Proč je třeba jednoznačně odmítnout komunistickou ideologii

EDIT 7. 1. 2013: Myslím, že jsem tento článek zveřejnil předčasně a chci jej v dohledné době přepracovat. Ale když už tu je, nechám jej zde.

Nelze v žádném případě pochybovat o tom, že komunistickou ideologii v tom smyslu, jak byla formulována Leninem a jeho následovníky, je třeba odmítnout, a jakékoli pokusy o její oživení jsou, naštěstí zcela marným, voláním po návratu do slepé uličky dějin.

marx-lenin.jpgNež budu pokračovat, je třeba si vyjasnit pojmy, tedy to, co myslím slovním spojením „komunistická ideologie“. Pojem ideologie zde budu používat v marxistickém smyslu, tedy jako falešné vědomí sloužící vládnoucí třídě k ovládání lidí. Pojem „komunistický“ zde používám ve smyslu nauky a praxe komunistických stran odvozených najmě od ruských bolševiků. Zde je třeba podotknout, že ve smyslu Marxova použití pojmu „komunismus“ nedává slovní spojení „komunistická ideologie“ smysl, protože Marxovi jde o eliminaci jakékoli ideologie coby falešného vědomí a ovládacího mechanismu. Slovním spojením „komunistická ideologie“ tedy myslím zejména marxismus-leninismus, ale i další myšlenkové systémy, které transformují marxismus v ideologii, jako je maoismus nebo třeba severokorejská ideologie Čučche.

Kde se vzalo to zmatení? Je třeba jasně zdůraznit, že v Marxově díle není nic o straně coby předvoji revoluce, není tam také nic o straně jako zdroji, či dokonce tvořitelce třídního uvědomění proletariátu, kterého by bez ní nebylo, a Marx nikde nemluví o monolitické straně s tím, že by ostatní strany byly zakázány, nebo dokonce likvidovány. Ale co je podstatnější: „Marxovy názory byly dány jeho materialismem, v němž určující roli hrál skutečný, každodenní život lidí. Jejich vědění o tom, jak žijí, je pak jejich sebe-vědomím, věděním o sobě jako o určitým způsobem žijící a jednající bytosti. Vědění o sobě jako sebe-vědomí je takto primárně určováno způsobem života, i když následně má samo na tento život vliv. Určující jsou především materiální poměry (sem patří i technologie, jež je k dispozici) rozhodující o charakteru lidské práce i o charakteru vztahů mezi lidmi při této práci, a v důsledku toho i o celkovém způsobu lidského života. Ke změnám každodenního života, k vývoji lidské společnosti, dochází díky rozporům, jež jsou obsaženy především opět v těchto materiálních poměrech. Proto podle Marxe dělnická třída nepotřebuje uskutečňovat ideály, ale jen uvolnit prvky nové společnosti, které se již vyvinuly v lůně hroutící se staré společnosti.“ (M. Valach)

Lenin sice převzal marxismus, ale na základě způsobu, jakým jej převzal, byl de facto spíše platonik (ve své Ústavě navrhuje Platón ideu dokonalé společnosti řízené filosofy) než marxista. Bylo tomu tak proto, že nevycházel ze způsobu bytí v tehdejší ruské společnosti, nýbrž věřil, že pokud na trůn usednou osvícení filosofové, kteří, na rozdíl o většiny lidu znají pravdu a vědí, jak by měla vypadat dokonalá společnost, podaří se jim společnost dovést ke kýženému ideálnímu stavu. Lenin zřejmě vnímal sama sebe jako spasitele trpících, proroka nového světa a dějinami vyvoleného osvoboditele proletariátu. „Marxův radikálně demokratický projekt byl přečten očima lidí, vyrostlými v podmínkách carské despocie, v níž byl „samoděržavnyj“ car hlavou státu i církve. Sebeosvobození bylo proto čteno jako vedení osvícenými, morálními spasiteli.“ (M. Valach)

Na rozdíl od Milana Valacha a některých dalších marxistů neshlížím na Lenina a další protagonisty Ruské revoluce vyloženě nepřátelsky. Jak poukázal Egon Bondy ve své přednášce o dějinách Sovětského svazu, Lenin byl svědkem opravdu zoufalé situace v podobě extrémně rozevřených nůžek mezi bohatými a chudými, války, v níž jeho krajané bojovali, trpěli a umírali za zájmy někoho úplně jiného, než své, musel asi vůbec zažívat pocit bezmoci, který my sami zažíváme tváří v tvář aroganci mocných. Lenin byl nesmírně inteligentní a dozajista chápal, že pokusem o revoluci v Rusku jde proti Marxovi, ale to faustovské pokušení využít příležitosti a nadekretovat lidem spravedlivou společnost, si skutečně dokážu představit. Dějiny nicméně ukázaly, že pravdu měl Marx, nikoli Lenin. „Samoděržavnyj“ car se vrátil, byť rudě natřený, a Marxovy myšlenky o demokracii zdola byly naplněny jen formálně – sověty (rady), jež měly být zdrojem moci, ji de facto nikdy neměly. A vrátily se samozřejmě i ona arogance mocných, institucionalizované násilí, likvidace domnělých i skutečných nepřátel,  útlak atd.

Je třeba se zamyslet nad tím, jak je možné, že toto extrémně předčasně narozené dítě trpící spoustou nemocí, vydrželo celých 70 let a dokázalo hrát cca 40 let roli světové supervelmoci. Tuto otázku bych ponechal spíše historikům, ale osobně to vnímám jako souhru velmi mocného étosu změny, autoritativní vlády, na niž byli Rusové zvyklí, nacionalismu a po nějakou dobu také signifikantního zlepšení životních podmínek chudých lidí, včetně přístupu je zdravotní péči, vzdělání atp. Především v době Stalinovy vlády zde hrál jistě podstatnou roli i strach. Důležité ale je, že Ruská revoluce, stejně jako komunistické převraty v jiných zemích, v žádném případě nenastolila společnost, jíž bychom mohli označit jako spravedlivou, došlo jen k výměně elit, tedy o nahrazení jedné vládnoucí vrstvy jinou, přičemž komunistická ideologie fungovala jako nástroj k ovládání mysli lidí a lze na ni použít marxistickou kritiku ideologie úplně stejně, jako na ideologie feudální a kapitalistické.

Přesto si myslím, že to, co začalo ruskými revolucionáři, byla dějinná zkušenost, kterou lidstvo prostě muselo prožít, a že, alespoň zpočátku, byla nesena silným a uhrančivým étosem. Není něčím, co bychom měli adorovat či naopak paušálně odsuzovat, je historickým fenoménem, nad nímž bychom se měli především zamýšlet a studovat jej – a to zejména z marxistického úhlu pohledu. Místo abychom se Leninovi a dalším klaněli, nebo je naopak zatracovali, měli bychom se snažit porozumět jim v kontextu jejich doby a nepřistupovat k nim jako k symbolům (ať už dobra nebo zla), ale jako k důležitým dějinným aktérům, s nimiž lze i dnes vést napříč prostorem a časem zajímavý a podnětný dialog .

V úvodu jsem poznamenal, že snahy o oživení této ideologie pokládám za marné – a tudíž není třeba se něčeho takového obávat. Tvrdím to z marxistické a hegelovské pozice. Z té marxistické lze říci, že podmínky, které umožnily vznik těchto režimů, jsou již minulostí, a je nepravděpodobné, že by se někdy v budoucnu zopakovaly. Z té hegelovské pak lze říci, že to, co v dějinách činný duch potřeboval tímto způsobem poznat, již poznal. To ovšem neznamená, že bychom se neměli obávat nějaké jiné formy útlaku vzešlehé ze společenského převratu vybodovaného na té či oné utopistické či jiné ideologii. Ve skutečnosti není zvlášť důležité bojovat proti demaskovaným ideologiím, je třeba se především zaměřit na ty, která nás ovládají dnes a které by tak mohly učinit v budoucnu.

Hodně se diskutuje o tom, že současná levice hledá sama sebe. Domnívám se, že je třeba se vrátit především ke kořenům, tj. k Marxovi bez ideologických přílepků, a současně též k aktuálnímu způsobu bytí dnešního člověka a jeho analýze. Znamená to vzdát se utopismu jakéhokoli druhu. Uvědomme si, jak dopadl utopismus komunistických režimů. Vymyslet nějakou utopii, tedy obraz ideální společnosti, je poměrně snadné, ale jak vidno i nebezpečné. Je tedy třeba se vzdát pokušení vlády filosofů, kteří „vědí“. Skutečná změna k lepšímu vyžaduje, aby vzešla z občanské společnosti, nikoli aby vyskočila z hlavy nějakého novodobého Dia. Proto pokládám za podstatnou především aktivizaci společnosti, tedy to, čemu zuby nehty bránili jak „normalizační“ vládci, tak i současný establishment. Je třeba, abychom se víc a víc stávali oněmi proklínanými „nikým nevolenými aktivisty“, abychom poukazovali na problémy a analyzovali je, abychom vzájemně diskutovali o alternativách neuspokojivého stavu společnosti, abychom podporovali takové změny podmínek společenské existence, které vedou k většímu zapojení lidí do dialogu o věcech veřejných a jejich správě (zde je třeba zdůraznit především boj za svobodný internet). A samozřejmě nelze opomenout subverzi a demaskování ideologie – tedy nabourávání stavebních kamenů současné ideologie u těch, kteří jim věří – ta by měla být jedním z hlavních nástrojů levicové inteligence. Naopak v žádném případě nelze podléhat svodům jakýchkoli ideologií, ať by se jevily jakkoli svůdně.

Na otázku proč je třeba jednoznačně odmítnout komunistickou ideologii lze tedy odpovědět velmi jednoduše: Prostě proto, že je to ideologie, a ideologie je třeba odmítat. Všechny.

Literatura:

VALACH, Milan. Marxova filozofie dějin. 1. vyd. Brno: L. Marek, 2005, 84 s. ISBN 80-86263-65-7.

Advertisements

Komentáře: 10

Filed under Filosofie a religionistika, Politika

10 responses to “Proč je třeba jednoznačně odmítnout komunistickou ideologii

  1. Tezi chápu, ale jaká je pak, vzhledem k tomuto, vztažnost k magii a náboženství?

    • Patrně žádná. Proč?

      • Snad bych to spojil s Vaší odpovědí na komentář od ajeno. Náboženství tedy z pohledu marxismu není pouhou ideologií, nadstavbou? Z Vašich článků jsem nabyl dojmu, že věříte v určité transcendentní síly. Nebo to vše vnímáte jako sociální konstrukce?

        • Lidi si furt myslí, že když se někdo přihlásí k Marxovi, vyznává nějaké dogma. Jenže tak to není. Stejně tak se mohu přihlásit, a skutečně tak činím, v mnoha ohledech třeba ke Kantovi a neznamená to, že by pro mě jeho Kritiky byly nějakým dogmatem. Takže: Marx pro mě není dogma.
          Co se týče náboženství a Marxe: Pakliže je chápeme jako sociální fenomén, pak s Marxem v podstatě souhlasím. Pakliže budeme hovořit o spiritualitě, pak mi připadá vhodnější přemýšlet o ní fenomenologicky.

  2. Tomas

    Zajímavé zamyšlení. Osobně se obávám toho, že aktivizace nějaké občanské společnosti, nebude dost dobře možná dokud budou přeplněná parkoviště u nákupních center a lidé se budou honit za přeludy. Lid spíš stále slyší na někoho, kdo je nasměruje, nabídne ideály, trochu tajemna a slíbí spasení. Viz. třeba teď pán, který se pojmenoval po obilnině.

  3. ajeno

    Tedy : Kdyby křesťan pravil, že je nutno odvrhnout křestanskou ideologii alias křesťanství, tak co zbude ?
    Podobně, když tedy komunista praví, že je nutno odvrhnout komunistickou ideologii, co zbude?
    A dále, jak se tedy bude křesťan, který odvrhne víru , nadále nazývat?
    A podobně. jak se bude komunista, který odvrhne komunistickou ideologii, nadále nazývat, když po odvržení komunistické ideologie zbude tedy „nekomunistická ideologie“ . Tedy NEkomunista , nebo něco jiného ?

    Asi tomu nerozumím a je mi to jedno , jen mne napadlo, zda nebude ponechaný název potom neodpovídající skutečnosti .
    Někde jsem četl, že se tomu co hlásal Marx a podobní ideologové , také říkalo všeobecný kolektivismus a jindy pak všeobecný komunismus .
    Tak mi sdělte, jaká to potom bude ideologie, kterou budete tedy nadále zastávat a jak se budete nadále nazývat , když snad, dojde k jejímu odvržení .

    • Kdyby křesťan pravil, že je nutno odvrhnout křestanskou ideologii,udělal by dobře a přiblížil se tak k Bohu, Pojem „ideologie“ jsem explikoval na začátku článku. Hádání se o slova odmítám, slova jsou ve skutečnosti nepodstatná, tedy až na citoslovce.

  4. Souhlasím s Vaší obecnou úvahou nad ideologiemi i s aplikací do výroku, že odvrhnul-li by křesťan křesťanskou ideologii, udělal by dobře a přiblížil se k Bohu. Domnívám se ale, že podceňujete dvě skutečnosti:
    1) Marx podle mě docela dobře popsal problém lidí práce (tehdy hlavně továrních dělníků, dnes i jiných zaměstnanců a živnostníků) a snad i některé ekonomické souvislosti. Řešení ale viděl v násilí, toto násilí považoval za nutné a je proto podle mě velmi problematické (ne-li nemožné) vydestilovat z Marxe něco jako marxismus bez ideologie. Dovoluji si coby doložení něco citací či parafrází z Komunistického manifestu:
    KM, část I (Burž&prol): Zákony a morálka jsou pro proletáře jen buržoazní předsudky. – Zde je snad možný i takový výklad, že jde o proletářovo hodnocení podmíněné jeho situací, ale níže už je to tvrdý marxismus:
    KM, část II (Prol&kom): Proletariát má využít svého případného politického panství k vyrvání všeho (sic) kapitálu buržoazii a zorganizovat se v panující třídu – státotřídu.
    Doporučené despotické zásahy (sic) do vlastnického práva jsou mimo jiné (1) vyvlastnění, (3) zrušení dědického práva, (4) konfiskace majetku rebelů, (8) pracovní povinnost pro všechny. (10) spojení výchovy s výrobou.
    KM, část III (Soc.kom.lit.): Kdyby chtěl někdo něčeho dosáhnout bez násilí, jde o socialismus buržoazní a je to špatně.
    KM, část IV (Stanovisko k jiným): Trocha dočasné spolupráce neškodí, ale hlavně nepřestávat ani na okamžik (sic) pěstovat vědomí nepřátelského protikladu mezi buržoazií a proletariátem. (Konec citací a parafrází KM.)
    Takže mám pocit, že i když Lenin byl v praxi násilnější, nebude nejspíš ani Marxův marxismus moc mírumilovný.
    2) Speciálně u nás se komunisté násilné ideologie myslím moc ochotně nevzdávají. Zdá se mi, že se o to trochu pokoušel Jiří Svoboda a že to vzdal někdy v roce 1993. (Možná to cítíte a proto ta poznámka o předčasnosti. Ale nejsem odborník na vnitřní záležitosti KSČM, takže se mohu i mýlit.)

    • Manifest komunistické strany je politický pamflet, patrně vůbec nejlepší svého druhu vůbec. Ale není to úvod do marxismu a navíc leccos z toho Marx posléze přehodnotil, včetně myšlenky, že dějiny jsou dějinami třídních bojů.
      Ohledně našich komunistů: Ale prdlajs. Možná se jí naopak vzdali až příliš. Hlavně jde o to, že revoluce v tomto smyslu se už dělat nedá. Ale to je na dýl.

      • 1) Ku Marxovi: Souhlasím s tezí, že Komunistický manifest je pamflet. Neupírám marxistům ani Marxovi samotnému potenci k posunu od přímočarých výzev k násilí k lecčemus sofistikovanějšímu. Přesto se stále domnívám, že posun až k marxismu bez ideologie je pro ně (byl pro něj) velmi problematický, ne-li nemožný.
        Uvědomuji si ve svém nazírání různých myšlenkových systémů jistou asymetrii: Sám nemám rád, když někdo na základě (pravdivého) popisu nedobrého prolnutí křesťanských a mocenských struktur usuzuje (podle mě neoprávněně) na zápornou etickou hodnotu křesťanství (jeho základů či východisek). Nevím, nakolik jsem zajatcem vlastní perspektivy. Pokud bych chtěl ve „svém“ křesťanství formulovat nějakou obecnější tezi, jíž by snad mohl přijmout i marxista, bylo by to možná něco jako „snaha o osvobození člověka má smysl“ nebo „náš život má být důstojný“, nebo „je škoda vykašlat se na směřování nad (konzumní, otrockou či jakou) přízemnost“. Dokonce bych se mohl shodnout i s nějakým „umírněným“ levičákem v tom, že součástí aplikace takové teze má být sociální akcent v „organizování společnosti“ (v „politice“). Křesťanství mi ale myslím dává možnost chtít onu tezi aplikovat bez organizovaného násilí. (Samozřejmě vím, že tu možnost mnohé „křesťanské“ instituce nevyužívaly.) Je ale taková – alespoň teoretická – alternativa i v marxismu? Já ji nevidím.
        2) Ku dnešní KSČM: Asi jsem se nevyjádřil srozumitelně. Nemyslím si, že by se na schůzích dnešní KSČM připravovalo nějaké prvoplánové násilí. Dokonce si ani nemyslím, že komunističtí krajští radní spravující školství zakáží učitelům zvát do škol politické vězně z předlistopadové doby nebo nedovolí ve škole říkat, že na únoru 1948 bylo něco špatně. Ale budou předlistopadové násilí bagatelizovat či relativizovat stejně, jak to činí dnes. („V ČSSR se dělo „i“ mnoho dobrého.“ „V USA zase lynčovali černochy.“ …) Jen budou více slyšet. A budou o školách rozhodovat sice ne ve věci „ideologie“, ale např. hmotného zabezpečení. Takže se mnozí učitelé a ředitelé škol předpokakají a z vlastní „svobodné“ vůle politické vězně nepozvou a o únoru 1948 budou učit, že se nic moc hrozného nestalo.