Ještě k „církevním restitucím“ aneb Spravedlnost sedmnáctkrát jinak

Minulý týden nechal pan prezident projít „Zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi“ a pokud jej nezruší Ústavní soud, bude od ledna příštího roku realizován. Drtivá většina české veřejnosti s tímto zákonem nesouhlasí a už tak tradičně malá důvěra českých občanů v církve a náboženské společnosti je touto událostí ještě více otřesena.

Církve občany opakovaně ujišťovaly, že takto získaný movitý i nemovitý majetek použijí ve prospěch lidu České republiky, a že tento majetek také v České republice zůstane. Rád bych, stejně jako patrně většina obyvatel této země, věřil, že tomu tak skutečně bude, ale na základě zkušeností, jež rovněž sdílím s většinou českých občanů, mám vážné obavy, že ze strany leckterých českých církví a náboženských společností bude oproti božímu upřednostněno zboží, tedy že se z celé záležitosti, bez ohledu na to, jak ušlechtile možná byla původně zamýšlena, stane „tunel“, na němž nevydělají nakonec ani věřící hlásící se k té či oné církvi, nýbrž jen úzký okruh elit, jež se dostanou k „lizu“. I letmý pohled na „polistopadové“ dějiny naší země stačí k tomu, aby taková obava nemohla být smetena ze stolu coby přehnaně paranoidní.

Přesto je třeba položit si otázku, zda tento zákon je či není spravedlivý, zda, navzdory veškerým podezřením, skutečně nenapravuje ty či ony újmy církvím a náboženským společnostem způsobené a zda tedy není přeci jen oprávněný. Na stránkách Církve československé husitské, jsem si přečetl obhajobu tohoto opatření v podání biskupa Davida Tonzara a musím říci, že mi celkem dávala smysl (něco z toho bylo diskutabilní, ale není to podstatné pro moji úvahu): Ano, Církev československá skutečně za první republiky nashromáždila majetek potřebný ke svému provozu pomocí dobrovolného nadšení lidu, nikomu nic neukradla a zaslouží si dále existovat tak, jak existovala kdysi. Pro CČSH se tedy jedná o restituci.

Dobrá, ale jak použít obhajobu biskupa Tonzara v případě Církve římskokatolické, kde přicházejí na pořad dne otázky po historickém statusu církevního majetku v souvislosti se všemi diskutovanými pozemkovými reformami před rokem 1948, a samozřejmě je jasné, že na rozdíl od husitů se jedná o majetky nabyté leckdy na úkor nekatolíků? Ale i zde bychom jistě našli zdůvodnění zahrnující ono obligátní „vracení ukradeného“ a fakt, že Římskokatolická církev nedostala od komunistických vlád odškodnění, jež jí na základě předúnorových zákonů příslušelo. To by jistě bylo možné smysluplně dořešit, ale pokročme dále: Co si ale počít s Církví apoštolskou, jež vznikla až v roce 1989 a nic jí ukradeno nebylo, a stejně tak s dalšími subjekty, jež dostanou více majetku, než o kolik přišly? Inu, v jejich případech se přeci jedná o řešení problému oddělení církví od státu, což přece všichni chceme!

Řekněte: není ten zákon vlastně sám o sobě zázračný? Tu napravuje křivdy, tam odděluje od státu, jediné, co pro účast na tomto zázraku potřebujete, je vstoupit včas do „klubu státem dotovaných církví“. Církve, které měly to štěstí, že „to stihly“ a dostaly se do „klubu vyvolených“, budou mít zajištěný příjem, ostatní „utřou hubu“. Podobně bizarní je i případ Svědků Jehovových, kterým byl odmítnut nárok na restituci bývalého ústředí v Kamýcké ulici v pražském Suchdole v hodnotě směšných 9 milionů proto, že odmítají státní dotace a tudíž se nedostaly do „klubu“. Adventisté byli pragmatičtější a do „klubu“ vstoupili. Nebylo by mimochodem, když pořád tolik mluvíme o spravedlnosti, fér, kdyby se ostatní církve Svědkům na ten barák proporcionálně složili? A stejně tak i dalším případným náboženským subjektům, jimž byl zabaven nějaký majetek, ale nejsou na seznamu (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů, Obec křesťanů…)? Shledal bych to, řekněme, kolegiálním a slušným.

A zde právě spatřuji jednu významnou potíž. Ten zákon toho řeší příliš mnoho a příliš nejasným způsobem na to, abych v atmosféře všudypřítomné korupce věřil, že nebude zneužit proti zájmům většiny lidí této země. Propojení otázky odluky církví od státu a otázky restitucí je prostě chyba. V podstatě bych souhlasil se zákonem o odluce založeném na nějakém „dárečku na cestu“, jež by náboženské subjekty dostaly a pak už si šly po svých. Bylo by v takovém případě vhodné prodiskutovat, jak velký by ten „ranec s buchtami“ měl být a jak zajistit, aby bylo všem naloženo spravedlivě, ale v principu bych s tím souhlasil. Stejně tak bych v zásadě nebyl proti restitucím majetku právnických osob, jež vykazují určitou kontinuitu, i když mám poněkud problém hovořit v tomto smyslu o „majetkových křivdách“, neboť právnická osoba není způsobilá mít pocity, pocit křivdy nevyjímaje. Ale, protože z jakéhosi podivného důvodu mám rád, když nedochází k nespravedlnostem, by se takový zákon měl dle mého názoru týkat všech právnických osob, nikoli jen církví a náboženských společností.

Opravdu jsem přesvědčen, že církve nemohou být v rámci zákonodárství chápany jako „něco víc“, samy sebe mohou takto vnímat, mohou, a zřejmě i mají, věřit, že disponují jakýmsi zvláštním duchovním posláním, ale z logiky sekulárního státu jsou to prostě zájmové organizace, nic víc, nic méně. Případné „něco víc“ náboženských organizací je čistě duchovní záležitost a nemá co dělat s racionálním sekulárním zákonodárstvím. Nevidím jediný důvod, proč by měly mít v neteokratické zemi zrovna církve nějaká zvláštní privilegia.

Tudíž nevidím důvod, proč by určité právnické osoby náboženského charakteru měly podléhat jiným restitučním pravidlům, než ostatní právnické osoby. I z tohoto hlediska mi proto připadá přijatý zákon jako nespravedlivý.

Dalším problematickým momentem tohoto zákona je onen brutálně neúprosný způsob jeho prosazení stůj co stůj. Je zjevné, že současná vláda nemá důvěru občanů a je zkompromitovaná takovým způsobem, že pokud se snaží něco prosadit stůj co stůj, nevyhnutelně přichází na mysl podezření, že tak nečiní z naléhavé potřeby po co nejrychlejším uskutečnění dobra a spravedlnosti.

Co se majetku Římskokatolické církve týče: Už vzhledem k nejasnostem, jež se v této záležitosti objevují, by bylo více než záhodno napsat zákon o majetkovém vyrovnání už předem velmi pečlivě a nikoli tak, aby působil dojmem, že se jedná téměř o bianco šek. Fakt, že subjektem zákona jsou církve, nepředstavuje vzhledem k četným historickým zkušenostem žádnou záruku, že tento zákon nebude církvemi zneužit.

Mám ostatně pocit, že se, co se onoho dvacetiprocentního daru (či úplatku?) Římskokatolické církve ostatním církvím týče, jedná se z římskokatolické strany o velmi chytrý tah: Důvěra lidí v církve a náboženské společnosti klesne všeobecně, ale v případě Římskokatolické církve to bude velice štědře vykompenzováno.

Neboť navzdory tomu, že existuje (zřejmě) sedmnáct různých, tu lepších, tu horších, vysvětlení, proč je diskutovaný zákon dobrý, a přestože některá z těchto vysvětlení mohou být i oprávněná a smysluplná, lidé se jimi povětšinou zabývat nebudou. Je navíc pravděpodobné, že všeobecná naštvanost lidí postihne i církve, které členy obdarovaného klubu nejsou.

Mimochodem: Stále se píše o tom, že se Římskokatolická církev „laskavě“ vzdala 20% svého majetku ve prospěch ostatních subjektů, ale není pozoruhodné, že se už ví, kolik ostatní církve dostanou a přitom vůbec není jasně určeno, co všechno vlastně dostane Římskokatolická církev v naturáliích? Takže jak to s těmi dvaceti procenty vlastně je? Z čeho to jsou procenta? To je jen další z mnoha nejasností tohoto „hybridního zákona“. (tento odstavec byl doplněn 26. 11. 2012)

Myslím, že to pro většinu zúčastněných církví a náboženských společností budou „církevní restituce“ nakonec danajským darem, protože i když se budou snažit hospodařit se získanými prostředky co nejlépe a nejtransparentněji atd., budou ze strany veřejnosti chovány v permanentním podezření a (leckdy možná i neopodstatněné) závisti.

Rekapitulace na závěr: Jak řešení otázky odluky církví od státu založené na „dárečku na cestu“, tak ani majetkové restituce právnických osob, nepokládám za principiálně špatné, to, co shledávám nepřijatelným a nespravedlivým, je způsob, jak byly splácnuty dohromady, dále pak nevyřešené nejasnosti ohledně zejména Římskokatolickou církví nárokovaného majetku, a to, že byl tento zákon buldočím způsobem protlačen beze snahy o dialog s občanskou společností.

Jsem rád, že alespoň v rámci Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské (možná i jinde) probíhá na toto téma diskuse, jejíž ohlasy zaznívají i navenek, jen je škoda, že takové diskuse nezačaly dříve a nezabránily účasti těchto jinak sympatických církví na tak podezřelém a zneužitelném legislativním paskvilu, jakým  Zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi z mého hlediska bezesporu je.

Advertisements

Komentáře: 6

Filed under Úvahy a postřehy, Politika

6 responses to “Ještě k „církevním restitucím“ aneb Spravedlnost sedmnáctkrát jinak

  1. Úvahami o církevní krádeži jsem se zabýval několikrát a všechna zjištění vedla k jedinému. Církvím nikdy nic z toho, co mají mít údajně vráceno, nepatřilo. To co bylo skutečně v jejich vlastnictví, to už dostaly zpět. Tento zákon je pouze velká krádež majetku státu.
    Pokud máte zájem, přes můj nick se dostanete i těm článkům.

    • Díky za komentář. Ale těch článků na různá témata tam máte příliš mnoho 😉 Myslím, že je to opravdu u každé takové právnické osoby poněkud jinak.

      • Ani vy nemáte jen jedno téma. Ale já naopak jsem přesvědčen o tom, že u všech církevních opravdu oprávněných PO je situace totožná. A aby dostaly nějaké „odškodnění“ církve, které vznikly za vlády komunistů, tak to už je opravdu „na hlavu“

  2. pitbul

    příliš dlouhé a obšírné souhlas s tím, že církve je zločinná organizace která nemá na tyto majetky nárok

  3. Marie Zoubalová

    Také si myslím,že měl být nejdřív sestaven přesný soupis majetku,vypočítány přesně další nároky a až pak odsouhlasen zákon.Tohle mi připadá jako další tunel na peníze.

  4. lomikel

    sprosta zlodejina

    ale problem je jinde, v naivni vire lidi ze jim nejake organizace pomuze z nejistoty zvane zivot. Prd, jen vas oholi a co jeste horsi nasadi vam z nasadi do mozku memy ( v podstate demony), ty svoje, ktere pak predavate is svym detem.

    Kazde nabozensvi je zlo, nabozenstvi je lidsky vynalez jak podridit masi lidi zvuli uzkeho kruhu ktery o sobe tvrdi ze ma patent na komunikaci s Bohy(em).

    Je to lez.