Stále znovu a znovu se v článcích a komentářích ohledně čehokoli, co se týká muslimů, dočítám ono otřepané „Oni se stejně nechtějí integrovat, protože věří, že naše civilizace je zkažená.“ Zamyslel se někdo někdy vážně nad tím, že by třeba mohli mít i pravdu?
Mohou mít pravdu přesto, že jejich vlastní civilizace je rovněž za zenitem či přinejmenším za jedním ze svých vrcholů? Mohou. Mohou ji mít právě proto! Možná se totiž navzájem zrcadlíme a celý ten spor připomíná onu iluzorní, donekonečna se táhnoucí chodbu, kterou vidáme, postavíme-li se mezi dvě protilehlá zrcadla. „Zrcadla“, o nichž nyní mluvím, jsou však navíc špinavá. Ano, milovníci hlubinné psychologie tipují správně – mám na mysli projekci stínu – a navíc dvojitou a zmnohonásobenou.
Jen je třeba zdůraznit, že ta „zkaženost“ naší civilizace ve skutečnosti nesouvisí s tím, jak se oblékají západní ženy a co při tom odhalují, ani žádné jiné naše kulturní zvyky a normy. To jsou jen zástupné symboly a právě zde navýsost platí „Čistému vše čisté.“ Tady však není čistá ani jedna strana.
Uvědomme si, oč tu vlastně běží: Máme zde dvě velké (a vnitřně dále diferencované) kultury – či, asi lépe, dva kulturní okruhy – a obě prožívají vážnou krizi své vlastní identity, což se projevuje mimo jiné tím, že je vytvářen „obraz nepřítele“, jenž se stává fantómem nesoucím všechny naše nepřiznané temné touhy, zvrácenosti, agresivní choutky apod. Pokud to hodně, ale to prosím zdůrazňuji!, hodně zjednoduším, pak se mi to jeví tak, že muslimové do nás projikují svou nepřiznanou a skrývanou chlípnost a my do nich zase svou skrývanou agresivitu.
Kulturní krize identity, tedy ztráta původního étosu, jenž lidem umožňoval pociťovat důstojnost a smysl své sociokulturní existence, může vyústit i v nevídané katastrofy. Co jiného byl třeba nacismus než důsledek německé krize identity a promítnutí stínu do Židů?
Je otázkou, jak velkou výhodu naší kultuře přináší skutečnost, že svou krizi identity ústy některých filosofů reflektuje. Jsme schopni díky této reflexi nabrat druhý dech, tedy civilizační étos, který by nám vrátil tak zoufale postrádané sebevědomí nahrazované v určitých kruzích velkohubými řečmi? Podobně se můžeme ptát samozřejmě i v případě islámského civilizačního okruhu, ale já bych se přidržel doporučení začít u zametání před vlastním prahem.
Nuže: Co kdybychom přestali nadávat na druhé a zamysleli se, proč vlastně muslimové tu naši úžasnou kulturu, nesenou stále vyprázdněnějšími slogany o svobodě a demokracii, odmítají, když ji prokazatelně v minulosti do značné míry přejímali? Není to náhodou proto, že aktuálně nabízíme tak strašný šunt, že může zaujmout nanejvýš ty nejprostší konzumeristy, ale ne někoho, kdo skutečně hledá vlastní identitu? Jak by dopadl hospodský, k němuž by nikdo nechodil, a on, místo aby se zamyslel, co dělá špatně, vykřikoval: „Je to jejich chyba, že chlastají u konkurence, já vím nejlíp, že nikdo netočí pivo tak dobře, jako já!“
Samozřejmě, že krizi naší identity reflektují rovněž silně konzervativní, často i klerofašisticky nebo neonacisticky laděné iniciativy všeho druhu a spolu s kritikou současné situace hovoří o „návratu k tradičním hodnotám“. Rád bych upozornil, že jejich požadavek je identický s požadavkem islámských fundamentalistů, proti nimž se obvykle výrazně vymezují. Jenže stejně, jako se nemůžeme vrátit na stromy, tak se nemůžeme vrátit k jakékoli (navíc zidealizované) minulé formě společenského uspořádání. Není k čemu se vracet, je třeba vycházet z toho, co je a jak to je. A to, co je, hovoříme-li o nějakém étosu či ideologii, je závislé na způsobu života lidí a na materiálních podmínkách tohoto života. Usilujeme-li jakoukoli společenskou změnu, usilujme především o takovou změnu podmínek společenské existence, která ji umožní.
Pokud je něco zkažené, znamená to, že to někdy v minulosti zkažené nebylo. Ale tento proces nelze vzít zpět ani u jablka, ani u kultury. Ani těmi nejdrastičtějšími řezy původního stavu nedosáhneme, jen zmrzačení. Ke zkaženosti je třeba naopak přistoupit jako k alychmické putrefakci, umožnit, aby z rozkladu vyrostlo něco principiálně nového. Můžeme se vracet ke kořenům jako k určitým východiskům, ale zůstaneme-li u nich, znamená to, že jsme skáceli kmen a nyní sedíme na pařezu – a to je začátek konce!
Naše kultura má mnoho úžasných a obdivuhodných aspektů. Je zakořeněná v antice, židovství a křesťanství, má za sebou zkušenost renesance a osvícenství, byla vždy velmi kreativní v experimentech s uspořádáním společnosti, má za sebou civilizační impulsy v podobě francouzské a ruské revoluce (a říkejte si, co chcete, ale byly to, v obou případech, civilizační impulsy, bez nichž by naše kultura v současné podobě nemohla existovat), nese na bedrech množství strašlivých vin, s nimiž se musí vyrovnávat, ale také množství zázraků – vědeckých, technických, filosofických i uměleckých, jichž dosáhla. Bylo by sakra dobře, kdyby tato řeka nevyschla. Ale abychom takovému vyschnutí zabránili, potřebujeme získat nové a autentické sebevědomí. A to opravdu nezískáme tím, že budeme hledat vinu u druhých, budeme-li vést zbytečné polemiky o tom, jak jsou druzí špatní – hledejme cesty, jak my můžeme být dobří!
…chci věřit, že to, čím procházíme, jsou porodní bolesti a ne předsmrtné křeče.