Jak oslovovat autora tohoto weblogu

V jednom komentáři se mne člověk ironizující mé postoje, zeptal: „Nevím, jak vás mám oslovit – soudruhu?“ A ona je to vlastně docela zajímavá otázka a rád na ni odpovím na všeobecnější rovině i formou článku. Nuže:

Vážená čtenářko, Vážený čtenáři,

(alespoň v oslovení dám přednost ženě, v dalším textu budu ke čtenáři hovořit v mužském rodě, ale nepřál bych si, aby to bylo vnímáno jako projev mužského šovinismu!)

pakliže se sám necítíte být mým soudruhem, je absurdní mne takto oslovovat, neboť principem tohoto oslovení je v dnešní době výhradně sdílení určitého vzájemného politického postoje, v úřední rovině se pochopitelně toto oslovení přestalo po roce 1989 používat (což je dobře).

Pokud mne tak chcete oslovit a dát přitom najevo, že to myslíte ironicky či urážlivě, uvědomte si prosím, že v takovém případě se ironizované slovo dává do uvozovek! Je neuvěřitelné, že drtivá většina antikomunistů tak banální pravidlo nezná, ale skutečně tomu tak je.

Co se oslovení týče, samozřejmě nelze nic zkazit naprosto normálním oslovením „pane“, obvykle s připojeným příjmením ve vokativu (tedy „pane Poláku“, nikoli „pane Polák“ – to je mluvnicky špatně), nicméně jsou souvislosti, kdy je možné si vyhrát z různými nuancemi a oslovit mne například „občane“ (může být připojeno příjmení ve vokativu) v souvislosti občanské, či naopak „člověče“ (jak již naznačuje jazykový cit, příjmení se v tomto případě nepřipojuje) v intencích obecně lidských, případně v souvislosti s potřebou vnesení určitého nadhledu, odlehčení či mírné a spíše laskavé ironie do diskutované oblasti. Oslovení pouze příjmením, tedy – v mém případě – „Poláku“, vnímám negativně, působí na mě arogantně a nezdvořile.

V kontextu osobnějšího rázu, tedy spíše v diskusi pod poesií či příběhem ze života, než v konfrontačním či dokonce útočném komentáři, je možné mne oslovit křestním jménem. Pokud si už netykáme, dávám i při oslovení křestním jménem přednost vykání.

Jsem vždy poněkud rozpačitý, ale obvykle celkem příjemně rozpačitý, osloví-li mne někdo, kdo je akademicky výše než já (což je v podstatě každý) slovem „kolego“ či „pane kolego“. Je zjevné, že takové oslovení se hodí jen v případě, že se bude diskutovat pod odborným příspěvkem a když oslovující bude mít právo toto oslovení použít. Já je osobně vůči akademicky výše postaveným lidem neužívám, cítím, že k tomu nejsem oprávněn.

V diskusích pod články se celkem často objevuje oslovení, případně zvolání, „autore“. Je to gramaticky i významově v pořádku, ale nemám to oslovení zvlášť rád. Působí na mě tak nějak humpoláckým či úročným dojmem. Vždy jaksi očekávám, že po takovém oslovení bude následovat „…to jste ale napsal pěknou blbost!“ nebo něco podobného, i když tomu tak ve skutečnosti v mnoha případech tak není.

Pocitově mohu říci, že vnímám jako jisté zjemnění tvrdosti toho oslovení připojení slova „pane“, tedy: „pane autore“. V každém případě je vhodné se zamyslet nad tím, kdy autora oslovit jako „autora“. Z kontextu situace je jasné, že ať autora diskutovaného článku oslovíte jakkoli, oslovujete autora, proto by oslovení „autore“ či – pro mě lépe – „pane autore“ mělo nějak korespondovat s procesem tvorby, upozorňovat na kvalitu či nekvalitu textu a podobně. Nicméně málokdy se takto používá. V této souvislosti existují oslovení „pane spisovateli“ či „pane básníku“, které v sobě už obsahují vyjádření úcty a je záhodno jimi, zvláště v mém případě, šetřit. Pakliže chcete tímto oslovením naopak sdělit, že literárně se tvářící text je napsán špatně, pak viz výše – ironizovaná slova se uvádějí v uvozovkách.

Hraje-li ve vašem životě roli nějaká forma Posvátna a vyznáváte-li tu či onu formu spirituality či duchovně prožívaného náboženství, kterou tím či oním způsobem sdílíte s jinými lidmi, a tento postoj vám umožňuje oslovit mne „bratře“, zvláště pak v patřičné souvislosti, rozhodně mne takovým oslovením neurazíte, právě naopak!

A konečně mi můžete říkat, a to ve všech souvislostech, tedy míněných vážně i ironicky, upřímně i falešně, s úctou i výsměšně atd. – Kojote. Bez uvozovek, protože Kojot, Kojot snese všechno!

Advertisements

komentářů 5

Filed under Úvahy a postřehy, Co život dal... a vzal., Magie-mystika-víra

5 responses to “Jak oslovovat autora tohoto weblogu

  1. lomikel

    🙂 hezke „Kojote“

  2. Foxy

    Hi, Mr.Coyote!
    Krásné… Ale k soudruhům:
    Co si tak vzpomínám, tak na Tajuplný Ostrov dolétl inženýr Cyrus Smith se svými soudruhy.
    Jak je tomu dnes? Stále by mu bylo možno ztroskotati tam se soudruhy svými… nebo by se celý text musel komplet překopat, aby vyhověl kecbě soudobé?
    Ať je lépe a radostněji,
    Foxy.

    • Ahoj, významy slov se posouvají, to je normální. Takže dnes by tam byl se svými „druhy“. Dnes by „soudruh“ v této souvislosti zněl už trochu divně, asi jako „Babička šukající po kuchyni“ nebo slovo „děcka“ ve významu „dívka“.

      • Já myslím, že by tam byl nejspíše se svými „partnery“, možná ještě tak s „kolegy“.