V letech 2005-2007 jsem téměř tři roky pracoval jako terapeut v doléčovacím centru pro osoby závislé na alkoholu. Naučilo mě to mnohému – jak ve vztahu k lidem, tak i k sobě. Jedna podstatná věc se týká toho, co lidé obvykle označují slovem „vůle“.
Nejprve jen stručně shrnu, v čem to doléčování spočívalo: Služba organizace (o. s. Lotos Brno), v níž jsem pracoval, nabízela (a stále úspěšně nabízí a leccos nového k tomu) motivovaným pacientům prodělávajících protialkoholní léčbu dvouletý pobyt v takzvaných „bytech na půl cesty“, který navazoval na jejich pobyt v léčebně.
Klienti si na pobyt a energie významnou měrou přispívají, práce terapeutů je hrazena z grantů. Sdružení provozuje v Brně dva byty pro muže (v každý pro sedm klientů) a jeden pro šest žen. Každý terapeut má na starosti několik klientů, s nimiž systematicky pracuje, v bytech probíhají kontroly abstinence, existují závazná pravidla, ale není to už léčebna, takže klienti nejsou v bytech zavření, mohou chodit ven a samozřejmě do práce.
V bytech mají bezpečné prostředí, podporu komunity a navíc se pravidelně setkávají s někým kompetentním, s nímž mohou řešit problémy, jež život přináší – psychologické i sociální, a pracovat na dlouhodobých plánech. Součástí je i povinná skupinová terapie. Pokud se nepletu, tak pobyt úspěšně absolvuje asi polovina těch, kdo jej nastoupí, nejčastějším důvodem nezvládnutí pobytu je recidiva – klient může jednou zrecidivovat, absolvovat kratší léčbu a vrátit se do programu. Pokud se to stane podruhé, nebo pokud nespolupracuje, odchází. Tolik stručně k prostředí, v němž jsem získal zkušenosti, o nichž chci psát.
Běžně se setkávám s tím, že si lidé alkoholiky představují jako ty, kteří – pochopitelně na rozdíl od nich! – nemají dost vůle (třeba aby přestali, nebo aby pili jen v rozumných mezích atd.).
Jenže tak to není.
Na základě své zkušenosti mohu říci, že většina mužů-alkoholiků, s nimiž jsem měl tu čest pracovat (dnes mi připadá, že jsem na to byl téměř nemožně nezkušený), byli doslova „muži vůle“, neschopní, zvláště sobě, odpustit slabost. Ženy pak, pokud se nejednalo o dívky do 30 let, které brzy začaly a brzy se do závislosti propadly, byly obvykle utrápené svědomité hospodyňky, které nalezly alkohol jako zprvu vítaný způsob, jak zmírnit stres a vykonávat své rodinné povinnosti, případně jak se vyrovnat se ztrátou a samotou.
Nyní krátce odbočím k té menšině jiných, protože i to je zajímavé a užitečné pro dokreslení obrazu. Menšinu, ale ne zanedbatelnou, tvoří mladí lidé, kteří začali pít brzy, někdy i před patnáctým rokem života (v tom věku si závislost bez problémů uženete za půl roku!), u nichž se vnitřní vývoj jakoby zpomalil, alkohol narušil běžný průběh dospívání. Většinou byli ochotni na sobě pracovat a dohnat to, co zameškali, což bylo velmi sympatické, leckdy ale jejich nezralost vedla k tomu, že se vraceli do starých kolejí – pokud je vám dvacet, pětadvacet let a někdo vám řekne, že už nikdy nemůžete „zachlastat“, aniž byste se ocitli v průšvihu, je to asi přeci jen jiné, než když je vám třeba padesát.
Jedna klientka, bylo jí něco přes dvacet, mi řekla slova, jež nelze zapomenout: „Nikdy jsem nebrala žádné drogy, ani trávu, hrozně jsem se bála, že budu závislá. U alkoholu mě to nenapadlo. Pili přece všichni, bylo to normální.“ Memento!
Další menšinu tvoří lidé, kteří jako primární problém mají depresi, na kterou aplikovali alkohol jako samoléčbu, přičemž alkohol opravdu je vynikající instantní antidepresivum, ale z dlouhodobého hlediska všechno jen zhorší. Nicméně problém s depresí je beztak jen posun o krok dál – když se dostanete za depresi, zase často najdete onoho starého známého „člověka vůle“, který se jen nejprve „uvařil ve vlastní šťávě“ a pak teprve začal pít.
Konečně se sem tam vyskytli lidé trpící nějakou vážnou poruchou osobnosti, s těmi se pracuje velmi těžce, protože nastavení jejich duše je takřka nezměnitelné a obvykle jsou dokonale přesvědčeni o tom, že problém je ve skutečnosti v okolí a ne v nich, případně že je naprosto vyloučeno, že by se mohli změnit.
Vraťme se nyní ale k typickým alkoholikům středního a vyššího věku, o nichž jsem napsal, že jsou to „lidé vůle“. Jejich anamnézy vykazovaly jeden dosti typický rys: Byli to dříči, ať už v zaměstnání nebo jako podnikatelé (obvykle muži), nebo v domácnosti (myslím, že výhradně ženy), kteří si nedokázali odpustit slabost, neuměli pustit práci za hlavu a alkohol jim poskytoval zpočátku vítanou úlevu od toho nákladu, který s sebou vlekli. Jenže během času se stali závislými a přišli o všechno – o práci, o rodinu, o majetek i o zdraví. Tedy rozhodně žádní líní flákači bez vůle. Když absolvovali léčbu a začali na sobě pracovat, to nejdůležitější bylo přivést je k tomu, aby na sebe nebyli tak strašně přísní!
Vypozoroval jsem, že proces léčby závislosti na alkoholu mívá dvě fáze. V první z nich je třeba, aby závislý uznal svůj podíl na celé záležitosti, to jest aby se vzdal výmluv a zdůvodňování toho, proč skončil tak, jak skončil. Toto „hledání viníka“, které je samozřejmě přirozenou obrannou reakcí psychiky, jež se brání pohledu na krutou realitu, většina závislých během léčby velice slušně zvládne během léčby (pokud k ní přistupují poctivě) zpracovat a pohlédnout pravdě do očí.
Druhá fáze spočívá v přijetí minulosti takové, jaká byla, a ke změně vzorců chování z doby před vznikem závislosti. A to je těžké. Vídal jsem to znovu a znovu. Klient byl střízlivý, plný odhodlání, dělal maximum pro to, aby si našel práci (potud dobrý!), pak ji našel, překonával překážky, snažil se všechno zvládnout, našel si lepší práci lépe odpovídající jeho schopnostem a vzdělání, zářil optimismem, někdy se stával doslova workoholikem a pak… zrecidivoval.
Když se po té první recidivě vrátil do programu, už se s ním dalo v tomto směru rozumně pracovat. Tím nechci říci, že recidiva je nezbytná zkušenost pro všechny závislé, ale pro mnohé opravdu ano. Především pro ty, kteří se nenechají přimět k tomu, aby zpomalili, víc odpočívali, dali přednost méně náročné a stresující práci před prací sice prestižnější a lépe placenou, nicméně současně takovou, na níž nejsou připraveni. To se člověku, který má pocit, že ztratil kus života a nyní musí všechno stůj co stůj dohnat, vysvětluje hodně obtížně. A teprve to zakopnutí o alkoholikův kámen úrazu u mnohých funguje jako zdroj pokory a ochoty nechtít od sebe tak strašně mnoho.
To všechno samozřejmě souvisí s narcismem, pokud jej chápeme jako nízké sebevědomí kompenzované nutkavou potřebu přesvědčovat ostatní o vlastní hodnotě. Tím nemyslím, že by lidé závislí na alkoholu trpěli narcistickou poruchou osobnosti (i když i takoví se najdou), ale to, že vykazují vcelku nepřehlédnutelné narcistické rysy. To samozřejmě v naší kultuře není nic výjimečného, zvlášť dnešní doba je přímo kvintesencí narcismu, ale je to dobrý způsob, jak pochopit, oč tu běží a jak to funguje: Člověk nejprve dokazuje, jak je dobrý, úspěšný, výkonný, lepší než ostatní, jak všechno zvládá (případně to alespoň předstírá), pak začne pít, protože ten natlakovaný kotel prostě musí někde „povypustit“, pije víc a víc a chlubí se tím, jak to zvládá, načež do toho nakonec, někdy i po mnoha letech, definitivně spadne a všechno se zhroutí jak domeček z karet. Následuje, často rovněž po mnoha a mnoha letech, někdy už i v bezdomoví na ulici, okamžik prozření, rozhodnutí pro léčbu (pokud někoho na léčení pošlete proti jeho vůli, tak to skoro nikdy nedopadne dobře), léčba a… odhodlání přesvědčit celý svět, že nyní už je ten nový muž, co to zvládá a všechno napraví! U žen je to většinou trochu jinak, ale tu problematiku nyní pominu, je příliš složitá, asi jako všechno, co se týká žen, má-li o tom psát muž.
A nyní se dostávám k tomu, co jsem se možností pobývat a pracovat s lidmi závislými na alkoholu naučil. Nejsem alkoholik, netrpím narcistickou poruchou osobnosti (setkání s jedním takovým člověkem mne přesvědčilo, že to se mnou zase až tak zlé není!), ale rozhodně jsem nadprůměrně narcistní, jsem výkonově zaměřený a při zátěži přesahující míru nižší, než bych si přál, rychle kolabuji. Je pozoruhodné, že navzdory tomu, že jsem s podobnými lidmi pracoval, se mi ta zkušenost prodírala do duše jen velice, velice pomalu; musel jsem se k ní po každém pádu na hubu znovu vracet a znovu ji zpracovávat. Prostě to, že „rozum ví“, nestačí. Rozum ví spoustu věcí, a stejně se znovu a znovu dopouštíme katastrofálních rozhodnutí či pokračujeme v jednání, o němž víme, že nám škodí.
Jsem hodně racionální člověk a poznání, že zkušenost se musí odžít a že to někdy trvá roky, že se tedy nedá „odmyslet“ a pak lusknutím prstů dospět k ideálu, pro mě byla vždy bolestná, neboť jsem to přese všechno znovu a znovu zkoušel.
Proto bych rád všem, kdo zápasí s vnitřními démony jakéhokoli druhu, předal alespoň malinkatý střípek té zkušenosti, střípek, na němž je napsáno: „Netlač na pilu a nespěchej!“
A ano, samozřejmě že to touto formou říkám i sám sobě.