve skutečnosti měl více než ten okamžik. Mohl se rozhodnout druhého dne ráno, nebo po týdnu. Jistě by Ježíše a jeho učedníky dohnal. Jenže čím déle v nás duše umírá, každou hodinou, každým dnem, tím těžší je rozhodnout se pro transcendenci sebe sama. Kdo z nás to nezažil? Kdo z nás nakonec neztratil odvahu, rozhodoval-li se příliš dlouho?

I Ježíš váhal, má-li naplnit svůj úděl:

A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci. Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: „Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň. Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem. A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“

(Luk. 22, 39-46, Český studijní překlad Bible)

Dozvídáme se zde několik důležitých věcí. Strach i váhání jsou zcela přirozené, ba dokonce nutné, nicméně odevzdáme-li se vůli vyšší než je ta naše, posílí nás „anděl z nebe“ a budeme vědět, že přes to všechno je nebe na dosah; a budeme vědět, že nejsme sami.

Dozvídáme se také, že zármutek vede ke spánku a že ten je spojen s pokušením. Kolikrát se nám už stalo, že jsme zármutkem usnuli? Že jsme tak či onak přestali být bdělí a unikli do náruče alkoholu či jiných drog, povrchní zábavy, nákupní horečky, sexu… prostě čehokoli, co nás zbavilo zármutku, co jej překrylo jako pokrývka spáče?

Naše doba je tomuto „usínání“ navýsost nakloněna. Kam se člověk podívá, zahlédne ta či ona útěšná hypnotika v podobě médií, sociálních sítí a jiných osidel internetu, prostě všemožných příležitostí k zábavě a rozptýlení, příležitostí k opuštění údělu, k vzdání se zodpovědnosti za sebe i za druhé, příležitostí k záhubě utopením se v neautentických prožitcích.

Nejsme dokonalí – a nikdo, ani Bůh, od nás nežádá, abychom byli neustále ve stavu výše popsané transcendence, tedy abychom neustále pobývali v Království Božím, to prostě není v lidských silách. Podobně zen buddhisté vědí, že není možné setrvávat v satori. Proto se nám znovu a znovu naskýtá také jiný druh příležitosti, příležitost, jak se stát, či znovu a znovu stávat, sebou samými, jak se uskutečnit (což nemá nic společného se současnými řečmi o „seberealizaci“!).

„Povinnost“. Jak ponuré slovo v dnešní společnosti zážitků! A jak málo dnes znamená. Zdá se, že Ježíšův kříž je dnes těžší než kdy jindy. A přesto bychom se k němu měli znovu a znovu vracet. Ne jako k symbolu té či oné verze křesťanského náboženství, ale jako ke vzpomínce na jedno z nejvýznamnějších existenciálních rozhodnutí v dějinách.

Stejně tak si můžeme vzpomenout na smrt Sókratovu, na proroky různých náboženství, jimž nezbylo, než přitakat Bohu okolí navzdory, na hranice Jana Husa, Jeronýma Pražského či Jany z Arku, na Františka z Assisi kázajícího ptákům, na život a smrt Al-Halládže, ale také třeba na Mozartovo Rekviem a či na Michelangella a jeho práci na Sixtinské kapli. A stejně tak i na leningradské botaniky pečující o unikátní banku semen, kteří se rozhodli během zničujícího obležení svého města hladovět a zachránit tak pro budoucnost vzácnou sbírku, i když uskladněná semena byla vesměs jedlá. Minimálně jeden člen týmu hladovění nepřežil.

V dějinách lidstva nalezneme nespočet křížů, jež nám ukazují cestu k bytí něčím víc, než jen savci s velkými mozky. To všechno jsou okamžiky vykoupení, okamžiky smyslu, okamžiky smrti a vzkříšení, jež nás tvoří k obrazu Božímu.

Křesťané věří, že Ježíš zemřel za naše hříchy – a mají pravdu! Ti z nich, kteří se domnívají, že jedinou cestou ke spáse je explicitní víra v Boha a v křesťanské dogma, se však mýlí. Podstatný není konceptuální rámec, ať už jakéhokoli světonázoru, a už vůbec ne víra v zázraky a nadpřirozeno v pohádkovém smyslu toho slova. V nad-přirozeno, transcendenci v pravém slova smyslu, nelze věřit. To se buď děje nebo neděje, a když se to děje, pak nevěříte, pak víte.

Nuže? „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“

Advertisements

komentářů 17

Filed under Filosofie a religionistika, Magie-mystika-víra

17 responses to “Velikonoce coby mystérium transcendence

  1. Aleš Hrubý

    Zajímavý text k přemýšlení, budu si to muset přečíst ještě jednou před spaním, abych to obsáhl. Lepší velikonoční text je snad jen povídka Květná neděle Kurta Vonnenguta jr.

  2. apoc9

    Máme historické znalosti od očitých svědků, kteří je předávali z generace na generaci. Ano, je to ta „zlá“ katolická církev.
    „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal.“, Lk 10, 16 Ježíš o jeho církvi.
    Ježíš požadoval víru ve všem a ne jen v tom co nám vyhovuje a jak my sami to chceme.
    Člověk netranscenduje sám sebe, ale Bůh – Boží milost.
    „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“ Jan 15,5-6
    Ježíšův kříž jak sám Ježíš říká netíží (Mat 11,30). Je to způsobeno právě tou úžasnou Boží milostí, které se vylévá na člověka prostřednictvím jeho oběti krve a těla na které máme podíl jen v Eucharistii (Jan 6 + židovská tradice obětování Bohu)
    „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ Jan 6, 53
    „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ Jan 6, 56
    Pravé mystérium velikonoc smrt za hříchy, vzkříšení a zpřítomnění této jedinečné události napříč časem v nekrvavé formě chleba a vína, aby zdroj spásy byl přístupný všem, kdo věří, po všechny časy.

    Právě to chápal i svatý František.
    „Všichni ti, kteří viděli Ježíše v těle, ale neviděl ho po Duchu a v Jeho Božství, a nevěřili, že On je opravdu Boží Syn, jsou odsouzeni k záhubě.
    Také ti co vidí svátost těla Kristova, konsekrovanou na oltáři knězem slovy našeho Pána ve formě chleba a vína, ale nevidí v ní Ducha a Božství a nevěřili, že to je skutečně krev a tělo našeho pána Ježíš Krista jsou odsouzeni k záhubě.“ svatý František z Assisi

    • Vážený (-á) Apoci 9, domnívám se, že Vám rozumím. Uvědomujete si vzácnost Božího daru, jejž jste obdržel. Ve strachu, abyste jej neproinvestoval, odmítáte jakékoli riziko vlastního rozhodování. Výrok o sedmdesáti vyslancích z Lk 10 vztahujete na řídící aparát Vaší církevní instituce a utíkáte se k němu před angažovaností v tomto světě. Domníváte se, že pokud kněz konsekruje oltářní svátost správnými slovy, je tím učiněno dost, a žádných, tím spíše existenciálních, lidských činů již netřeba. Svěřenou vzácnou hřivnu tak zakopáváte na relativně bezpečné místo. Pokud by došlo někdy na nějaké účtování, jste ochoten ji zcela zachovalou pokorně Pánu vydat. (Jen si nejsem úplně jist, zda nás za takové úzkostlivé opatrování hřiven bude Pán nadšeně chválit. Čtu cosi v Mt 25, 14 – 28 a trochu mě to znepokojuje…)

  3. Článek mi přišel vhod. Díky.

    komentář apoc9 je naopak to, co mě znepokojuje a nejsem schopná to takhle pojímat.

  4. ABC

    Dobrý text

  5. befree1

    Já buddhista si myslím, že mají křesťané příliš bujnou fantasii. Nic takového, jako oběť za naše hříchy se nekonalo a konat nemohlo. Pastafarián by dodal: RAmen.

    • jvf

      Vidíte, a mně zas připadá, že něco takového jako osvícení pod fíkovníkem se nekonalo a konat nemohlo. Co s tím?

  6. smoke

    Vyborný clanok, dakujem

  7. Witch

    Domnívám se, že takto pojaté a vysvětlené mystérium velmi odpovídá „realitě“. Přesně tento úhel pohledu na „břemeno kříže“, umírání nebo vzkříšení duše na životních křižovatkách je podle mne důvodem, proč katolická církev a křesťanství vůbec dokázaly tolik vydržet. Protože navzdory lidem, kteří v průběhu staletí mocensky využívali a zneužívali řeči o víře pravé a Boží vůli, tu bylo ono vědění, které jste vzpomněl na konci: „…když se to děje, pak nevěříte, pak víte“.
    Jen bych dodala, že opravdu velmi platí také ono podobenství o návratu zbloudilého a hříšného syna. Ta umírající duše se snad v jakémkoliv stádiu, alespoň, co jsem pozorovala, může postavit a přijmout, co bylo tak obtížné. A dosáhnout vyšší úrovně. Ne bytí, ale vlastní kvality. Možná potom, časem, i toho bytí, ale to už neposoudím, dokud tím sama neprojdu – a zatím se prý nikdo zpětně a moderní vědou dokazatelně nevrátil 😉
    Díky.

  8. Homunkulus

    Tenhle text mi – navzdory občasnému vymezování vůči křesťanství – připadá zcela pravověrný a klidně by mohl zaznít jako velkopáteční kázání :-). (Což míním jako pochvalu.)

    • Díky! 🙂 My marxisti jsme v tom dobří 😉 Vlastně fakt: Právě čtu knížku (vydanou v roce 1967) „Bůh není zcela mrtev“ od Vítězslava Gardavského (český marxista a komunista, v roce 1970 vyloučený za své názory z KSČ, což je celkem solidní záruka kvality!). Má tam spoustu vynikajících postřehů a právě dnes jsem se tam dočetl, že ústřední myšlenku o transcendenci, kterou zde probírám, zformuloval už před nějakými 50 lety 😉 Jeho postřehy o židovství a antice a jejich živlech času (židovství) a prostoru (antika), o Jákobovi a smyslu vyvolení a leccos dalšího (jsem zatím v první třetině) jsou fakt inspirativní. A rozhodně nejen pro marxisty. A ani se nedivím, že ho v období normalizace odstavili. Byl tehdy dozajista nebezpečně kreativní.

  9. strojmir

    Tak tohle Kojote co jsi napsal si řeším občas hodně. Člověk se musí učit být vnitřně pevný a to není pro většinu jen tak. Ale řekl bych, že to hlavní je to vědomí, že lze být „něčím větším“ než jsme jak jsi to popsal. Řekl bych spíše být bdělý, probuzený nebo také napojený (na univerzum). Pokud je toto uvědomění už je i cíl a kdo chce někam dojít pak je dobré mít cíl, to je dobré bez ohledu na to jak je cesta těžká dlouhá, bezútěšná a plná sebezpytování, ale i lehounká, plná nečekaných zkratek.

    Chtěl bych ti poslat odkaz na přednášku Petera Russella, která se jmenuje Prvenství vědomí. Způsobila mě náramné potěšení.