Vánoce coby mystérium zrození Království nebeského

Je notoricky známým faktem, že historický Ježíš, tedy Jošua ben Josef, se nenarodil 25. prosince, a obecně se tvrdí, že křesťané tento svátek „ukradli“ mithraistům coby svátek zrození Mithry. Přesto chci ukázat, že vztažení Vánoc k Ježíšovi má svůj vlastní hlubší smysl, spočívající mimo jiné v radikálním překročení možností, jež Mithrova mystéria a náboženství vůbec mohla nabídnout.

Ovšemže nelze ani na okamžik zapochybovat o tom, že slavení období zimního slunovratu a dní po něm následujících je mnohem starší než křesťanství a troufám si říci, že je starší i než jakékoli nám známé náboženství. Je dost dobře možné, že si sluno-vratu povšimli již předkové druhu Homo sapiens, nicméně to patrně byli jen ti z nich, kteří osídlili oblasti ležící severněji od rodné Afriky, tedy oblasti, kde období zimy představovalo vážný existenční problém. Samozřejmě nevíme, jaké duchovní konotace těmto dnům, jež představují první nesmělý příslib lepších, to jest slunečnějších a teplejších, dnů připisovali, ale já si myslím, že nějaký ano.

V neolitu, tedy po vzniku zemědělství, se pak koloběh ročních období propojil s lidským životem ještě silněji, a lze předpokládat, že jakmile se objevil koncept boha, objevily se i mýty o znovuzrození solárního božstva, vítězství slunečního boha nad nějakou démonickou silou představující chaos a smrt a podobně. Zrození Mithry v den zasvěcený Římany Neporazitelnému Slunci (Sol Invictus) je tudíž součástí prastaré náboženské tradice a stejně jako tyto narozeniny „ukradl“ Kristus Mithrovi, „ukradl“ je Mithra zase jiným božstvům. Navíc některé prameny ukazují, že křesťané toto datum používali ještě před nárůstem popularity mithraismu, ale to není zase tak podstatné – významným datem spojeným se Sluncem byl tento den jistě dávno před narozením Ježíše Krista. Podstatné je, že Ježíš, jak uvidíme, představuje něco radikálně nového, přináší zvěst, která tuto pradávnou slunovratovou „náboženskou štafetu“ těm, kdo mají uši k slyšení, přerušuje. Podívejme se tedy, zda tento svátek opravdu dává v souvislosti s Ježíšem smysl a to především v kontextu jeho vlastní víry spíše než víry v něj.

To, oč se mi jedná, je skutečnost, že Ježíš ohlásil příchod Království Božího (či nebeského), které se s posledním ze starých proroků, Janem Křtitelem, „vlomilo“ do světa a započala tak zcela nová etapa v duchovních dějinách světa. V této souvislosti se také hovoří o distinkci „Ježíšova víra“ a „víra v Ježíše“. Tím prvním je Ježíšova vlastní theologie, jejíž podoba je víceméně uchována především v synoptických evangeliích (Matouš, Marek, Lukáš). Tím druhým, tedy „vírou v Ježíše“ je pak samozřejmě víra v to, že podstoupil zástupnou oběť, respektive že Bůh v něm podstoupil zástupnou oběť za lidské hříchy. Této víry se týkají především mystéria Velikonoční. V současné době je v rámci křesťanství akcentována spíše ona „víra v Ježíše“ coby Vykupitele, a „Ježíšova víra“, která obsahuje mimo jiné i radikální sociální apel a poznámky ohledně toho, že nelze současně sloužit Bohu a Mamonu, je jakoby upozaděná a v historii se dostávala ke slovu často v případě osobností a hnutí pokládaných za heretické či z hereze podezírané. Málokdo kupříkladu ví, že velký následovník Ježíšovy víry, František z Assisi, mohl být stejně tak dobře svatým i kacířem – u něj to bylo hodně „na hraně“.

Ježíšova víra však není v prvním plánu sociální naukou, je radikální emancipační naukou, jejímž základem je přesvědčení o rovnosti všech lidí před Bohem a o tom, že nastal věk Božího či Nebeského království, na němž může participovat každý, kdo dokáže být „jako dítě“, tedy kdo dokáže odvrhnout kulturně vybudované ideologické předsudky, skrze něž filtruje svůj pohled na svět. Království Boží není z tohoto světa a přesto je mezi námi – je možností, která je vždy k dispozici, je to, východní hantýrkou řečeno, samsára, jež je současně nirvánou. Není to žádné časově a prostorově oddělené místo, je tady a teď a je tady a teď pro každého – není tudíž třeba žádných obětí v chrámu, žádných prostředníků, žádné duchovní elity k tomu, aby se na něm mohl kdokoli kdykoli podílet tím, že koná dobro pro ně samo, tedy že má, v kantovském smyslu, dobrou vůli. Jen zde, v následování mravního zákona, je skutečná svoboda, přestože se to z hlediska svobody, jak je běžně chápána (tedy jako příležitost k libovůli), její opak. Svoboda je poznaná nutnost (Spinoza), ale také nutnost dobrovolně přijatá jako jako neodmyslitelná součást života, snad jen zde je místo pro svobodnou vůli, i když, jak konstatoval již Kant, to samozřejmě nelze empiricky testovat.

Pokud je Království Boží mezi námi a není třeba prostředníků, pak to samozřejmě znamená, že není třeba náboženství, přinejmenším v té podobě, v jaké tehdy existovalo a v jaké povětšinou existuje dosud. Troufám si říci, že by Ježíš neměl sebemenší problém s Marxovým proslulým prohlášením, že: „Náboženství je vzdychání utlačovaného tvora, srdce nelítostného světa, duch bezduché situace. Je to opium lidstva. Pravé štěstí lidu vyžaduje odstranění náboženství jako iluzorního štěstí.“ To není ateistický citát, i když Marx ateista patrně byl, to je antireligiózní a duchovně emancipační citát!

Vrátíme-li se zpátky k Ježíšově víře, pak je třeba říci, že tato duchovní revoluce se připravovala již staletí před ním a to jak v židovství, tak i leckde jinde (Indie, Řecko). Nicméně hegelovský „dějinný Duch“ si vybral právě Ježíše (stejně tak lze říci, že správné okolnosti nastaly právě kolem Ježíše) a s ním k nám přišlo Boží Království jako emancipační výzva zásadního charakteru a jako možnost neustále otevřená pro každou lidskou bytost. Ježíš již dávno před Nietzschem nastolil otázku „přehodnocení všech hodnot“ a řekl bych, že tak učinil ještě mnohem radikálněji, než Friedrich Nietzsche. Marxovo pojetí komunismu pak chápu jako oživení a znovupromyšlení Ježíšovy idey Království nebeského.

Je docela dobře možné, že v posledních staletích nazrává dějinná situace pro nějakou další, radikálnější a v tuto chvíli nepředstavitelnou, ideu. Konec konců i Ježíš, podobně jako mnozí jiní židovští myslitelé té doby, věřil, že po období, které zvěstoval, přijde ještě zásadnější obnova světa, poslední soud a posthistorický „přicházející věk“. Osobně se domnívám, že prostě nejsme schopni nahlédnout, co přijde po skončení světa, v němž právě žijeme, a tudíž se nám to, co přijde, jeví jako definitivní předěl, za nímž buď není nic nebo tam existuje nějaký statický a nedějinný ideální svět. Proto si nemyslím, že onen „přicházející věk“ bude definitivním završením dějin, ale jejich pokračováním na jiné, zcela nepředstavitelné, úrovni. Bude to dějinný pohyb, který si prostě ani Ježíš, ani Hegel a ani Marx nedokázali představit.

Nemíním nijak zpochybňovat Velikonoční mystéria a víru v Ježíše, pakliže ovšem jejich interpretace nejsou v rozporu s Ježíšovou vírou, což některé z nich jsou, ale chci vyzdvihnout Vánoční mystéria nejen jako znovuzrození Slunce, což je konec konců jen přírodní jev, ale jako připomínku toho, že nemusíme být vyvoleni a zasvěceni, jako třeba mithraisté, abychom se podíleli na božském, ale že to Slunce je zde a svítí na dobré i zlé, na spravedlivé i nespravedlivé a že každý z nás se může stát „synem nebeského Otce“, tedy v původním pohanském či archaickém smyslu tím bohem, jenž se v období kolem zimního slunovratu znovuzrozuje a jehož znovuzrozování bylo v této době po celé věky oslavováno.

752px-Gerard_van_Honthorst_001.jpg

Požehnané Vánoce vám všem…

…věřícím i nevěřícím,

monoteistům, polyteistům, panteistům,

kultistům i ateistům…

…levičákům i pravičákům,

komunistům i antikomunistům,

mocným i bezmocným…

 

…dobrým i zlým,

šťastným i zoufalým,

milujícím i těm, kdo nenávidí,

živým… i mrtvým.

+

Advertisements

Komentáře: 10

Filed under Filosofie a religionistika, Magie-mystika-víra

10 responses to “Vánoce coby mystérium zrození Království nebeského

  1. Mirek

    Moc hezký text. Líbil by se i jednomu kamarádovi.

  2. Foxy

    Tohle už jsem napsal před lety, ale možná je to stále aktuální:

    Že prej se Spasitel ausgerechnet v době slunovratu někde ve chlívě narodil…

    Dnes se možná znovu narodil, v promrzlým squatu, nějaký holce cikánský, co s outěžkem přijela do zářícího velkoměsta z bůhvíjakého slumu; doprovázena starým bezdomovcem, co mu říkají Pepík.
    Býval prvotřídním dřevomodelářem; jenomže fabriku, kde celý život pracoval vytunelovali, z podnikové ubytovny ho vyšoupli, a tak se teď fláká, kde se dá. Ale když on má měkký srdce, a tak se mu tý cikánečky zželelo, hlavně když ani neví, s kým to děcko vlastně má. Furt jen mluví o nějakým andělovi, a že to bylo ve snu… určitě byla sjetá, a nějakej syčák jí přitom přefik. Chudák holka.
    Jeho tři kamarádi, jeden se tuším jmenoval Král, druhej nevim, a další z nich byl rumunskej Cikán, černej jak bota; tak ti přinesli nějaký dary do začátku, co našli po kontejnerech, aby vůbec bylo do čeho to mrně zabalit, a taky samozřejmě něco ostrýho pro zahřátí.

    Pak se ale všichni někam ztratili; někdo je prásknul, že maj ve squatu mimino, a tak je tam hledali policajti se sociálkou, ale oni se zdejchli včas. Snad z toho děcka něco jednou vyroste; všechny holky, co toho kluka viděly, tak říkaly, že je prostě boží…

    A kolem třaskají Vánoce, co příprava na ožralé orgie silvestrovské. Jasně že se i na Ježíška střílet bude. Od toho ty rachomejtle a bumajzle přece jsou. To aby se před těmi Vánoci nebylo možno schovat vůbec nikam. Protože slavit se musí.

    Zas budou lesy plné zešílevších psů, ženoucích se pryč od toho všeho, a nimrodi zas budou mít krásný živý cíl, na který lze legálně zamířit při výkonu posvátného práva myslivosti…

    Tak šťastné a veselé.

    • Nejen že to je aktuální, ale je to také sakra dobré! Mělo by to být zveřejněno i někde jinde než u mě v komentářích. Co zkusit třeba Blisty nebo OM?

  3. J.M.

    Přestože jsem už dost starý, pořád nechápu to Velikonoční mysterium (a troufám si říct, že tomu asi ve skutečnosti rozumí málokdo).
    Takže v čí prospěch byla ta Ježíšova oběť. No asi Boha, a Bůh byl s tou obětí spokojený, protože lidstvu odpustil jeho těžké hříchy.
    Tedy Bůh byl spokojený s tím, že mu lidi „zavraždili“ syna a proto jim odpustil.
    To tedy musel mít otec na syna pěknou pifku, že ho nechal oddělat. Jinak mi to nedává smysl.
    Tak hezký den

    • hank

      J.M.: Nedává ti to smysl, protože předkřesťanské (především židovské a řecké) mýty a mystérie, z nichž to vzešlo, už jsou v původní podobě 2000 let mrtvé. Je však známo, že – řečeno dnešní hantýrkou – nejlepší marketing křesťanskému hnutí při jeho start-upu neposkytli původní apoštolové (to byli většinou nevzdělaní chudí plebejci), ale jistý řecky vychovaný žid Saul z Tarsu, pozdější sv. Pavel, v civilu úspěšný a docela zámožný koželuh a výrobce stanů. Při svých častých obchodních cestách po východním Středomoří agitoval mezi členy prvních křesťanských komunit s použitím toho, co dobře znali, a to byly už tehdy prastaré tradice, na něž bylo vcelku snadné navázat, protože – na rozdíl od nás – oni je obrazně řečeno nasávali spolu s mateřským mlékem. Proto jim – na rozdíl od nás – vůbec nepřipadaly ulítlé. V jejich dobách jim připadalo tak nějak normální, že bohové chodili po zemi, z různých důvodů občas umírali, ale protože to byli nesmrtelní bohové, celkem pochopitelně se znovu rodili, a to často v jiných formách a podobách.

      Shodou okolností je k tomu dnes v Deníku Referendum článek od exkomunikovaného římskokatolického řeholníka a kněze Ivana Odilo Štampacha.

      „…myšlenky o bozích, kteří jako lidé procházeli zemí, umírali a vstávali z mrtvých, aby lidé v mysterijních obřadech mohli ve spojení s nimi projít mystickou smrtí a obnovou života, nebyly raným křesťanům neznámé. Apoštol Pavel v Listu Římanům tuto účast na Ježíšově smrti a životě vyjadřuje těmito slovy: Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života….“

      Odkaz na celý článek je tady:
      http://www.denikreferendum.cz/clanek/14618-dnesni-vanoce

      Krásné vánoční svátky
      přeje
      hank

    • Určitě na to téma něco v pravý čas napíšu. Stay tuned.

  4. Zajímavé, jak to vlastně chápeš obráceně než já. Pro mě je to odvrácení od rovnosti před temnou a studenou smrtí k upatlané symbolice pouštního proroka spíš snížením významu svátků zimního slunovratu (i když si nedělám iluze, jak to vypadalo předtím). Zástupná oběť sobě samotnému mi připadá jako falešné „dojení“ soucitu (asi jako letošní katolická sbírka hraček pro opuštěné děti) proti prostému pochopení sounáležitosti. Ale to je asi tím, že já chápu představu Boha vysloveně negativně, vlastně mi není jasné, proč by měl pocit jeho blízkosti nebo přízně někoho těšit, ani proč by měl někdo Boha hledat.

    • Já k tomu velikonočnímu příběhu taky něco napíšu. Tradiční pojetí mělo v rámci vývoje myšlení svůj smysl, ale dnes už není příliš funkční.

    • hank

      … no a přesně na tomhle postoji je vidět, jak už jsme od těch antických mystérií daleko.