„Vladimír Franz je Okamura pro pseudointelektuály,“ vyjádřil se můj kamarád Darken, a připadlo mi to jako velice trefné. Já jsem si zase, poslouchaje debaty s ním, vzpomněl na úsloví, jež používala moje maminka, blahé paměti: „Mluví jak prdel ze sna!“
Maminka toto úsloví používala především na adresu někdejších funkcionářů frázovitě breptajících za minulého režimu v televizi, ale i na adresu kohokoli, kdo mluvil, aniž by současně říkal něco, co by za řeč stálo. Neboli že to, co říká, má hodnotu ve spánku vypuštěného pšouku. A to je v současné době z mého pohledu i problém miláčka internetu, hudebního skladatele a prezidentského pretendenta, profesora umění Vladimíra Franze.
Vskutku mluví jak prdel ze sna, jen málokdy zaujme nějaké stanovisko – a to obvykle až pokud je k tomu dotlačen, a jeho charisma je, odmyslíme-li si to tetování, snad ještě nižší, než charisma Přemysla Sobotky, což už je opravdu na pováženou!
Jakýmsi protipólem a současně souputníkem Vladimíra Franze je pak zmíněný Tomio Okamura, který mluví jasně a rázně, ale zcela zjevně říká to, o čem se domnívá, že tím zaujme významnou část auditoria, a není tedy také jasné, co si vlastně myslí doopravdy, pokud vůbec něco.
Ostatní kandidáti jsou v tomto směru celkem v pořádku. Vezměme třeba toho Sobotku: Jasně sděluje, jak by měl takový „svět podle Sobotky“ vypadat a co by na hradě dělal. Já si to pak poslechnu, v duchu poděkuji za informaci a mám jasno v tom, že Přemysla Sobotku za prezidenta nechci. To je fér a dokonce cítím k dotyčnému určitý respekt.
Nebo si poslechnu Miloše Zemana, dospěji k názoru, že se s ním v podstatě ztotožňuji pokud jde o jeho vizi sociální a vnitrostátní politiky, ale zcela odmítám jeho názory na politiku zahraniční, především pokud jde o „preventivní útok“ na Írán. A opět: Je to fér. Je to čitelné, jasné zaujmutí stanovisek a jejich prezentace. Nemusím se Zemanem v některých zásadních věcech souhlasit, ale má můj respekt.
Dokonce i Jana Bobošíková má u mě větší respekt, než Vladimír Franz. Je to nacionalistka a populistka a mít ji na Hradě bych považoval za vpravdě noční můru, ale tak, jako další kandidáti, jasně a srozumitelně sděluje svá stanoviska. Podobně jsem neměl v tomto směru problém ani s ostatními prezidentskými pretendenty, jen s Vladimírem Franzem. Nutno dodat, že zpočátku měl mé sympatie; ne snad, že by ve mně vyvolával fanatické nadšení, ale sympatie opravdu ano. Jenže ty s každým dalším projevem, rozhovorem či účastí v nějaké debatě rychle klesaly. Chvíli jsem si myslel, že je to pro něj prostě nová role, má trému a postupně se „otrká“, ale zdá se, že je to naopak čím dál tím horší. Nemá trému, jen prostě nemá, pokud jde o politiku, (samozřejmě s výjimkou frází, banalit a neustálých možná) co říci. Poctivě jsem shlédl celý prezidentský Hyde Park, v němž měl Franz téměř hodinu na to, aby mě přesvědčil, že moje skepse je neoprávněná. Místo toho ji jen dále prohloubil. Člověk, který není schopen jasně a přesvědčivě sdělit svá stanoviska a záměry v hodinovém pořadu, může být v mnoha směrech člověk báječný, hloubavý, tvořivý atd., ale prostě nemůže být politik.
Rozhodně si tedy nemyslím, že by pan profesor Franz byl hloupý či nevzdělaný člověk, věřím tomu, že profesuru nedostal jen tak za nic, jeho hudbě sice moc nerozumím, ale vážím si jej stejně, jako si vážím všech tvůrčích lidí, kteří něčeho dosáhli. Vůbec mi nevadí, že se po sametovém převratu pohyboval mezi těmi či oněmi extrémisty – dokonce by mi nevadilo, kdyby s nimi tehdy i sympatizoval; lidé se mění, jejich postoje se formují a kde kdo má nějakého kostlivce ve skříni, mě nevyjímaje. Jen mám jen prostě pocit, že Franz-politik je jen prázdná slupka frází a banalit, pod níž není nic. Vůbec nic. Franz jako politik je všemi barvami hrající mýdlová bublina.
Vladimír Franz se prezidentem patrně nestane – a je to dobře. I pro něj: Patrně by jej pozřela jeho vlastní bezradnost. Uváhal by se k smrti!
Při pohledu na Franze jako prezidentského kandidáta na něm shledávám zajímavé opravdu jen to tetování. Franz je vlastně výtvarně pěkně zpracovaným maskotem ztělesňujícím oprávněnou touhu části populace po změně. Všechno ostatní jsou jen zbožná přání a projekce jeho fanoušků, jejichž nadšení asi pan Franz nekriticky podlehl (zatímco Karel Janeček se zřejmě záměrně a vykalkulovaně snaží něčeho takového dosáhnout, ale nezdá se, že by se mu to dařilo tak dobře, jak by si přál). Franzovi fanoušci v něm vidí své vlastní touhy a naděje, Vladimír Franz však ve skutečnosti není než projekčním plátnem. Je to právě ona mlhavost a neurčitost spojená s nepřehlédnutelným „povrchem“, jež Franzovu popularitu vytváří. Jsem si takřka jist, že se z jeho strany nejedná o záměr, že je v té situaci uvězněn úplně stejně, jako ti, kdo jej podporují.
Čtenářům, kteří jsou jeho příznivci, doporučuji následující cvičení: Pusťte si nějaký rozhovor a k němu třeba i jen statický obraz někoho jiného. Prostě si vyberte fotku nějakého průměrného padesátiletého chlápka v kvádru a představuje si, že to říká tento normální chlápek a ne člověk potetovaný od hlavy k patě. Možná najednou shledáte, že kdyby třeba v tom Hyde Parku seděl ten chlápek, na kterého se teď díváte, a ne potetovaný Franz, asi byste po chvíli zívali nudnou a nejspíš to ani nedokoukali do konce.
Vladimír Franz se nestane prezidentem, to je téměř jisté. Stejně tak je téměř jisté, že to budou jeho fanoušci svádět na to tetování a budou mluvit o tom, jak jsou lidé netolerantní a kdesi cosi. Ostatně čekám, kdy se na straně Franzových fanoušků vyskytne argumentačně-demagogický klam typu: „Pokud nevolíš Franze, jsi netolerantní!“ Ve skutečnosti to však bude právě to tetování, díky němuž tento jinak veskrze nudný patron dostane ty hlasy, které dostane. Můj mezi nimi ale nebude.
Addendum: Pro ilustraci svých tvrzení rozeberu jednu typickou „franzovskou“ rétoriku. Vybral jsem ji z rozhovoru na Novinkách. Moje poznámky jsou v hranatých závorkách:
Kam byste chtěl po svém případném zvolení prezidentský úřad směřovat?
Často se mě jako kandidáta ptají na věci, které prezident nemůže řešit, protože takové pravomoci prostě nemá. Nebude chodit po vesnicích a řešit, že někomu nenesou slepice a došlo droždí. [To od něj jistě nikdo rozumný neočekává, nebo snad ano?] On nemá ani zákonodárnou iniciativu. Hlava státu je symbol, je to váha slova. [Pan Franz by měl vědět, že prezident má i výkonné pravomoci, ale budiž. Kam bude tedy směřovat váha jeho slova, bude-li zvolen?]
Pokud ale nový prezident bude občanským kandidátem, měl by pořád uvažovat tak, jak uvažují lidé. [WTF? Jak uvažují lidé? Kteří lidé? Bude se jako prezident řídit průzkumy veřejného mínění? Jakou politiku si mám pod tímto prohlášením představit?] Navíc já bych měl silný mandát v tom smyslu, že bych nebyl závislý na politické straně, která by mohla říct − my jsme tě sem dostali, tak teď mlč a dělej, co chceme. [A co s tím silným mandátem budete dělat, pane Franzi? To je totiž podstata položené otázky.]