Rád bych popřál všem lidem této země mnoho štěstí do příštího roku a napsal něco o tom, že věřím, že kometa, jež nás brzy počastuje, nebude poslem zhouby, ale nádhernou vesmírnou podívanou a další podobné věci, ale nějak ztrácím víru a sílu tváří v tvář vší té rozhádanosti, sveřeposti a mezilidské zloby. Přesto to zkusím.
Již delší dobu přemítám nad tím, jak texty protestsongů, vzniklých coby reakce na minulý režim, ať už Krylovy či Nohavicovy, znepokojivě přesně sedí na naši současnou, takzvaně svobodnou, realitu. Zkuste si to – uvidíte sami. Běhá z toho mráz po zádech. Konkrétně třeba z této písně:
A já si v této souvislosti nemohu nepoložit otázku: Jsme bezpochyby svobodni od něčeho, konkrétně od vlády jedné státostrany a jejího mocenského monopolu, ale k čemu jsme svobodni? Jaký je pozitivní obsah té svobody? Stále znovu jsem ujišťován, že tím obsahem je svoboda realizovat ty či ony egoistické touhy, často na úkor ostatních. Jsme také svobodni v možnosti volit různé strany ve volbách, přičemž tím ale povětšinou buď stvrzujeme svou loajalitu, zvyšujeme si sebevědomí, nebo dáváme najevo nějaký protest, přičemž v případě posledního se pak staneme v očích mnohých lidí vyvrheli a už tak tragický svět neurotických, atomizovaných a odcizených individuí se mění v kolbiště bizarních duelů spočívajících v dštění síry a ohně na ty, kdo si v tom či onom případě zvolili jiný pól té které binární opozice. Nálepkujeme. Díváme se na lidi a vidíme… popisky!
A přitom se nikdo nerodí primárně jako Čech či Rom, Izraelec nebo Arab, pravičák nebo levičák, křesťan nebo muslim… všichni se rodíme jako lidské bytosti. Kdybychom kupříkladu hned po jejich narození prohodili syny palestinsky a izraelské židovky, kdo by se stal stoupencem Hamásu a kdo by bojoval za svou vlast v izraelských barvách?
Je neuvěřitelné, jak snadno se lidem, nezapomenutelnými slovy Martina Malého, „udělá názor“. Na cokoli a i když tomu nerozumějí, vlastně tím spíš. Očkování, domácí porody, vina či nevina Davida Ratha, označení viníka a oběti v občanské válce v Sýrii či v izraelsko-palestinském konfliktu… cokoli si představíte. Kdyby nebylo nic lepšího, patrně by na sebe lidé začali dštít síru kvůli tomu, že dávají přednost Pepsi před Coca colou, nebo naopak.
Toho samozřejmě establishment hojně využívá a s chutí to podporuje. Lidé rychle zaujímající názor jsou lidé, kteří nepřemýšlejí a tudíž lidé snadno ovladatelní. Dokonce i když jsou takzvaně „protisystémoví“!
Je celkem jedno, kdo v tom či onom případě zaujme stanovisko a zaútočí jako první. Levičáci jsou schopni psát stejně nechutně a nenávistně, jako pravičáci, když na to přijde. Což mě samozřejmě mrzí, neboť, coby levičáci, mají – na rozdíl od pravičáků – k ruce jednu z nejhumanističtějších filosofických metod vůbec: marxismus. Marxismus, který umí dát bytí a vědomí do smysluplné souvislosti a ukázat, že někteří lidé jsou prostě natolik společensky determinovaní, že jejich vědomí musí být právě takové, jaké je, tedy že pokud jsou viníky, jsou ještě daleko více oběťmi statu quo té které společenské reality. Marxismus tím umožňuje vymanit se z těchto okovů a dospět k určitému užitečnému filosofickému nadhledu. Nehledě na to, že zatímco pravičák bojuje jen za své partikulární zájmy, levičák by měl usilovat o lepší život pro všechny.
Proto prosím zvláště své levicové čtenáře, aby se zamýšleli nad lidskostí svých oponentů a odvrhli ten způsob boje, jenž je jim vnucován současnou agresivní ideologií a její posedlostí soutěží, či spíše rvačkou o místo na slunci. Jedním z příjemných výsledků upuštění od neužitečné agrese je mimochodem ušetření energie, jež by jinak byla zbytečně vyplýtvána.
Lidé, snad s výjimkou psychopatů, nejsou esenciálně zlí, jsme, jak napsal ve stejnojmenné knize Frans de Waal, spíše dobráci od přírody. A já jsem bytostně přesvědčen, že jednou z nejobecnějších charakteristik lidského života je utrpení. Máme-li se považovat za mravní bytosti, měli bychom, byť svými nedokonalými silami a schopnostmi, usilovat o to, abychom míru utrpení ve světě snižovali, nikoli zvyšovali. Jsem přesvědčen, že nenávist, posměch, urážky a podobné záležitosti utrpení signifikantně zvyšují a to nejen u obětí, ale i u agresorů. Pokusme se proto být k sobě navzájem laskaví a vnímat sebe i své ideové oponenty především jako křehké uzlíky oživlých tkání s velkými, leč stále pravěkými, mozky, které jsou existenciálně vrženy do světa, na nějž nejsou biologicky adaptované. Pokoušejme se také u sebe samých rozjímat o skutečnostech, jež nás učinily těmi osobami, jimiž právě jsme. Možná kdyby byla někdy v minulosti přehozena nějaká nenápadná výhybka, stáli bychom nyní na jiné straně oné pomyslné barikády, jíž právě teď tak vášnivě hájíme.
Pak se snad přihodí, že ten příští, třináctý, rok bude o něco málo šťastnější, než ten, který dnes končí.