Sen se mi zdál v noci z 5. na 6. března, ale vzpomněl jsem si na něj až když jsem šel 7. března kolem třetí ráno spát. Takže, protože za to opravdu stál, jsem vstal a šel jej zapsat.
V tom snu jsme někam cestovali s maminkou a bratrem. Měli jsme starou zelenou Škodovku 105, jíž jsme opravdu mívali. Zastavili jsme se v nějaké restauraci na jídlo a chtěli si něco dát. Já jsem hledal v jídelním lístku něco vegetariánského nebo zvěřinu, protože odmítám jíst produkci „masné výroby“. Ale tato jídla byla strašně drahá. Levnější, ač stále ještě hodně drahá, byla jídla s masem. Nevím už, jestli jsem nějaké vybral, ale v tom snu jsme nakonec, myslím, nejedli.
Venku se kazilo počasí. Začalo pršet a nějak se k nám dostaly zprávy o povodních. Rozhodli jsme se, že pojedeme na chalupu, protože ta je daleko od řek a ve velké nadmořské výšce. Jak jsme jeli, postupně stoupala voda. Blížili jsme se k Těchovu, vesnici na malém kopci, za nímž už jsou Nové Dvory, kam jsme mířili, a já jsem řekl, že za posledních povodní se voda nedostala tak vysoko a to byla stoletá voda. Jenže voda stále stoupala. Jeli jsme dál k chalupě a já si uvědomil, že jakmile voda překoná vrchol kopce, kde leží Těchov, rychle steče dolů k Novým Dvorům a tedy i k naší chalupě.
Když jsme k ní dorazili, voda už tam byla zhruba po kotníky. Běžel jsem do světnice, kde jsem měl knihovnu (byla to knihovna z mého bytu, ale ve snu se přemístila tam). Začal jsem vytahovat knihy ze spodních polic, abych je zachránil před vodou a měl jsem v úmyslu přemístit knihy do podkroví. Najednou však bylo jasné, že jsme v ohrožení života a že voda zaplaví chalupu celou. Museli jsme zpět do auta a uniknout. Propadal jsem panice a přemýšlel, které knihy takto na rychlo zachránit, jestli Gargantuu a Pantagruela od Rabelaise nebo knihy W. S. Burrougse. Nevím už, jestli jsem nějaké vzal.
Jeli jsme autem, brodili se vodou, nevím už, jestli řídil bratr nebo maminka. Jeli jsme do kopce, museli jsme se dostat co nejvýš.
Dorazili jsme do nějakého města na vysokém kopci. Hned na kraji jsem si všiml podivuhodného kostela ve stylu Gaudího katedrály Sagrada Família v Barceloně, byl ale mnohem menších rozměrů. Chtěl jsem se tam podívat, ale myslím, že máma řekla, že musíme ještě výš a že jsou tam ještě hezčí kostely. Měla pravdu – stály tam nádherné chrámy, opět v Gaudího stylu. Cítil jsem úžas.
Zastavili jsme a rozhodli se, že ty kostely navštívíme. Beztak to bylo nejvyšší místo, kam jsme se mohli dostat. Bratr a maminka šli směrem dolů, já jsem šel s nimi, ale pak jsem se rozhodl se oddělit a jít do chámu blíž vrcholu kopce. Necítili jsme nějaké akutní nebezpečí.
Vešel jsem do chrámu, obdivoval interiér, ale pak jsem zjistil, že voda přišla i sem. Vyběhl jsem ven, abych našel mámu s bratrem, ale skoro celé město bylo už zaplavené a věděl jsem, že už je nemůžu zachránit.
Voda stoupala. Nějak jsem věděl, že ta voda nepřichází jen s deštěm, ostatně v tom městě bylo pod mrakem, ale nepršelo, ale že vyvěrá i z hlubin země.
Řekl jsem si: „Tohle není obyčejná povodeň, tohle je potopa světa. Ale Bůh přeci slíbil, že už další potopa nebude a stvrdil to duhou…“ a pak mi přišlo na mysl, že ona biblická zpráva možná není vyprávěním o nějaké mýtické minulosti, že může ve skutečnosti být proroctvím o budoucnosti. Až do morku kostí jsem cítil, že tomu tak opravdu je.
Spolu s nějakými cizími lidmi jsem běžel po schodišti v tom chrámu, ale věděl jsem, že vodě neuniknu. Myslím, že jsme pak stáli na nějaké plošině a čekali.
Pak přišel střih – najednou jsem byl v severní Africe v nějaké islámské zemi. I tam už se donesly zvěsti o potopě; voda už překonávala kraj Afriky a chystala se rozlít na Sahaře. Místní lidé říkali, že se není čeho bát, že písek vodu pohltí. Já jsem ale věděl, že ji zadrží jen na chvíli. Byl jsem v nějakém domě, byl jsem celý zablácený a muž, který tam bydlel, a který byl oblečen jako tradiční Arab, mne požádal, abych se zul. Udělal jsem to a boty (své staré dobré „martensky“) odložil na jakousi zídku. Pak jsem se probudil…