Volíme-li prezidenta, neměli bychom “volit srdcem”

Pozítří vypuknou ty slavné první přímé prezidentské volby, respektive jejich druhé kolo. Musím říci, že se mi potvrdil názor, jenž sdílím s KSČM, že přímá volba prezidenta není u nás dobrý nápad.

Řekl bych, že naše společnost není na volby tohoto druhu dostatečně vyspělá, je strašlivě snadno ovlivnitelná politickým marketingem a jednoduchými symboly. Důsledkem je druhé kolo takové, jaké je. Samozřejmě, že budu volit Zemana, ale nutno dodat, že dvakrát nadšený z něj, ani z počínání jeho příznivců, nejsem (totéž ovšem platí i o jeho konkurentovi). Zatímco kampaň před prvním kolem byla zajímavá přinejmenším v tom, že vnášela do veřejného prostoru některá dlouho nediskutovaná témata (například družstevnictví skrze Táňu Fisherovou či odlišnost skrze Vladimíra Franze), druhé kolo ukazuje, že uspět u nás mohou jen „těžké váhy“ s velkým finančním kapitálem v zádech.

Co mi připadá opravdu děsivé, je polarizace společnosti. Pokud mně někdo z přátel sdělí, že bude volit Schwarzenberga, nepřestane tím být mým přítelem. Proč by také měl? Pokud bude mít zájem, rád mu sdělím svůj postoj a své argumenty, ale zůstane-li na svém, rozhodně jej nezatratím. Podstatou demokracie přeci je uznání práva voliče na vlastní názor.

Nelíbí se mi také podpásovky v této kampani a bohužel musím říci, že se jich, zdá se, větší měrou dopouštějí odpůrci Karla Schwarzenberga. To, zda jeho žena umí nebo neumí česky, to, jak se starý pán chytá nebo nechytá při hymně, politická přesvědčení rodičů kandidáta i jeho ženy atp. pokládám opravdu za irelevantní a v konečném důsledku i kontraproduktivní. Podobně scestné mi připadají ovšem i útoky na Miloše Zemana ze strany některých levicových intelektuálů, v čele s Jiřím Dienstbierem a jeho bizarním prohlášením, že Zeman je pravicový kandidát (v podstatě se jedná o účelové zneužívání pojmu, jenž se tím zcela vyprazdňuje), a také spojování Miloše Zemana s nyní, v důsledku amnestie, velmi nepopulárním Václavem Klausem.

Proto teď shrnu nejpodstatnější a nejrelevantnější pro a proti u obou kandidátů. Začněme negativy:

Miloš Zeman: Opoziční smlouva, spousta nejasných minulých kauz z doby jeho vládnutí, některé osoby v okolí a nejasné financování, mlžení a polopravdy o výše uvedených skutečnostech ve stylu “vyprávěj, přeháněj”.

Karel Schwarzenberg: První místopředseda Nečasovy vlády, předseda TOP09, podpora zákonů jako jsou „reformy“, „církevní restituce“, zvyšování DPH, souhlas s ACTA; dále pak kampaň, jež se toto všechno snaží překrýt bizarním a paradoxním, leč naneštěstí funkčním, vykrádáním punkové symboliky, přičemž se (spíše jeho marketérům, než jemu samotnému) podařilo vymýt mozek významné části obyvatel České republiky (a to prosím opravdu je hřích!). A samozřejmě jeho zvolení znamená vliv Miroslava Kalouska na celou exekutivu.

A nyní co vidím jako relevantní pro:

Miloš Zeman: Je sice také do jisté míry „simulakrum“, tedy falešný obraz (málokdo z politiků je zcela autentický), nicméně inzerovaný Miloš Zeman obsahuje mnohem víc skutečného Miloše Zemana, než kolik skutečného Karla Schwarzenberga obsahuje Karel Schwarzenberg inzerovaný. Pro mne je to, tedy významně vyšší míra autenticity, v podstatě ten nejzásadnější důvod proč Zemana volit. Dalším důvodem, proč jej volit je zřejmý fakt, že je – navzdory tomu, co říká Jiří Dienstbier – levicový kandidát, a byl by protiváhou každé vládě, tedy samozřejmě té současné, ale i předpokládané budoucí menšinové vládě ČSSD.

Karel Schwarzenberg: Nu. Já vlastně nevím, jestli má nějaká pozitiva. Vážně. Ano, jistě, Zeman by mohl dělat v zahraničí ostudu tím, co by řekl, ale Schwarzenberg by ji zase mohl dělat tím, co by neřekl… Jedno pozitivum přeci: Karel Schwarzenberg je patrně dobrý diplomat a zákulisní vyjednavač. Zatímco Miloš Zeman by kupříkladu do legislativních procesů, pokud by chtěl prosadit svůj názor, vstupoval brilantně rétoricky zvládnutými projevy na půdě parlamentu (neodolal by, příliš rád se poslouchá), Schwarzenberg by to s klíčovými osobami v klidu probral v nějakém salonku na Hradě. Myslím, že by mohl být v tomto směru i efektivnější, i když by nebyl tak efektní. Otázka ale zní, jaké myšlenky by se snažil tímto způsobem prosadit. To nevím, což je pro mě dost podstatné mínus. Líbí se mi na něm, že umí být nad věcí, to umí i Zeman, ale Karel Schwarzenberg asi o něco lépe.

Samozřejmě, že výše uvedené zhodnocení obou kandidátů není zcela objektivní, ale snažil jsem se, aby nebylo emocionální, nýbrž racionální.

Je totiž třeba, abychom se pokusili dát emoce stranou a zamysleli se především nad svými skutečnými zájmy. Politik je konec konců někdo, kdo pro nás pracuje, nikoli modla, objekt uctívání či sebeidentifikace s ním. V tomto směru je nesmírně varovný podporující klip spisovatele Ludvíka Vaculíka, kde dotyčný argumentuje osobní sympatií, tím, že „v něho věří“, že se bude na postu prezidenta „vyjímat lidsky i výtvarně“ a – což je obzvláště alarmující! – že by jej volil i bez důvodu:

Každý z nás by si měl proto říci: „Budu moudřejší než Ludvík Vaculík a nebudu volit bez důvodu na základě nějaké víry a dojmu. Proto pominu to, jak je mi ten či onen kandidát sympatický či naopak protivný, ale zvážím, jak jeho působení v čele státu reálně ovlivní život můj můj a mých blízkých.“

Shrnuto: Nevolme srdcem! „Srdce“ nemá v politice co dělat. Politika není „srdeční záležitost“, politika je pragmatická a brutálně racionální – i v tom, jak se snaží apelovat právě na voličovo srdce. Neskákejme jim na to!