Mezi městem a divočinou. Uvězněn ve snu.

Zdálo se mi, že jsem s Eliškou na nějakém místě, snad to bylo někde u Lucienne, je možné, že Lucienne Elišku hlídala, když jsem byl někde pryč, a já si k ní pro pejsku přišel. Pak jsme museli jít s Eliškou domů. Vím, že byla zima, kolem sníh, hledali jsme cestu na zastávku tramvaje nebo autobusu, nevěděl jsem přesně, kde jsme.

Dorazil jsem na nějaké místo s autobusovými a trolejbusovými zastávkami, ale čísla na zastávkách mi nic neříkala. Nějaké trolejbusy a autobusy odjížděly, ale rozhodl jsem se do nich nenastoupit, dokud nezjistím víc. Nevěděl jsem kde vlastně jsem a kam ty spoje jezdí. Chtěl jsem se ještě porozhlédnout kolem.

Došli jsme na nějaké místo, kde byla pasáž, v ní nějaké obchůdky, a vystavená výtvarná díla. Prohlížel jsem si je. Byly tam třeba hlavy vyrůstající ze země. Odehrával se tam jakýsi happening, jehož se účastnili lidé, které jsem znal. Jeden z nich měl psa, který byl vnukem Elišky (konkrétně její dcery Valkýry, ale tomu tak bylo jen v tom snu, nevím, zda Valkýra má nějaké potomky), jak jsem pak zjistil, a ten na Elišku pořád dotíral a chtěl ji nakrýt. Bránil jsem tomu, i když jsem si na druhou stranu říkal, že mít potomka Elišky její vlastní krve by nemuselo být špatné.

Ti mí známí se ke mně chovali čím dál žoviálněji, až to přecházelo do agrese a bylo to stále nepříjemnější. Zvláště jeden z nich, který si mimochodem také říká Kojot, mě pořád objímal a tak. Byl hlučný a nepříjemný.

Vymanil jsem se a šli jsme s Eliškou z té pasáže ven, k těm zastávkám. Myslím, že jsem už v této chvíli tušil, že je to sen a chtěl se z něj probudit, ale nešlo. Myslel jsem si, že prostě musím nějak v rámci snové logiky toto místo nejprve opustit.

Dorazili jsme na nějaké místo, působilo to jako konec města, konečná stanice nějaké tramvaje, už nebyla zima, počasí působilo snad jako jaro, snad jako začátek podzimu. Přede mnou na kopci až k obzoru bylo vidět sluncem ozářené město, respektive něco jako prstenec kolem města, byla to nová sídliště. Přemýšlel jsem, zda to je Líšeň či Vinohrady, ale připadalo mi to příliš supermoderní. Pohled na tu moderní architekturu mě uchvacoval, asi jako třeba na architekturu Dubaje. Nikde jsem však nemohl najít žádnou zastávku, nebylo jak se kam dostat.

V té chvíli na mě z té pasáže ten známý, co si taky říká Kojot, zavolal: „Hej, Kojote, běž na druhou stranu.“

Tak jsem se kolem té budovy, kde byla ta pasáž, pasáží už jsem nešel, protože jsem se nechtěl znovu potkat s těmi lidmi tam, vydal i s Eliškou na druhou stranu té budovy.

Ale tam už nebylo to místo se zastávkami neznámých spojů – byl jsem v té chvíli odhodlán do některého z nich prostě nastoupit a někam se odvézt stůj co stůj, ale místo toho se mi naskytl pohled na panenskou divočinu, neméně úchvatný, jako pohled na to moderní město. Až k obzoru se táhly hluboké sytě zelené lesy, krajina byla mírně zvlněná, nádherná. Chtěl jsem jít blíž. Před začátkem lesa byla louka, sešli jsme s Eliškou na ní a přišli k tomu hvozdu. Ten byl chráněn plotem a na něm byly cedule „Národní park, nepovolaným vstup zakázán!“ Říkal jsem si, že chápu takové opatření, i když co se vstupu na takové místo týče, nejsem de facto nepovolaný, neboť vím, jak se tam chovat.

Šel jsem dál podél hvozdu. Plot, původně drátěný, byl stále méně pečlivě zhotoven, už to byly jen symbolické zábrany, staré klády na nějakých kozách, ale zato přibývalo varování před nebezpečnými šelmami: Pamatuji si varovnou cedulku upozorňující na Jaguáry rozparovače, ale bylo tam víc takových.

Pomalu jsme s Eliškou obešli tu louku a vraceli se zpět k té centrální budově, bylo to trochu do kopce. Najednou se za námi ocitlo nějaké divoké zvíře, šelma, myslím, že to byl ten „jaguár rozparovač“, a začalo na nás dorážet. Abych nás proti němu ubránil, házel jsem mu do očí hrsti písku, který se tam někde vzal. Šelma začala couvat. Chtěl jsem jít dopředu, ale všiml jsem si velké lví tlapy přede mnou. Věděl jsem, že je tam lev. A nechtěl jsem se s ním setkat, už jsem neměl sílu a věděl jsem, že by mě i Elišku roztrhal. A věděl jsem, že je to sen a já z něj celou tu dobu nemohu ven. Soustředil jsem veškerou svou vůli na to, abych se probudil a vstal, což se mi povedlo…

Probudil jsem se s pocitem velké únavy a tupého prázdna v hlavě.

Advertisements

1 komentář

Filed under Sny

One response to “Mezi městem a divočinou. Uvězněn ve snu.

  1. No já vím nejméně o dvou dalších Kojotech, kteří si tak říkají. Nicméně, nebylo to Tvoje já, které Tě upozorňovalo jak ze situace ven? Je zajímavé to rozhodnutí chodit do buše přes stále niternější a niternější (plot, pak klády…) zábrany. Pak už nebylo cesty zpátky, protože zde jsou lvi. Krajina neznámá. Hrozné známé před tebou a hrozné neznámé za tebou. Prstenec by mohl signalizovat celistvost snu. Mám pocit, jako by se město měnilo ve vesmírnou loď, která třeba u mně signalizuje vědomí. Je zajímavé podle toho plotu, že kráčíš buď do civilizovaného budoucna nebo do necivilizované minulosti. Je to hrozně zajímavý.