„Jehly pro feťáky zdarma?“ aneb Základní informace o harm reduction

Stále znovu se u neinformovaných lidí, a také u určitého typu konzervativních politiků, setkávám s kritikou tzv. „harm reduction“, tedy z našich daní placených projektů zaměřených na snížení nežádoucích dopadů užívání drog. Rád bych čtenáři ukázal, že skutečným klientem těchto opatření není drogově závislý, ale on sám, tedy řádný, nelegální drogy neužívající a daně platící občan.

Předně bych rád konstatoval, že v dané oblasti nejsem žádný amatér – několik let jsem terapeuticky pracoval se závislými, mám za sebou dlouhodobý adiktologický kurz, v němž jsem studoval mimo jiné i pod současným národním protidrogovým koordinátorem, v té době ředitelem Sdružení Podané Ruce, Jindřichem Vobořilem, a legálním i nelegálním drogám jsem věnoval svou pozornost i v podobě průběžného studia příslušné literatury (mé praktické zkušenosti jsou ovšem spíše skromné). Nepíši to proto, že bych se chtěl nějak vytahovat, píši to proto, aby bylo jasné, že si to, co píši, skutečně necucám z prstu.

Nejprve se podívejme, co „harm reduction“ vlastně je:

Jako „Harm Reduction“ (HR, obvykle se nepřekládá do češtiny) se označují přístupy snižování či minimalizace poškození drogami u osob, které v současnosti drogy užívají a nejsou motivovány k tomu, aby užívání zanechali. HR se snaží minimalizovat, omezit či zmírnit riziko život a zdraví ohrožujících infekcí, které se šíří sdílením injekčního náčiní při nitrožilní aplikaci drog a nechráněným pohlavním stykem, jako jsou AIDS a hepatitidy B a C, riziko dalších tělesných komplikací, dlouhodobého působení vysokých dávek, předávkování, sociálního debaklu a ztráty lidské důstojnosti.

Mezi nejznámější postupy používané v HR patří výměna použitého injekčního náčiní za sterilní, poskytování informací (o možnostech léčby či jiné odborné pomoci), kontaktní (situační) poradenství a edukace o rizicích. Důležité je i zaměření na bezpečný sex včetně distribuce kondomů. V širším pohledu můžeme také pod HR zahrnout i substituční léčbu. Do oblasti HR patří také aplikační místnosti – tzv. „šlehárny“. Poradenství a edukace v rámci HR nezbytně zahrnuje i rady, návody a vysvětlení, jak drogu bezpečně aplikovat, jak používat a dezinfikovat náčiní a podobné čistě technické informace. Tištěné materiály, které tyto informace obsahují, jsou zcela specifické a jejich distribuce musí být omezena na okruh klientů, kterým jsou určeny. Dostanou-li se mimo tento okruh, např. do škol, vyvolávají senzaci, pobouření a obviňování, že se touto cestou mládež navádí k braní drog. HR se provádí buď přímo v terénu (terénní programy, streetwork) nebo v nízkoprahových kontaktních centrech. Edukace zaměřená na snížení zdravotních rizik z užívání drog je rovněž pevnou součástí léčebných programů.

"Jehla"

Tolik obsáhlá definice, kterou jsem převzal z portálu Drogy-info.cz. A nyní k otázce, zda to máme platit ze svých daní. Pro někoho to může být překvapivé, ale cost/benefit, tedy poměr výdajů a zisku, je v případě harm reduction programů – především metadonového programu a výměny jehel – největší ze všech možných programů na ochranu společnosti před důsledky užívání návykových a psychotropních látek. Nejedná se primárně o „pomoc feťákům“, je to především ochrana společnosti. Proč?

00_hr_Injektionskit.jpg

V případě distribuce čistých jehel: Vyměňují se kus za kus. Ergo: Závislý, který si drogu aplikuje nitrožilně, má dobrý důvod, proč nepoužitelnou jehlu neodhodit někde v parku, kde si třeba hrají děti. Dále se tím výrazně omezuje sdílení jehel a tím šíření žloutenky typu C a HIV, které jsou ohrožením i pro běžnou populaci (například skrze prostituci závislých dívek a žen). V každém případě pozitivní dopady této praxe enormně převyšují náklady na ty jehly a mizerný plat lidí v K-Centrech, kteří tam, buď z potřeby pomáhat nebo při snaze získat klienty v rámci psychologického výcviku, pracují.

Co se metadonové substituce týče, tak závislý dostane denně metadon v ceně cca 10Kč. Metadon le látka, která bezpečně zabrání rozvoji abstinenčních příznaků po odejmutí heroinu, ale sama o sobě v používaném dávkování nevyvolává ani zdaleka tak silné prožitky, jako heroin. Je proto zajímavá jen pro těžce závislé uživatele heroinu či jiných opiátů, kteří „háčko“ berou už jen proto, aby se vyhnuli extrémně nepříjemnému a těžko snesitelnému „absťáku“, ale nejsou z různých důvodů dostatečně motivovaní k řádné odvykací léčbě. 

Metadon

Do metadonového programu tedy chodí lidé, kteří jsou závislí na heroinu a už jej berou jen proto, aby jim nebylo zle. Metadon se užívá perorálně – závislý přijde do příslušného centra a dostane kelímek s metadonem, který vypije. Závislý tak netrpí abstinenčními příznaky, po požití drogy ale také není jakýmkoli způsobem „zfetovaný“, je každodenně pod společenskou kontrolou, přičemž může být postupně namotivován ke skutečné léčbě, odpadají zdravotní rizika z nečisté drogy (čistý heroin mimochodem škodí méně než třeba alkohol nebo kouření cigaret – riziky jsou smrtelné předávkování, což platí i o alkoholu, vznik těžké závislosti a chronická zácpa; zdravotní komplikace uživatelů plynou hlavně z nejrůznějšími svinstvy pančovaného pouličního heroinu a z nesterilní injekční aplikace) a především – závislý nemusí denně sehnat stovky až tisíce korun na drogu, nemusí krást a může si i najít práci, poctivě se živit, platit daně a nebýt společnosti na obtíž. 

Je sice stále otrokem toho, že musí každý den dorazit pro svou dávku, ale s otroctvím na pouliční droze se to vůbec nedá srovnat. Může si také nechat předepsat Subutex, který funguje podobně a jedná se o v ústech  tablet stojí cca rozpustné tablety. Subutex si závislý plně hradí (balení 7 tablet stojí 1300-1500Kč), výhodou je, že nemusí každý den někam docházet, a je také výhodný u slabších závislostí. Problém Subutexu je, že proniká na černý trh a bývá zneužíván, ale dokonce i takto plní jistou HR funkci, protože je výrazně bezpečnější, než pouliční heroin. Na trhu je také přípravek Suboxone, který obsahuje přidanou látku, jež znemožňuje jeho injekční aplikaci (při užití ústy je to Subutex, při injekční aplikaci naopak vyvolá abstinenční příznaky) a tím i možnost jeho zneužití. Tento přípravek zdravotní pojišťovny částečně hradí, doplatek není velký).

Co se substituční léčby týče, spatřuji zde naprosto ohromující poměr nákladů a zisků. Skutečnost, že proti harm reduction brojí především konzervativně-pravicově založení lidé, je v tomto směru signifikantní: Volají po tom, aby lidé nebyli závislí na dávkách, hledali si práci atd., ale představa, že jediné, co k tomu některým lidem brání, je náhražka drogy v ceně desetikoruny za den, pro ně představuje nepřekonatelnou překážku. Raději by takového člověka zavřeli do vězení a tím nadále zvyšovali náklady státu s tímto člověkem spojené (pravděpodobnost, že závislý člověk trestaný za drogovou kriminalitu někdy splatí svůj dluh věznici, je samozřejmě velmi malá).

Harm reduction se ovšem nemusí týkat jen zakázaných drog. Nikotinové náplasti, žvýkačky, tablety, jakož i stále populárnější elektronické cigarety, jsou samozřejmě také harm reduction: Snižují zdravotní rizika závislých a tím šetří výdaje v oblasti zdravotnictví, současně také eliminují obtěžování nekuřáků kuřáky. Slouží tedy nejen závislému, ale především celé společnosti. Je proto absurdní, že v lékárnách prodávané přípravky jsou tak nehorázně drahé, a že se proti elektronickým cigaretám vede z nejvyšších míst boj. Společnost by měla vítat, že kuřáci přecházejí na takové způsoby aplikace nikotinu, jež mnohem méně, pokud vůbec, ohrožují zdraví kuřáků a jejichž škodlivost pro okolí je naprosto nulová.

Bohužel jsou i drogy, u nichž substituce možná není. Patří sem především alkohol a stimulanty. Neznáme látku, která by bezpečně odbourala abstinenční příznaky po vysazení alkoholu a současně při dlouhodobém užívání nevybudovala další, neméně nebezpečnou, závislost. Krátkodobě lze použít zklidnění anxiolytiky a jinými sedativně působícími léky, ale dlouhodobá substituce prostě možná není. Fyzická závislost na oblíbených růžových Lexaurinech a podobných benzodiazepinových lécích bývá velmi silná a dokonce hrozí (na rozdíl od opiátů včetně heroinu!) i smrt v důsledku náhlého vysazení, je-li člověk závislý na vysokých dávkách těchto léků – lidé, kteří zažili „absťák“ po heroinu i benzodiazepinech říkají, že peklo po vysazení legálních benzodiazepinů je mnohem horší, než abstinenční příznaky po vysazení heroinu! Proto se benzodiazepiny musejí vysazovat postupně a po dlouhou dobu.

Pokud jde o stimulanty (kokain, previtin…), závislost na nich má jiné rysy než je tomu u opiátů – závislý nebere drogu proto, aby něco utlumil, ale aby se naopak dostal do ráže, aby získal energii. Pokud mu dáme nějaký jiný stimulant, nic podstatného se tím nezmění. Jediná harm reduction v této oblasti je podávání informací a nabídka kontroly čistoty drogy, což se dělalo především u „taneční drogy“ extáze (MDMA), ale nyní, po „metanolové aféře“, to bylo nabízeno i uživatelům naší nejoblíbenější legální drogy.

S tou kontrolou čistoty se to mělo takto: Ta či ona nezisková organizace si otevřela stánek na nějaké taneční party a zdarma nabízela okamžitou chemickou analýzu vzorku drogy. Smysl této činnosti spočívá v tom, že v zakoupené droze může být přimícháno i leccos horšího než MDMA. Nakonec byly, pokud vím, služby tohoto druhu zakázány, protože kolidovaly se zákonem – pracovníci, kteří službu vykonávali, se dostávali do rozporu mezi důvěrou klientů a zákonnou povinností ohlásit trestný čin, pokud tam registrovali třeba dealera. Opět se zde ale nejednalo o nadstandardní službu „nějakým feťákům“ – člověk, který v důsledku nějakého svinstva skončí na ARO, vyjde mnohem dráž, než tato služba. Nehledě na to, že nekvalitní „extáze“ může zabít i adolescentní dceru či syna toho nejspořádanějšího a nejkonzervativnějšího občana – nedělejme si iluze, že děti takových rodičů drogy neberou a MDMA je velmi populární droga. A pokud těm dětem navíc někdo připomene, že by to „éčko“ neměli kombinovat s chlastem a měli by hodně pít (nealko), jinak jim hrozí nebezpečná dehydratace, tím lépe!

Co se týče drog jako jsou konopné drogy či psychedelika (LSD, lysohlávky apod.) je substituce rovněž nemožná, ale to zase tak moc nevadí, protože jde o látky, jež nezpůsobují opravdu vážné problémy ani většině uživatelů, ani společnosti, a nevyvolávají buď žádnou fyzickou závislost (psychedelika), nebo jen mírnou v případě konopných drog. Lidé, kteří mají problémy s tímto druhem drog jsou obvykle schopni si s tím poradit sami („vyrostou z toho“) nebo s pomocí psychologa.

Ještě stručně ohledně takzvaných „šleháren“, tedy aplikačních místností, proti nimž lidé často protestují: Platí v asi největší míře ze všech zmíněných harm reduction metod, že je to především služba veřejnosti: Nejen, že se snižuje riziko spojené s porůznu odhozenými jehlami, ale lidé, včetně dětí, jsou též ušetření pohledu na závislé, kteří si píchají drogu někde ve veřejném prostoru.

Shrnuto: Harm reduction programy pomáhají především společnosti a to, jak bylo v praxi mnohokrát prokázáno, mnohem účinněji, než represe. To je klíčové hledisko. Fakt, že uživatelé drog jsou pak zdravější a víc v pohodě, je samozřejmě také důležitý a z humánního hlediska zcela správný, ale to je hledisko až sekundární.

00_WarOnDrugsFuckingTerrorism.jpg

Musíme si uvědomit, že i poručit větru dešti je snazší, než vymýtit ve společnosti našeho typu užívání psychotropních a návykových látek. Drogy se berou i v zemích, kde je za ně trest smrti. Ani tradičně tvrdá represe ve Spojených státech nic nevyřešila – jen zaplnila věznice. Realita je prostě jiná, než jakou bychom si ji přáli mít (což je dle mého skromného názoru dobře, neboť by se záhy ukázala být nesnesitelnou!), je proto třeba se zbavit více škody než užitku přinášející „morální zásadovosti“ a uvažovat především pragmaticky a utilitárně ve prospěch společnosti jako celku.

Harm reduction k takovým pragmatickým a osvědčením řešením bezpochyby patří. Takže pokud se dočtete, že bylo zavřeno nějaké K-centrum, protože ta či ona konzervativní vláda či zastupitelstvo odmítá dávat peníze na „feťáky“, uvědomte si, že důsledkem bude zvýšení lokální kriminality, jehly odhozené v parcích, nárůst nebezpečné žloutenky typu C a možná i HIV, vyšší výdaje ve zdravotnictví, vyšší výdaje na represivní složky a leccos dalšího.

Harm reduction bezpochyby není dokonalé řešení problému s lidmi závislými na drogách, ale upřímně řečeno: Znáte nějaké dokonalé řešení jakéhokoli komplexního sociálního problému, které by nezavánělo totalitou, porušováním lidských práv, posilováním bezpečnostních složek, budováním nových věznic apod., a které by se nakonec neobrátilo i proti těm, kdo po něm volají?

Advertisements

Komentáře: 4

Filed under Úvahy a postřehy, Politika, Terapie závislostí

4 responses to “„Jehly pro feťáky zdarma?“ aneb Základní informace o harm reduction

  1. lomikel

    pekne,

    jen poznamka k tem plny veznicim, v USA je to bussines, nemusi to byt jen
    side efekt valky s drogami. v cr o tom nasi howada take uvazuji – o privatisaci casti vezensktch sluzeb.

    • Ano, to vím, já jsem to myslel v českém kontextu, ale současně jsem tam přidal ten americkým tím obrázkem, čímž jsem to trochu zmátl.

  2. Já jsem pro HR všema deseti. Podle mě jedinou cestou přístupu k drogám je informovanost, liberalizace a silná HR.

  3. Foxy

    Opět bych si dovolil vložit to, co se již drahnou dobu válí na stránkách Enpsyro:
    Žeby nadčasová platnost?
    – – –
    Úvaha o substancích žití ozvláštňujících.
    VI. 1999
    – – –
    Nedokážu přesně definovat pocit, který mám z onoho čerstvého zákona o množství větším než malém. Je to taková podivná směs údivu, rozpačitosti a bezmocného vzteku.
    Vlastně by mi to vše mohlo být jedno; v tuto chvíli mi netřeba k žití zapovězených látek. Nepotřebuji vyhledávat dealera, abych v případě pokušení zdroj silných pocitů sobě opatřil. Přesto mi tato zcestnost zákona vadí mnohem víc, než si rozumově připouštím. Štve mě to, že tu zas vznikl blátivě gumový zákon umožňující zavřít natvrdo množství lidí mnohem větší než malé; zavřít, když bude něčí vůle, a třeba nezavřít, když bude vyprodukována vůle k spolupráci.
    Většinu života jsem prožil jako člověk kdykoliv zavřitelný, protože vždy jsem naplňoval skutkovou podstatu aspoň několika zločinů proti danému společenskému řádu. Neznám ostatně ve svém okolí toho, kdo by se onomu kriteriu zavřitelnosti vymykal. Byla to holt taková doba, a nevím, proč by to ausgerechnet teď mělo být jinak. Lidi se totiž nezměnili…
    Ale zpátky k tomu zákonu.
    Je zjevné (a vehemence popírání této skutečnosti to jen podtrhuje), že to vše je namířeno proti té drzé a protivné puberťácké svoloči, neuznávající hodnoty co se uznávat mají, a navíc provokativně hulící trávu. Takže když už to s nima jinak nejde, bude je možno skřípnout aspoň za toho jointa.
    – – –
    Ani můj pohrdavý vztah k zákonům ony zakázané látky opečovávajícím není tím, co mne na této nové lidovecké tvorbě tak strašně irituje. Vyvstala li by snad chuť na doušek jinakosti, ani na zlomek okamžiku bych v tu chvíli neuvažoval, porušuji li snad nějaký zákon. Samo rozhodnutí se pro takovou cestu do jiné reality má pro mne neskonale větší váhu, než může mít nějaký pofiderní zákon.
    V takovou chvíli jest mi totiž uvážit, zda a nakolik tím ohrožuji vše, co mám rád a za co jsem chtě i nechtě zodpovědný; své blízké, svou práci – a konec konců svou psychickou i fysickou existenci. Váha toho všeho je neporovnatelně větší než váha onoho produktu parlamentních zvolenců…
    Dokonce si myslím, že nastala li by situace, kdy by někoho mohla taková zakázaná substance zachránit, uzdravit či i jen přinést úlevu, bez váhání takovýto prohibiční zákon přestoupím a udělám vše pro to, abych jej mohl mařit.
    – – –
    Proč vlastně ale právě k takovýmto zákonům mám tak silný niterný odpor? Proč mi právě takové zákony tak iritativně vadí?
    Protože veškeré prohibiční zákony jsou ve své podstatě i dopadu zločinné.
    A tenhle gumový zákon je navíc se svatě se tvářící pastýřskou starostlivostí určen k hromadnému lámání charakterů lidí…
    – – –
    Vždycky mám moc rád, když někdo podrobuje zjevnou a obecně odmítanou kravinu sžíravé kritice. Jak příjemné je také si přisadit a jak je to nádherně laciné… jenomže co s tím?
    Nad tím si už lámali hlavu onačejší duchové a tak asi už budu omílat omleté a objevovat objevené.
    Budiž.
    Ale poté, co jsem se dopustil euforie kritického sžírání, nezbývá než projít absťákem pokuď možno konstruktivních úvah.
    – – –
    Je banální pravdou, že prostředky vnímání měnící provází lidstvo od chvil, kdy se vydělilo z proudu ostatního života.
    Měnit si vědomí však není privilegium člověka, sama sebe označujícího se za rozumného. Dokonce to není ani specialita tvorů považovaných za vyšší (opilí sloni, sobi sjíždějící se muchomůrkou červenou či ptáci nadraní konopím).
    Leckterý hmyz se umí taky pěkně rozšoupnout. Opilé mouchy, vosy a zfetovaní mravenci jsou nasnadě, méně nápadní jsou takoví čmeláci, kdy na podzim v divoce krásných květech bodláků tráví sklonek svého života se sosáky zabořenými do opojného ráje, tak vzdáleného sychravé realitě.
    Bylo by teď možno začít rozvíjet úvahy o tom, nakolik afinita k látkám vědomí měnícím je podmíněna existencí nějaké formy vědomí (už proto, aby vůbec bylo co měnit).
    Bylo by lákavé zabřednout do těchto úvah, ale teď by mělo stačit konstatování, že ulétání do jiné reality je zjevně zakořeněno do podstaty lidstva tak hluboko, že je nevykořenitelné.
    Rozhodně to není pouhý zlozvyk, pouhá neřest, kterou je možno vymýtit. Obávám se, že jestliže jedinci odejmeme jakoukoli možnost vnitřního úniku z reality, vyvoláme u něj trauma se zničujícím dopadem.
    – – –
    Kam paměť lidstva sahá, vždy nalezneme nějakou substanci, která únik z reality umožňovala. Obvykle to bylo hned celé spektrum takových prostředků, některé zahalené tajemnem esoterického posvátna, jiné sdílené lidem sprostým.
    Téměř vždy také soudobí ideologové některé, či dokonce všechny takové prostředky, samozřejmě v zájmu své vlastní moci, monopolisovali, nezasvěceným či nedostatečně privilegovaným zakazovali a tyto zákazy těmi nejsilnějšími prostředky vymáhali.
    Ale ani ta nejhorší prokletí, ani ty nejstrašnější postihy nedokázaly žádný, jednou již objevený prostředek úniku trvale potlačit. Nanejvýš se podařilo na nějaký čas nahradit jeden prostředek jiným.
    – – –
    Látky měnící vědomí, obecně, byť i poněkud nepřesně nazývané drogy, jsou jen jednou cestičkou úniku do jiného světa.
    Takové opojné látky si konečně tělo každého z nás umí vyrobit samo a k vyvolání extatického stavu vůbec není třeba konsumovat drogu.
    A nemusí taky jít jen o holotropní dýchání… Namátkově stačí zmínit čistě autogenními praktikami vyvolané blouznění nábožné; též opojení bojem, adrenalinovým sportem; extrémním fysickým výkonem či konečně i šílenství workoholické. Nakonec sem patří i snění za bílého dne…
    Samotné unikání realitě je zjevně neoddělitelnou, dokonce přímo imanentní částí člověčí duše.
    – – –
    Snění za bílého dne… (Nevím, zda to platí obecně, ale zjišťuji, že míra schopnosti a hloubky takto se zasnívat bývá úměrná hloubce myšlení toho kterého člověka.)
    Zde neshledávám problém.
    Problémem je tu závislost. Závislost na úniku z reality. Pro tuto oblast je to ovšem problém fundamentální.
    Opět to není specifický atribut aplikace drog. Chorobně závislý gambler či fanatik čehokoliv dokáže napáchat i bez drog více zla než zavedený konsument i tvrdé drogy, mající svou náruživost pod kontrolou (i takoví totiž jsou, není to nic vyjímečného, ale bývá to skryto – nebudí to totiž pozornost).
    Bylo by hezké pustit se do úvah, proč někdo dokáže postupně zabřednout i do několika závislostí a plácat se v nich jako moucha v pavučině, zatímco jiný se jeví být proti závislostem zcela imunní. Je možno uvažovat, je li sklon k závislosti dán jedinci již do jeho genového vínku, zda je získán někdy v nejčasnějších fázích života či jedná li se o kombinaci toho všeho. Konečný výsledek to ale neovlivní. Zřejmě tu stále bude početná vrstva těch, kdo mají pád do závislosti buď přímo naprogramován, nebo aspoň mají zvýšenou šanci do závislosti spadnout.
    Jediná obtíž pak je vybrat si z té nepřeberné nabídky, kterou doba nabízí.
    – – –
    A každá doba nabízí. Čím vyšší stupeň civilisace dosáhne, tím hlubší je studnice možností zabřednutí a širší sortiment cest do pekel. Protože každá závislost má někde v sobě zabudovánu positivní zpětnou vazbu.
    Každá závislost, není li korigována, má tendenci se stále se zrychlujícím vývojem končit právě tam.
    – – –
    Lidi mají mnohé vlastnosti.
    Jedny jsou brány za příkladné a vzorové, za jiné se člověk spíš stydí. Každý má svůj žebříček hodnot.
    Některé hodnotové stupnice jsou pro lidstvo společné, jiné pak sdíleny užšími okruhy. Obecná je však snaha o maximalisaci vlastního uspokojení.
    Mnoho je těch, kdo tento svůj sklon krotí ve prospěch širšího společenství, pro nemálo jsou však peníze až na prvním místě. Někteří to dokonce i bezostyšně hlásají.
    – – –
    Je až příliš dobře známo, že na ničem se nedá vydělat víc, než na lidské bídě.
    V čím zoufalejší situaci je ať už jedinec či společnost, tím víc se z nich dá vyždímat.
    Těžko najít zoufalejší situaci jedince, než beznadějná závislost na návykové substanci.
    Jeden z bezproblémových způsobů, jak bezpečně a dobře vydělávat, je poskytovat takovým nešťastníkům to, po čem touží, a dát si to pořádně zaplatit. Ještě lepší je pak takovéto poskytování monpopolisovat. Je už pak srdečně jedno, je li takový výnos zajištěn královským regálem či moderní daňovou soustavou.
    Ale k těm vůbec nejpohádkovějším ziskům vede cesta jiná.
    Tou je ZÁKAZ.
    – – –
    Co se tedy stane, bude li některá, pokuď možno vysoce účinná a silně návyková, látka zakázána?
    Podle jednoduché logiky by se taková látka, nazvěme si jí termínem droga, měla v dotčené populaci zcela přestat vyskytovat. Rameno zákona, poslušno jeho litery i ducha, by mělo nekompromisně zasáhnout proti výrobcům i distributorům dotčené drogy, populace dbalá zákona by odvrátila svá pokušení a těch pár jedinců, závislých příliš než aby se jí vzdali, by hrozba drakonických trestů zahnala do detoxikačních center. Zbytek by propadl vězení, kde by byl od jakýchkoli drog naprosto odříznut a nezbývalo mu než abstinovat.
    Že to tak v praxi ani náznakem takto nefunguje, je možno shledat na nespočetných příkladech dnes a denně.
    Nemůže to tak fungovat, protože teprve zákaz drogy umožní netušený zisk.
    – – –
    Není trest dostatečně velký, aby odradil toho, kdo takové droze propadnul, od dalšího užívání. Když to na takového nešťastníka přijde, musí prostě tu svou dávku dostat, a neodradí ho ani bezprostřední hrozba následné exekuce.
    Nemít dávku je totiž horší než smrt, koneckonců u některých drog hluboce závislého prostým jejich odepřením celkem spolehlivě zabijete. Ostatně kdo delší dobu v něčem takovém jede, ten už si svou smrt a své umírání nanečisto vyzkoušel tolikrát, že ho ta doopravdická zubatá už sotva rozhází.
    Všichni, kdo se odvažují o takových nešťastnících z výše svého majestátu rozhodovat, by měli na vlastní duši ochutnat, co taková droga i při letmém setkání udělá s jejich vědomím.
    – – –
    Neexistují na světě lepší a spolehlivější zákazníci než ti, které má ve svém okruhu stálých klientů dealer takové drogy.
    Právě prohibiční zákaz způsobí, že u nikoho jiného než u něj tu svou dávku nekoupí. Jen ti, kdo možnost postihu kalkulují jako obchodní riziko, poskytnou onu dávku za přiměřeně tučný peníz.
    Ani to riziko zas není tak velké. Vždy se najde policajt, který za přiměřený bakšiš očko přihmouří, navíc dnes již není osamělých dealerů, pracujících výhradně ve své režii. Naopak, skoro všichni ti, co prodejem drogy vydělávají chléb svůj vezdejší jsou jen údy mocných, respekt budících, známostmi, penězi a brilantními, kluzkými právníky oplývajících zločinných společenstev.
    A policie, tím, že odlovuje malé rybky, činí tento trh přehlednější a cenový kartel pevnější.
    – – –
    Je těžké i jen vyjmenovat, komu všemu takový zákaz drogy prospívá.
    Jsou to všelicí překupníci kradeného zboží, často majitelé zastaváren, bazarů a výkupů barevných kovů, neboť zde končí vše, co takový závislák ukradne či uloupí, aby si vydělal na svou dávku.
    Denní dávka totiž není nějaký luxus, je to existenční imperativ, důležitější než cokoliv jiného. A ten, kdo v zoufalství si nízce cení vlastního života, těžko bude více cenit majetku cizího, i života cizího…
    – – –
    Zákaz drogy prospívá policii.
    Dává smysl existence protidrogových oddělení a nemalým výdajům s tím spojeným. Dává možnost ukázat potřebu rasantních a efektních zásahů. Živí ty, kdo s idealismem, důvtipem, nelidským pracovním nasazením a úctyhodnou osobní odvahou ze všech sil bojují se zlem drogy, a ještě lépe živí ty, kdo z toho mají korupční vejvar.
    – – –
    Co bylo řečeno o složkách policejních, beze zbytku platí pro ostrahy hranic a celníky.
    I zde zákaz vyvolává potřebu personálního pokrytí jeho vymáhání a přímo umožňuje existenci dost rozsáhlého a dost nákladného aparátu. Jak velké zde je korupční pokušení si lze jen domýšlet.
    – – –
    Zákaz drogy prospívá tajným službám.
    Boj proti narkomafiím může natolik zahltit jejich provoz, že pak nemusí zbývat čas na optimální plnění jejich vlastního poslání.
    Na druhou stranu sama existence drogové závislosti je vynikající příležitostí k výlovu kalných vod či přímo k vydírání.
    I zde bude protidrogový boj dominantní nebo dokonce výhradní náplní nemalého počtu vysoce kvalifikovaného personálu. Také tu vzniká oprávněný požadavek na nárůst financí pro další personální i technické vybavení…
    – – –
    Zákaz drogy prospívá politikům.
    Dává možnost předvést voličstvu svůj pevný a nekompromisní postoj v boji proti obecně uznávanému zlu, které je tu vždy pohodlně připraveno.
    Dá se jím krásně zakrýt prázdnota idejí či ještě lépe přebytek jiných malérů. Také umožňuje vznik rozličných komisí a výborů…
    – – –
    Zákaz drogy prospívá fašizujícím fanatikům vlády pevné ruky.
    Máma, které se smysl života hroutí před očima do prolhané, kradoucí či vraždící odporné trosky toho, co bývalo její hrdostí a láskou, ráda obětuje nějaká ta abstraktní lidská práva a svobody.
    Obraz odporných, divoce vyhlížejících feťáků třímajících obligátní injekční stříkačku (ze které kapají písmena AIDS), je propagandisticky ještě efektnější než byli „podlidé“ dob nacistických.
    V dobře popularizovaném strachu z drog si nikdo ani neodváží uvědomit, že právě největšími producenty tvrdých drog jsou vesměs území s autoritativními, extrémně represivními režimy. Je lhostejno, zda území ovládaná vládami či „osvobozeneckými“ militanty libovolného ražení.
    – – –
    Konečně zákaz drogy nebývale prospívá strukturám organisovaného zločinu.
    Nikde není tak dokonale naplněn podnikatelský ideál jako zde, kdy výrobek s tak nepatrnými výrobními náklady je prodáván s tak obludným ziskem. A to přesto, že je z příjmů třeba odečíst nezanedbatelné technické, personální a korupční náklady.
    To, že se navíc jedná o zisk nezdaněný, může podotknout už jen odporně otrlý tržní fundamentalista.
    – – –
    A nakonec drobný detail.
    Těžko najít účinnější propagaci jakéhokoliv zboží, než kombinaci zákazu a současně bezproblémové dostupnosti. Je to téměř ideální kombinace lákavosti zakázaného ovoce a rozkoše z přestoupení pofiderního mravního kodexu světa dospěláků, která přitom nevyžaduje přílišného úsilí.
    Navíc rozpor mezi oficiální namnoze neuvěřitelně povrchní a diletanskou protidrogovou propagandou a úžasnou sílou zcela nové osobní zkušenosti násobené vybičovanou vnímavostí mládí je zdrcující. Veškerá varování mají pak přesně opačný účinek.
    To, že za tyto nepopsatelně úžasné zážitky, za tento vstup do světa zasvěcených, bude nejspíš třeba krutě zaplatit, je v prvých chvílích naprosto marginální.
    – – –
    Že toto hodnocení zákazu drogy nejen že není přehnané, ale že je spíš zbytečně umírněné, dokazuje historie americké alkoholové prohibice.
    Těžko nalézt lépe dokumentovaný příklad, kdy pokrytecké puritánství zplodilo fenomén, se kterým se nejen tamnější společnost ještě dnes potýká. Zároveň se ukazuje, že ani z takového příkladu si společnost nemusí vzít poučení a že stále sází na prokazatelně kontraproduktivní represi.
    – – –
    Zde je jen jediné řešení.
    Zrušit zákaz.
    Zrušit jakoukoliv formu prohibice.
    – – –
    Není to řešení ideální, je jen nejméně špatné z těch, která mohou být.
    Jako všechna taková řešení je při své jednoduchosti vůbec nejobtížnější. Také je nejhůře prosaditelné a iracionální i ryze pragmatický odpor proti němu bude největší.
    I malá, byť třeba vynucená chyba při jeho realisaci nadlouho zdiskredituje tuto cestu, která se přesto jeví jako nejspíš jediná správná.
    – – –
    Jako prvý krok musí být provedena kategorisace zakázaných látek.
    Ty, které mají menší či srovnatelný dopad na zdraví při dlouhodobém užívání než drogy dosud legální (alkohol, tabák…), musí jim být postaveny naroveň. Jako příklad takové drogy se nabízí konopí.
    Další kategorií by měly být ty, které sice jsou silně návykové, nevedou však při kontrolovaném užívání k rychlé devastaci uživatele.
    Příkladem mohou být látky s morfinovou bází. Na každé poliklinice by měla být šlehárna, kde by závislý mohl zcela zdarma získat k okamžité aplikaci svou dávku. To vše v nemotivujícím, přiměřeně hygienickém prostředí a v standardní kvalitě. Nebylo by samozřejmě možné si drogu odnést; přípustná by byla pouze právě ona místní jednorázová aplikace.
    Poslední kategorie by byla vyhrazena látkám vysoce rizikovým a toxickým.
    Zde by byla namístě opět zdarma poskytovaná vhodná substituční látka s méně rizikovým dopadem.
    – – –
    Tak, jak to bylo naznačeno, to vypadá strašlivě primitivně a samozřejmě by to tak prostě nefungovalo.
    Stačí se jen trošku zahloubat nad prvou skupinou drog plně legalisovaných. Otázkou teď je, proč je legální devastačně působící alkohol a silně návykový tabák. Je to vlastně jednoduché. Alkohol je natolik rozšířen (uvažuji teď náš civilizační okruh), že jej prostě zakázat nejde. Sám zákaz by tu ani nebylo možno důsledně vymáhat, protože svépomocná výroba alkoholických nápojů je tak jednoduchá, že jí není možno účinně kontrolovat. Jak by to dopadlo, ukazuje již zmíněný příklad americké prohibice.
    Kouření tabáku je zase natolik rozšířené a závislost na něm je natolik pevná, že zákaz by vyvolal enormní nárůst nelegálního trhu, srovnatelného snad jen se soudobým trhem tvrdých drog.
    A právě ono ohromné rozšíření konopných produktů, kterého (když nebudeme zavírat oči a ucpávat si uši i nos) můžeme dnes být svědky, si jednoduše ve velice blízké době vynutí stejnou legalisaci.
    Už teď zdrcující většina mladých nepokrytě přiznává zkušenost s ním; a přičtou li se ti, kteří tuto svou zkušenost tají, bude to možná až osmdesát procent mladistvé populace.
    Je jen otázkou času, kdy si této masy všimne některý pragmatický politik a postupnou legalisaci protlačí.
    Tabákové firmy pak jistě briskně odpoví něčím, co by se případně dalo nazvat joint venture.
    – – –
    Rozhodně tu nijak nemíním hlásat konopné náboženství.
    Má li kdo v sobě tendenci k závislosti, spadne do ní na křídlech konopí stejně jako na čemkoli jiném a se stejně debaklickým dopadem. Legalita konsumace tu při tom rozšíření, jaké už v současnosti reálně je, nehraje vůbec žádnou roli.
    – – –
    Legalisace měkkých drog sama o sobě ale ještě vůbec nic nezmění.
    Snad jen to, že ilegální trh náhle ztratí část svých nemalých zisků. Ztratí se také něco z onoho nimbu zakázaného ovoce. Ne ale vše; on takový přidrzlým adolescentem provokativně hulený joint zabere stejně spolehlivě jako mužně šlukovaná cigareta v sotva ochmýřené tváři.
    – – –
    Ve zdejším obecně přijímaném chlapáctví teprve prvá přestálá opilost bývá bránou do společenstva dospělých.
    A stejné je to s prvou cigaretou.
    Přesto, a také proto, musí následovat restriktivní opatření.
    U látek prvé, lehké skupiny rozhodně nesmí být přípustná propagace, a to ani u dosud legálních drog, jako tabák a alkohol. (Úplný zákaz reklamy ale nesmí být provázen nadměrným zdaněním, aby se nevytvořil černý trh.)
    Snad by bylo záhodno i omezit konsumaci mladistvými; o tom, že by se ale takovou restrikci skutečně podařilo prosadit není třeba dělat si nějaké iluse.
    Zde je namístě spíš naprosto otevřená osvěta; osvěta úplná a neomezovaná přes riziko možné návodnosti. Kdo se experimentovat s drogou rozhodne, nebude odrazen nedostatkem otevřených informací.
    Pro omezování rozšíření těchto drog bude účinnější soustavná a pokud možno nenásilná erose jejich popularity.
    – – –
    Mnohem komplikovanější to bude s onou druhou skupinou drog.
    Jsou to ty, které pravidelně vyvolávají těžkou fysickou závislost.
    Tady je ono těžiště pohádkových zisků struktur označovaných za narkomafie.
    – – –
    Zde je také jeden z hlavních kořenů drogového zla.
    Prohibiční systém vede k tomu, že dealer drog měkkých bývá zhusta též dealerem zboží tvrdého. Je logickým důsledkem, že jen proto mnozí experimentátoři v oboru drog měkkých jsou svedeni, často nevratně, k droze tvrdé. Co obchodní artikl tu převládají drogy na bázi morfinu (heroin), kokainu (dnes převážně přírodního původu) a amfetaminu (metamfetamin neboli pervitin).
    Zde se také ukazuje, jak aplikaci těchto potěšení ovlivňuje neviditelná ruka trhu.
    – – –
    Nejběžnější způsob aplikace heroinu je dnes injekcí do žíly. Není to jediný možný, má obrovská vedlejší rizika, přesto je to způsob téměř výhradní.
    Co k tomu vede?
    Při prvém přiblížení se jako nejpravděpodobnější jeví rychlost účinku. Říká se tomu šleh; a skutečně to je jako když kdesi uvnitř mysli exploduje granát neskonalé blaženosti. (Táž prudkost účinku dala vzniknout inhalačnímu fenomenu zvanému crack.)
    Vše by se tedy zdálo jasné.
    – – –
    Skutečnost je jiná a daleko prostší.
    Pro vyvolání stejného objemu blaha stačí u tohoto způsobu aplikace podstatně menší dávka než u způsobů jiných.
    Přitom ostatní způsoby aplikace morfinových drog rozhodně nejsou podřadnější co do kvality účinku. Takové pokouření si kvalitního opia dá zajisté zážitek nesrovnatelně hlubší; hlubší ovšem pak musí být i hrábnutí do financí.
    Ještě zřetelnější je to u údajně ryze české drogy zvané pervitin. (Kdo měl možnost držet v ruce onu trubičku ze šedozeleného papíru s nápisem Pervitin, zjistil, že od jazyka nápisů, přes použitý typ písma až po celkový vzhled se jedná o produkt posledních let Hitlerovy Třetí říše.)
    Původně to byly malé kulaté tabletky pro perorální konsumaci. Trofejní zásoby byly také zkonsumovány právě takto.
    Ryze domácí už však je vynález jeho injekční aplikace.
    Prvotním popudem tu byla nedostatkem vyvolaná ekonomická šetrnost. Vše ostatní je až následné vytěžení tohoto způsobu užívání.
    – – –
    Obvyklý způsob presentace účinnosti represivních orgánů spočívá v manifestaci zadržené a k likvidaci určené drogy a rozbití pašeráckých a dealerských řetězců.
    Nikdo si ale ani na okamžik nepřipustí, co to udělá s drogově závislými. Jen někdy se prokmitne médii škodolibá zpráva, že narkomani marně sháněli svou dávku.
    Jenže oni závislí tu svou dávku prostě sehnat musí, i kdyby proto měli strhnout nebesa a peklo převrátit.
    Obvykle to však není ani nutné; jiný dealer už pohotově čeká na své ovečky. Jen těch peněz je teď třeba o trošinku víc.
    A ty se vždy nějak seženou. Specielně morfinové drogy, které při onom hlubokém pádu do propasti pekla už zdevastovaly vůli, charakter i osobnost své oběti, ještě dlouho neničí jedno; intelekt. Často jej paradoxně i zostří.
    Jenomže celý ten nouzí vybičovaný nemalý inteligenční potenciál je teď zaměřěn na jediné.
    Za jakoukoli cenu sehnat drogu.
    Bez drogy, která teď už neznamená rozkoš, ale jen nutnou podmínku přežití, čeká jen peklo absťáku. Peklo bezvýchodné, protože vražedné.
    Kdo nikdy nezabředl do této bažiny, těžko pochopí.
    Kdo se zde snaží o nápravu kazatelským mentorováním, páše zločin.
    Tam, kde se droga stala součástí žití, tam, kde její inflační záplava potlačila přirozenou produkci endorfinů, tam náhlé odstavení jejího přívodu rozvrátí vnitřní rovnováhu a zabíjí tím nejhorším možným způsobem, totiž transferem do pekla věčného.
    – – –
    A tak troska toho, kdo kdysi býval něčí nadějí a radostí, milovaný a milující, teď spáchá cokoliv, jen aby odvrátil aspoň na chvíli ten strašný pád.
    Není virtuosnějších lhářů, prohnanějších podvodníků a krutě bezcitnějších násilníků, než absťákem do kouta zahnaný nešťastník, propadlý droze.
    – – –
    Tyhle odporné feťácké trosky (feťácké od amfetaminu, se kterým to kdysi u nás začínalo), tahle strašidla novodobých populistických demagogů, nejsou pohromou, která vylezla z žump a kanálů, kam by jí bylo třeba zahnat zpět.
    Jsou to zhusta naši blízcí, bráškové a ségry, naše děti, které tak nesmyslně krutě platí za svou naprosto přirozenou zvědavost.
    I tam, kde se k droze utíká outsider této společnosti, je jejím odporným zločinem, umožňuje li či toleruje li nelítostný systém, který své oběti stahuje až ke dnu.
    – – –
    Když vidím, jak je zadržená droga vítězoslavně vrhána do plamenů, vím, že je to naprosto špatně.
    Vím, že toto zlo by mělo být zdarma rozdáno potřebným, aby se rozetnul ten bludný kruh, kdy zločin tyje z těch, kdo nemají vůbec žádnou šanci uniknout.
    Tak jako volně dostupné valuty odstranily veksláky, volně dostupné drogy by odstranily jejich dealery. Odetnu tím kořenový systém, ze kterého proudí životodárná finanční míza organisovanému zločinu.
    – – –
    Je mi jasné, že učiním li to, stanu se pronásledovaným vyvrhelem.
    Vztáhnu totiž ruku, vlastně od této chvíle už jen odporný spár, na to, co je i pro tuto dobu nejposvátnější, na peníze a moc. Navíc moc peněz a moc moci.
    Nejsem takový geroj, abych to dokázal sám. Nevím ani, jak to prosadit. Přesto to bude muset být vykonáno.
    Tyhle potůčky špinavých peněz, plnící čistá bankovní konta, musí vyschnout.
    Droga zdarma je reálnou cestou, jak je zastavit.
    A legalisace je tu jen prvým, nutným krokem.
    – – –
    Foxy.