Peklo pro naši vládu (glosa)

Nestává se často, že bych někomu přál něco vysloveně zlého, ale když jsem dnes narazil na zprávu o odvolání Karolíny Peake a ty tanečky kolem toho, vzpomněl jsem si na jednu vizi pekla, kterou bych této sebrance opravdu přál.

Nemám však na mysli cokoli dantovského či boschovského – žádné kotle, rožně, plameny, nekončící bolest či něco podobně sadistického, i když pláč a skřípění zubů ani v mé představě vyloučit nelze.

 

Podobu pekla, na níž jsem si vzpomněl, ztvárnil Jean-Paul Sartre v jednoaktovce S vyloučením veřejnosti. V této hře jsou lidé, odsouzení k pobytu ve věčném zatracení, nuceni žít pospolu v malém prostoru, přičemž jsou vybráni tak, aby si v maximální možné míře lezli na nervy. V Sartrově hře jsou to jen tři lidé, ale v případě současných i odvolaných ministrů a ministryň Nečasovy vlády bych si dokázal představit nějakou vilku, v níž by sice měli vše potřebné k životu, ale jíž by nemohli opustit a museli si lézt na nervy dlouho, hodně dlouho, tak dlouho, dokud by jim plně nedošlo, co jsou doopravdy zač (napořád ovšem ne – prostě nejsem schopen akceptovat představu některých věřících o nekonečných trestech).

 

Možná si říkáte, nejsem-li příliš krutý, ale tito lidé opravdu zcela reálně ublížili mnoha svým bližním, aniž by to jakkoli reflektovali. Hrají své odporné mocenské hry, aby se v případě ohrožení na chvíli semkli, odvrátili riziko pádu vlády, a opět se vrátili ke své rvačce o poslední kusy masa na kosti, jíž jsme my všichni a naši potomci jakbysmet.

Ano, vskutku by si zasloužili ono sartrovské peklo s vyloučením veřejnosti, i když si myslím, že je vlastně v nějaké mírnější formě prožívají již nyní. Nevím jak vy, ale já bych opravdu nechtěl tu jejich zparchantělou mocenskou hru hrát – a možná že přinejmenším někteří z nich by ji rádi i opustili, ale moc je tak silná a návyková droga, že veškeré známé a obávané závislost vyvolávající látky jsou oproti ní jen slabým odvarem.