Habemus papam! A k čemu vlastně?

Římskokatolická církev si v „nejdemokratičtější volbě na světě“ zvolila nového generálního tajemníka… pardon: náměstka Kristova… a média jsou z toho jak u vytržení! Nuže dobrá, tak se tedy taky trochu povytrhnu, abych s tím šoubyznysem aspoň trošku držel krok.

Předně – prý je ten nový papež dostatečně konzervativní, není levičák, nemají ho rádi představitelé teologie osvobození apod. Jak uvidímě, ono je to vlastně jedno. Ostatně: Pokud ano, dobře tak! Liberál by pouze prodlužoval agonii toho spolku a v dobré víře by v lidech vyvolával iluze, že tato církev ještě může být k něčemu dobrá. Jenže žádný nový Jan XXIII. nepřijde, to už si kardinálové pohlídají. Jiný, než “dostatečně konzervativní” může dnes být papež jen stěží. Můj známý usuzuje, že může jít o reakci na socialistické hnutí v Latinské Americe podobně, jako byla volba Karola Vojtyly reakcí na tehdejší „východní blok“. Po pravdě řečeno je to možné, ale tak, jako Jan Pavel II. nezpůsobil pád východního bloku, tak ani papež František nebude mít zřejmě žádný podstatný vliv na dění v Latinské Americe, ať už se tato bude ubírat jakýmikoli cestami. Ostatně řadoví kněží tam už hodně dlouho vědí své.

Co chci ale říci: Náboženství praktikované v rámci mnohaúrovňové hierarchické organizace už dávno ztratilo jakékoli opodstatnění, mělo-li vůbec nějaké (osobně myslím, že mělo, ale je to na diskusi). Důvody, proč kolos zvaný Římskokatolická církev ještě existuje, jsou jednak majetek a jednak přivírání očí nad nejrůznějšími formami lidové spirituality. Takže zvláště v Latinské Americe nejsou věřící exkomunikování, praktikují-li vúdú, santeríu, candomble či jiné afrokaribské kulty, nebo pokud uctívají Santa Muerte. Kdyby proti těmto směrům lidové spirituality špičky katolické církve v Latinské Americe (včetně současného papeže) zakročili, celý latinskoamerický katolicismus by šel velice vepsí. Totéž se samozřejmě týká stále žijící a tolikrát zatracované teologie osvobození.

Řečeno jinak: Římskokatolickou církev drží nad vodou majetek a pokrytectví, démonologicky řečeno: Mamon a Belial. Jak daleko se tento proud křesťanství dopracoval od dob prvních křesťanských komunit!

Skutečná inspirace však přicházívá jinými cestami, než těmi „oficiálními“. Vyvěrá z kolektivního nevědomí a nabývá takových podob, jaké jsou právě zapotřebí, jaké odpovídají společenskému vědomí daného místa a času, a nic si nedělá ze snahy konzervovat to či ono dogma. Proto žije kult Santa Muerte a proto žije teologie osvobození, žijí proto, protože jsou zapotřebí – v tomto konkrétním případě jako klíč k mystériím smrti (Santa Muerte) a jako smysluplná sociální nauka (teologie osvobození). A proto se mimochodem také šíří tolik obávaný islám – šíří se jako jako reakce na podmínky života, které naše vlastní civilizace spoluutvářela, aniž by byla schopna nabídnout něco lepšího, než co nabízí právě radikální islám a jeho spíše plošná než vertikální organizace.

Habemus papam! A k čemu, prosím vás? K čemu je vlastně takový papež dobrý? K čemu je dobrý velekněz, který káže, že antikoncepce je hřích a většina katolíků se tohoto „hříchu“ soustavně odmítá vzdát (protože tak káže zdravý rozum)? K čemu je dobrý strážce dogmat, jimž už dávno – kromě specialistů a nadšenců – nikdo pořádně nerozumí?

Jsem hluboce přesvědčen (spolu s exkomunikovaným německým teologem Eugenem Drewermannem), že žijeme v době pádu „třetího chrámu“ (prvními dvěma byly chrámy v Jeruzalémě, ten třetí je míněn metaforicky), kdy z toho, co kdys bylo Boží, zůstala jen prázdná skořápka, sbírka hluchých a slepých model, a skutečný duchovní pohyb se děje jinde. Je třeba zcela nových forem k naplnění duchovním obsahem – a tyto formy by měly být decentralizované, jen málo hierarchické, demokratické a vzájemně prostupné. Nicméně podobně jako Marx nebyl schopen (protože to nejde!) nabídnout detailní utopický popis budoucí komunistické společnosti, ani já nejsem schopen nabídnout detailní obraz duchovního života budoucí společnosti. Jsem nicméně hluboce přesvědčen, že římskokatolický (a jakýkoli jiný) duchovní feudalismus, je třeba nechat odumřít stejně, jako kdysi odumřel feudalismus světský.

Samozřejmě budou vždy existovat lidé podléhající naivnímu sentimentu (v lepším případě) nebo duchovnímu či politickému fanatismu (v případě horším) a oslavující různá světská i duchovní knížata. Chci věřit, že dostatečný počet lidí u nás však setrvá v přesvědčení, že jsme si před Bohem (pro ateisty: principiálně a preskriptivně) rovni bez ohledu na původ, rasu, světonázor, schopnosti a zásluhy, tudíž že samotnou myšlenku šlechty jakéhokoli, tedy i duchovního druhu je třeba pevně a jednoznačně odmítnout.