Otevřený dopis kouzelníku Žitovi 44

Vážený kouzelníku Žito (chcete-li si tak nyní říkat, budu to respektovat), píši Vám tento dopis, neboť Váš slavný projev na předávání cen Zlatý slavík se mnou jistým způsobem zarezonoval.

Nutno rovnou dodat, že způsob, jímž se mnou zarezonoval, není způsobem, jaký byste si asi přál, přesto bych Vám rád vyjádřil trochu porozumění a účasti, neboť to, co se přihodilo Vám, se kdysi přihodilo i mně a spoustě jiných lidí a nepokládám to za nic odsouzeníhodného. Zbláznit se může každý a umělecky činný člověk tím spíš, neboť je více než většina populace otevřen temným proudům a vírům kolektivního nevědomí. Opravdu to nemyslím hanlivě.

Váš pocit z toho, že Vaše dílo bylo oceněno pouze potleskem, ale nepohnulo světem, samozřejmě znám. Zná jej snad každý, kdo se přátelí s múzami. Jsem přesvědčen, a troufám si to napsat navzdory faktu, že ohlas mé tvorby je proti ohlasu tvorby Vaší zanedbatelný, že jde o jakýsi druh trvalé tvůrčí nespokojenosti, jenž nepomine nikdy. Znal jej jistě i Friedrich Nietzsche, když napsal: Hovoří zklamaný. – „Čekal jsem ohlas, a slyšel jen chválu -„

Jenže je zbytečné vinit z toho druhé (a stejně tak z toho, jak o Vás píší). Kdybyste neměl takovou averzi ke komunistům a tím i k jejich klasikům, možná by Vám přišlo na mysl to, jak o společnosti přemýšlel Marx (také Karel!), uvědomil byste si, jak stále platná je jeho teze, že (společenské) bytí určuje vědomí. Ideje, které před dvěma tisíciletími hlásal Ježíš, ve skutečnosti nebyly nijak závratně originální – formovaly se a zaznívaly už dobrá dvě staletí před ním, on se prostě „trefil“ – nebo „byl trefen“? – do správného okamžiku a jeho slova zarezonovala ve společnosti více, než slova jeho předchůdců.

Lidé jsou dětmi společnosti a doby, v níž žijí, a ani Vy nejste výjimkou. Možná (to nemohu kvalifikovaně posoudit, i když si osobně myslím, že tomu tak není) předbíháte svou dobu a Vaše dílo teprve čeká na obecenstvo, jímž pohne tak, jak byste si přál. Spíše však je, jako většina děl většiny lidí, reflexí doby aktuální. To musí rozhodnout čas. Tak či onak: Aby kupříkladu píseň změnila svět, musí se sejít spousta příznivých okolností, je třeba se s tou písní, či jiným dílem, vyskytnout v ohnisku dění, a to je věc, nad níž nemáte moc ani Vy, ani nikdo jiný.

Podstatné je, a to se týká i Vašeho „krále Karla“, že žádný spasitel, tedy ani Vy, ani vizionářský miliardář, nezmění pozitivním způsobem společnost, jež na to není připravena (pád na nižší úroveň, do nějaké formy barbarství, může na rozdíl od pozitivního posunu proběhnout velmi rychle). A pokud s ní přeci jen, kupříkladu násilím, pohne, je to jen krátkodobý výkyv – příkladem jsou kupříkladu špatně fungující demokracie zavedené v zemích bez demokratických tradic a připravené občanské společnosti.

To rozhodně nemyslím jako obhajobu nějakého fatalismu, má smysl, dokonce velký smysl, snažit se měnit svět, ale je třeba tak činit s pokorným vědomím faktu, že moje snaha může být slepou uličkou, a že i když jí není, může dojít naplnění až poté, co se setká s dalšími „ingrediencemi“ a společnost bude připravena ji přijmout. Tuším, že Vás přitahuje představa „vůdce“, nikoli nutně ve fašistickém smyslu slova, ale jsem přesvědčen, že to není správná cesta, jak měnit svět. Změnu společnosti k lepšímu nelze jakkoli uspěchat a dokonce i kejkle mají jen omezenou působnost, něco o tom vím.

Rozumím Vašemu rozhodnutí věnovat se něčemu jinému než doposud, znám ty okamžiky, kdy člověk pozná, že se jeho cesta stává cestou někoho jiného – publika, přátel, rodičů, partnera, dětí… – a že pokud po ní bude pokračovat, poznenáhlu „ztratí duši“. Mnozí se však takového kroku neodváží a pak se mají už jen čím dál stejně. Takový krok je přirozeně krokem bláznivým, protože je krokem tarotového Blázna, a tudíž člověku musí nějakým způsobem „přeskočit“, aby to dokázal.

Přestože jsem politicky hodně jinde než Vy a přestože nejsem velkým fanouškem (ale ani zavilým odpůrcem) Vaší tvorby, držím Vám palce a přejí Vám, ať máte tak, jak potřebujete (doba, kdy jsem byl tak podlý, že jsem lidem přál, ať dostanou to, co si přejí, je už naštěstí pryč).