Proč je třeba jednoznačně odmítnout komunistickou ideologii

Nelze v žádném případě pochybovat o tom, že komunistickou ideologii v tom smyslu, jak byla formulována Leninem a jeho následovníky, je třeba odmítnout, a jakékoli pokusy o její oživení jsou, naštěstí zcela marným, voláním po návratu do slepé uličky dějin.

Než budu pokračovat, je třeba si vyjasnit pojmy, tedy to, co myslím slovním spojením „komunistická ideologie“. Pojem ideologie zde budu používat v marxistickém smyslu, tedy jako falešné vědomí sloužící vládnoucí třídě k ovládání lidí. Pojem „komunistický“ zde používám ve smyslu nauky a praxe komunistických stran odvozených najmě od ruských bolševiků. Zde je třeba podotknout, že ve smyslu Marxova použití pojmu “komunismus” nedává slovní spojení „komunistická ideologie“ smysl, protože Marxovi jde o eliminaci jakékoli ideologie coby falešného vědomí a ovládacího mechanismu. Slovním spojením „komunistická ideologie“ tedy myslím zejména marxismus-leninismus, ale i další myšlenkové systémy, které transformují marxismus v ideologii, jako je maoismus nebo třeba severokorejská ideologie Čučche.

Kde se vzalo to zmatení? Je třeba jasně zdůraznit, že v Marxově díle není nic o straně coby předvoji revoluce, není tam také nic o straně jako zdroji, či dokonce tvořitelce třídního uvědomění proletariátu, kterého by bez ní nebylo, a Marx nikde nemluví o monolitické straně s tím, že by ostatní strany byly zakázány, nebo dokonce likvidovány. Ale co je podstatnější: “Marxovy názory byly dány jeho materialismem, v němž určující roli hrál skutečný, každodenní život lidí. Jejich vědění o tom, jak žijí, je pak jejich sebe-vědomím, věděním o sobě jako o určitým způsobem žijící a jednající bytosti. Vědění o sobě jako sebe-vědomí je takto primárně určováno způsobem života, i když následně má samo na tento život vliv. Určující jsou především materiální poměry (sem patří i technologie, jež je k dispozici) rozhodující o charakteru lidské práce i o charakteru vztahů mezi lidmi při této práci, a v důsledku toho i o celkovém způsobu lidského života. Ke změnám každodenního života, k vývoji lidské společnosti, dochází díky rozporům, jež jsou obsaženy především opět v těchto materiálních poměrech. Proto podle Marxe dělnická třída nepotřebuje uskutečňovat ideály, ale jen uvolnit prvky nové společnosti, které se již vyvinuly v lůně hroutící se staré společnosti.” (M. Valach)

Lenin sice převzal marxismus, ale na základě způsobu, jakým jej převzal, byl de facto spíše platonik (ve své Ústavě navrhuje Platón ideu dokonalé společnosti řízené filosofy) než marxista. Bylo tomu tak proto, že nevycházel ze způsobu bytí v tehdejší ruské společnosti, nýbrž věřil, že pokud na trůn usednou osvícení filosofové, kteří, na rozdíl o většiny lidu znají pravdu a vědí, jak by měla vypadat dokonalá společnost, podaří se jim společnost dovést ke kýženému ideálnímu stavu. Lenin zřejmě vnímal sama sebe jako spasitele trpících, proroka nového světa a dějinami vyvoleného osvoboditele proletariátu. „Marxův radikálně demokratický projekt byl přečten očima lidí, vyrostlými v podmínkách carské despocie, v níž byl „samoděržavnyj“ car hlavou státu i církve. Sebeosvobození bylo proto čteno jako vedení osvícenými, morálními spasiteli.“ (M. Valach)

Na rozdíl od Milana Valacha a některých dalších marxistů neshlížím na Lenina a další protagonisty Ruské revoluce vyloženě nepřátelsky. Jak poukázal Egon Bondy ve své přednášce o dějinách Sovětského svazu, Lenin byl svědkem opravdu zoufalé situace v podobě extrémně rozevřených nůžek mezi bohatými a chudými, války, v níž jeho krajané bojovali, trpěli a umírali za zájmy někoho úplně jiného, než své, musel asi vůbec zažívat pocit bezmoci, který my sami zažíváme tváří v tvář aroganci mocných. Lenin byl nesmírně inteligentní a dozajista chápal, že pokusem o revoluci v Rusku jde proti Marxovi, ale to faustovské pokušení využít příležitosti a nadekretovat lidem spravedlivou společnost, si skutečně dokážu představit. Dějiny nicméně ukázaly, že pravdu měl Marx, nikoli Lenin. „Samoděržavnyj“ car se vrátil, byť rudě natřený, a Marxovy myšlenky o demokracii zdola byly naplněny jen formálně – sověty (rady), jež měly být zdrojem moci, ji de facto nikdy neměly. A vrátily se samozřejmě i ona arogance mocných, institucionalizované násilí, likvidace domnělých i skutečných nepřátel,  útlak atd.

Je třeba se zamyslet nad tím, jak je možné, že toto extrémně předčasně narozené dítě trpící spoustou nemocí, vydrželo celých 70 let a dokázalo hrát cca 40 let roli světové supervelmoci. Tuto otázku bych ponechal spíše historikům, ale osobně to vnímám jako souhru velmi mocného étosu změny, autoritativní vlády, na niž byli Rusové zvyklí, nacionalismu a po nějakou dobu také signifikantního zlepšení životních podmínek chudých lidí, včetně přístupu je zdravotní péči, vzdělání atp. Především v době Stalinovy vlády zde hrál jistě podstatnou roli i strach. Důležité ale je, že Ruská revoluce, stejně jako komunistické převraty v jiných zemích, v žádném případě nenastolila společnost, jíž bychom mohli označit jako spravedlivou, došlo jen k výměně elit, tedy o nahrazení jedné vládnoucí vrstvy jinou, přičemž komunistická ideologie fungovala jako nástroj k ovládání mysli lidí a lze na ni použít marxistickou kritiku ideologie úplně stejně, jako na ideologie feudální a kapitalistické.

Přesto si myslím, že to, co začalo ruskými revolucionáři, byla dějinná zkušenost, kterou lidstvo prostě muselo prožít, a že, alespoň zpočátku, byla nesena silným a uhrančivým étosem. Není něčím, co bychom měli adorovat či naopak paušálně odsuzovat, je historickým fenoménem, nad nímž bychom se měli především zamýšlet a studovat jej – a to zejména z marxistického úhlu pohledu. Místo abychom se Leninovi a dalším klaněli, nebo je naopak zatracovali, měli bychom se snažit porozumět jim v kontextu jejich doby a nepřistupovat k nim jako k symbolům (ať už dobra nebo zla), ale jako k důležitým dějinným aktérům, s nimiž lze i dnes vést napříč prostorem a časem zajímavý a podnětný dialog .

V úvodu jsem poznamenal, že snahy o oživení této ideologie pokládám za marné – a tudíž není třeba se něčeho takového obávat. Tvrdím to z marxistické a hegelovské pozice. Z té marxistické lze říci, že podmínky, které umožnily vznik těchto režimů, jsou již minulostí, a je nepravděpodobné, že by se někdy v budoucnu zopakovaly. Z té hegelovské pak lze říci, že to, co v dějinách činný duch potřeboval tímto způsobem poznat, již poznal. To ovšem neznamená, že bychom se neměli obávat nějaké jiné formy útlaku vzešlehé ze společenského převratu vybodovaného na té či oné utopistické či jiné ideologii. Ve skutečnosti není zvlášť důležité bojovat proti demaskovaným ideologiím, je třeba se především zaměřit na ty, která nás ovládají dnes a které by tak mohly učinit v budoucnu.

Hodně se diskutuje o tom, že současná levice hledá sama sebe. Domnívám se, že je třeba se vrátit především ke kořenům, tj. k Marxovi bez ideologických přílepků, a současně též k aktuálnímu způsobu bytí dnešního člověka a jeho analýze. Znamená to vzdát se utopismu jakéhokoli druhu. Uvědomme si, jak dopadl utopismus komunistických režimů. Vymyslet nějakou utopii, tedy obraz ideální společnosti, je poměrně snadné, ale jak vidno i nebezpečné. Je tedy třeba se vzdát pokušení vlády filosofů, kteří „vědí“. Skutečná změna k lepšímu vyžaduje, aby vzešla z občanské společnosti, nikoli aby vyskočila z hlavy nějakého novodobého Dia. Proto pokládám za podstatnou především aktivizaci společnosti, tedy to, čemu zuby nehty bránili jak „normalizační“ vládci, tak i současný establishment. Je třeba, abychom se víc a víc stávali oněmi proklínanými „nikým nevolenými aktivisty“, abychom poukazovali na problémy a analyzovali je, abychom vzájemně diskutovali o alternativách neuspokojivého stavu společnosti, abychom podporovali takové změny podmínek společenské existence, které vedou k většímu zapojení lidí do dialogu o věcech veřejných a jejich správě (zde je třeba zdůraznit především boj za svobodný internet). A samozřejmě nelze opomenout subverzi a demaskování ideologie – tedy nabourávání stavebních kamenů současné ideologie u těch, kteří jim věří – ta by měla být jedním z hlavních nástrojů levicové inteligence. Naopak v žádném případě nelze podléhat svodům jakýchkoli ideologií, ať by se jevily jakkoli svůdně.

Na otázku proč je třeba jednoznačně odmítnout komunistickou ideologii lze tedy odpovědět velmi jednoduše: Prostě proto, že je to ideologie, a ideologie je třeba odmítat. Všechny.