Druhé kolo prezidentských voleb z hlediska duchovního

Velké množství voličů vnímalo druhé kolo českých prezidentských voleb jako volbu menšího zla – a já mezi ně patřil. Vskutku jsem přesvědčen, že se jednalo o vyhánění čerta ďáblem, a myslím, že je třeba duchovní aspekty obou „ďáblů“ rozebrat.

(Chci-li o obou kandidátech postoupivších do druhého kola pojednávat z hlediska spirituálního, je třeba, abychom v tom neměli guláš, pominout hledisko politologické, prosím tedy laskavého čtenáře, aby tuto skutečnost vzal v potaz.)

Zatímco démonický aspekt Miloše Zemana mi byl zjevný již od počátku a byl hlavním důvodem, proč nebyl mým favoritem v prvním kole volby, démonický aspekt Karla Schwarzenberga jsem si uvědomil až v onom ďábelsky provedeném finiši prvního kola, jež učinilo někdejšího favorita Fischera „třetím vzadu“. Běhal mi z toho mráz po zádech, vážně jsem se obával, že se podaří „Karla“ na Hrad skutečně protlačit, a věděl jsem také, že ve srovnání s ním je Zeman zlo jednoznačně menší.

Nyní je třeba odbočit a co možná nejsrozumitelněji pojednat o tom, že existují dva druhy zla, které křesťanství nešťastně směšuje a oba připisuje jednomu mýtickému aktérovi – Satanovi (a jeho démonům). Prvním druhem zla je zlo, které lze označit jako „satanské“ a jeho základním rysem je zpupnost, hybris. Hybris (ὕβρις) znamenala v řeckém starověku navenek projevovanou pýchu, domýšlivost a aroganci, vyzývavé, drzé jednání a vystupování, jež nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost. Původ slova se odvozuje od předpony hyper- a slovesa jít, kráčet; označovalo tedy něco jako překročení mezí, zacházení příliš daleko.

Tento druh zla dobře ilustruje kupříkladu křesťanská koncepce sedmi smrtelných hříchů (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost). Ty souvisejí s chápáním ďábla jako svůdce, pokušitele a lháře. Přesto všechno se však jedná o zlo, jemuž je možné lidsky porozumět, které lze pochopit – a také odpustit. Je to zlo z tohoto světa. Třeba z jeho temných a páchnoucích zákoutí, uliček hříchu, z jeho podsvětí (označování sféry zločinu jako „podsvětí“ je velmi výstižné!), ale pořád z tohoto světa.

Existuje však ještě další dimenze zla – zlo, jemuž současní mágové zkoumající zapovězené sféry říkají zlo „meonické“ (z řeckého „to me on“ – „nebytí“). Je to zlo, jehož ďábelskost spočívá v blasfemickém skloubení existence a neexistence, respektive jde o neexistenci oděnou zdáním bytí. Jean Paul Sartre napsal: „Nicota obchází bytí. To znamená, že bytí nemá žádnou potřebu nicoty, má-li být uvažováno, a my můžeme vyčerpávajícím způsobem prozkoumat jeho ideu, aniž najdeme sebemenší stopu po nicotě. Ale na druhé straně nicota, která není, může mít jen propůjčenou existenci a získává tak své bytí z bytí. S nicotou jejího bytí se setkáváme pouze uvnitř hranic bytí a totální zánik by neznamenal nastolení říše ne-bytí, ale naopak současný zánik nicoty. Nebytí existuje pouze na hranici bytí.“

Vidíme zde, jak těžko se s tímto fenoménem pojmově nakládá, nicméně je intenzivně pociťováno a reflektováno zejména v umění posledních staletí. Moment průniků nicoty, meonu do bytí stvárnil Tolkien ve své představě nazgûlů, z nichž vysály všechno bytí prsteny moci, Pratchett v podobě Věcí z podzemních rozměrů (Things from the Dungeon Dimensions), jež vcházejí do světa a berou na sebe podoby těl náhodně a neorganicky seskládaných částí bytí/bytostí, spadají sem mozkomoři (dementors) z knih a filmů o Harrym Potterovi, rozkladný vliv nicoty je hlavním motivem Nekonečného příběhu atd.

Vynikajícím filmovým zobrazením tohoto druhu zla je upír v Murnauově slavném snímku Nosferatu – entita, jež připomíná loutku, je zcela bez emocí a smrt se šíří spíše kolem ní, než že by jej sama způsobovala. Není to vášněmi zmítaný Dracula jiných filmů, je to kus nicoty jaksi automaticky a mechanicky se prožírající bytím.

V díle H. P. Lovecrafta nacházíme motiv nemyslícího, idiotského démonského sultána Azatotha, jenž tančí za divoké kakofonie fléten ve středu všeho bytí, zde již dostává metafyzika zla jako hybris a zla jako meonu vysloveně dialektické rysy. A vskutku tato dvě zla nejsou zcela oddělena, je možné skrze první projít až k propasti nicoty druhého.

Pokud jde o reálné příklady z dějin, pak sem spadá především neosobní, mechanické zlo páchané ve vyhlazovacích táborech, zlo, které již nelze vysvětlit ani pomocí jakkoli zvrácené rozkoše těch, kdo jej páchají, zlo páchané pod nápisem „Práce osvobozuje“… Děje-li se toto zlo, jedná se o zlo, o němž lidé říkají, že jej nedokáží pochopit. Holocaust právem způsobil evropskému myšlení šok! Tento druh zla mimochodem není nějakým zlem o sobě, protože „o sobě“ prostě, coby nicota, neexistuje. Je zlem právě v interakci s bytím.