Zakázat, zavřít a pověsit III – Perzekuční mentalita obhájců režimu

„Za minulého režimu byli pronásledováni a šikanováni disidenti, zatímco dnes máme svobodu. Kdo tento stav kritizuje, měl by být ostrakizován, vysmíván, zakázán, zabásnut, případně dokonce pověšen!“ Zajímavé je, kolik lidí tímto způsobem přemýšlí a vůbec jim nedochází, jaký vnitřní rozpor je v těch dvou větách obsažen.

Obhájci současné „svobodné a demokratické společnosti“ povětšinou bez výhrad souhlasí s tím, že jsou lidé institucionálně trestáni za propagaci „hnutí potlačujících práva a svobody občanů“ a, patrně ještě častěji!, vyjadřují znepokojení nad tím, že někdo něco protisystémového hlásá a není kvůli tomu perzekvován (nebo je perzekvován jen málo), případně dokonce aktivně udávají – tedy podávají trestní oznámení.

V případě, že se určitá skupina lidí rozhodně přistoupit k nějaké protisystémové či protisystémově laděné akci, jako je například obsazení nepoužívaného objektu squattery, uspořádání „ilegální“ technoparty či demonstrace, přivazování se ke stromům atp., a následuje policejní zásah, je to většinou hlasatelů „svobodné společnosti“ chápáno jako něco, co je v naprostém pořádku, jako způsob, jímž se „svobodná společnost“ chrání před „živly“, jež ji ohrožují. Média, tedy ta velká, o těchto věcech pak příslušným způsobem, tj. prosystémově, referují, což se projevuje mlčením, mlžením a strašením a zesměšňováním. Populární umělci se k tomu přidávají a potvrzují status quo svou autoritou.

Vtip je samozřejmě v tom, že za minulého režimu, kdy byli „nepřátelskými živly“ ti lidé, o jejichž činnosti nyní hovoříme jako o „třetím odboji“, to fungovalo velice podobně:

„Živly“ ohrožovaly režim a režim na to reagoval použitím mocenských prostředků, mediální manipulací (například zobrazováním chartistů jako společenských vyvrhelů) a s využitím autority prominentních umělců a jiných osobností ve svůj prospěch – například v podobě demonstrativního podpisu Anticharty. Populární umělci coby hlásná trouba (libovolného) režimu, by si ostatně zasloužili pořádnou studii!

Než minulorežimní ideologie zeslábla natolik, že už jí povětšinou nevěřili ani její hlasatelé, bylo stíhání disidentů vnímáno částí veřejnosti jako legitimní obrana společnosti proti „vnitřnímu ohrožení“.

Tím nechci sdělit něco tak zjednodušujícího, jako by byla teze, že se „vlastně nic nezměnilo“. Změnilo se toho hodně, současná míra svobody slova je bezpochyby mnohem větší než za minulého režimu, o čemž ostatně svědčí už sám fakt, že mohu beztrestně zveřejnit tuto úvahu. Každý z obou režimů existoval v jiné době, v jiné geopolitické situaci, za odlišných technologických podmínek atd. Nepochybuji také, že být disidentem za minulého režimu vyžadovalo více kuráže a v žádném případě nemám v úmyslu zlehčovat tehdejší perzekuci, naopak si většiny tehdejších disidentů vážím.

Mým záměrem je poukázat na skutečnost, že je to mentalita lidí, kteří se ztotožňují s nějakou ideologií, co se vlastně příliš nezměnilo – v tom či onom režimu se podstatná část populace nepozastavuje nad perzekucí těch, které v souladu s danou ideologií vnímají jako „ohrožení společnosti“ a tedy i sebe sama, případně po takové perzekuci sami volají či dokonce aktivně udávají, a přitom mají pocit, že jsou zcela přirozeně v právu, protože si, na rozdíl od „podvratných živlů“ váží „výdobytků společnosti“.

Neboli, dnes, říkají, že před těmi, kdo ohrožují naši těžce vydobytou svobodu, je třeba se chránit tím, že budeme volat po omezení jejich svobody. Často dokonce říkají naprosté absurdity typu: „Sama idea komunismu je zločin!“, aniž by jim docházelo, že idea (a ani ideologie) nemůže být zločin, protože zločin je čin a má skutkovou podstatu. Ale to je jen taková perlička na okraj.

Jak jsem napsal již leckde jinde, jsem osobně pro absolutní svobodu projevu, což znamená, že jsem zásadním odpůrcem kriminalizace hlásání jakýchkoli názorů, protože proti idejím je třeba bojovat idejemi a ne karabáčem, a navíc v současné době beztak není možné šíření myšlenek jejich kriminalizací zarazit; instituce „ideozločinu“ je tak problematická nejen eticky, ale i prakticky.

Ve skutečné demokracii by měl mít právo zaznít jakýkoli názor, všechny myšlenky by měly dostat možnost být odmítnuty na základě svobodného dialogu. Jakákoli snaha o institucionální umlčení proponentů libovolné teze je ve své podstatě protidemokratická, totalitní. Současná ideologie tím, že formuje u části občanů nedemokratický, svobodu druhých omezující, postoj a současně jim sugeruje, že právě zastáváním tohoto postoje prospívají svobodě a demokracii, ukázkově demaskuje svou orwellovskou podstatu!