Psilocybin a léčba deprese aneb Houbičky jako lék?

Před časem proběhly světovými i našimi médii zprávy o klinických studiích ukazujících, že psychotropní látky, v diskutovaných případech konkrétně psilocybin (účinná látka lysohlávek) a MDMA („extáze“), vykazují pozitivní léčebný efekt v případě úzkostí a depresí spojených s vědomím brzkého konce života u smrtelně nemocných pacientů (psilocybin) a pacientů trpících posttraumatickou stresovou poruchou (MDMA).

Lhal bych, kdybych napsal, že mi poklesla brada překvapením. Jednak, stejně jako všichni, kdo se o tuto oblast zajímají, vím, že tyto skutečnosti naznačovaly i studie z doby před čtyřiceti a více lety, jednak vím, že od devadesátých let došlo k určitému uvolnění absurdních restrikcí co se medicínského výzkumu psychedelik týče. Spíše mě deprimuje, jak pomalu výzkum tohoto druhu pokračuje. Ve svém článku se zaměřím na výzkum psilocybinu v souvislosti s úzkostí a depresí. Dalším studiím – užití psilocybinu při léčbě obsedantně kompulsivní poruchy a terapeutickému potenciálu MDMA – se budu věnovat příště.

Jednou ze studií, o nichž se média rozepsala, je výzkum profesora psychiatrie na Harbor-UCLA Medical Center Charlese Groba, který podával nízké dávky psilocybinu dvanácti smrtelně nemocným pacientům v terminálním stádiu rakoviny, kteří trpěli úzkostí a depresemi v souvislosti s blížící se smrtí. Proběhla dvě sezení s odstupem několika týdnů, v jednom z nich dostal pacient psilocibyn, v druhém placebo, přičemž on ani výzkumník nevěděl, kdy je podána účinná látka. Každý z účastníků však psilocybin v jednom nebo v druhém případě dostal – neexistovala tedy (z etických důvodů) kontrolní skupina, která by účinnou látku nedostala vůbec. Po jednom až třech měsících se pacienti cítili méně úzkostní, jejich celková nálada se zlepšila a na běžně užívané škále pro měření deprese vykazovali třicetiprocentní zlepšení. Užití psilocybinu nevedlo ke zvýšení úzkosti ani k žádným dalším vedlejším účinkům, vyjma mírného zvýšení krevního tlaku a tepové frekvence.

Během experimentu pacienti leželi na pohovce a poslouchali ve sluchátkách hudbu. O svých zážitcích poté (průběžně i v následujících měsících) hovořili s terapeuty. Celkový účinek bych proto rozhodně nepřičítal pouze iniciální malé dávce psilocybinu, ale do značné míry i oné zmíněné následné péči. Což ovšem neznamená, že by došlo k témuž pokroku, i kdyby bylo užito placebo – prožitek byť i slabého „tripu“ patrně opravdu nastartoval určitý proces smíření se životem i s jeho blížícím se koncem, který byl poté terapeuticky rozvíjen. Domnívám se ale, že pokud by došlo pouze k psychedelickému prožitku, na který by žádná další péče nenavazovala, celkový efekt by byl spíše zanedbatelný.

Dvanáct subjektů je pochopitelně příliš málo na to, aby byly odhaleny všechny aspekty takové „psychopaliativní“ léčby, především ty z možných negativních, nicméně pokládám takový přístup za slibný.

Článek „Magické houbičky mohou pomoci při depresi, říkají vědci“ (jak senzačně znějící název!) na stránkách Daily Mail (a také článek na blogu Neuroküz „Psilocybin na depresi: Jsou houbičky dobré pro mozek?“) přibližuje výzkum Rolanda Griffithse z Johns Hopkins Medical Institutions v Baltimoru. Výzkumu v podobě dvojitě slepé studie (polovině účastníků bylo podáno placebo a výzkumník nevěděl, zda podává účinnou či neúčinnou látku) se zúčastnilo 36 zdravých subjektů, tedy lidí bez fyzických či duševních problémů, a bez jakýchkoli předchozích zkušeností s psychedeliky.

Třetina z nich označila psychedelický zážitek za duchovně nejvýznamnější v dosavadním životě. Po dvou měsících vykazovalo 79 % subjektů vyšší úroveň spokojenosti se životem, třetina účastníků zažila při psilocybinovém sezení strach a dočasnou paranoiu. Přiznejme, že toto opravdu není v žádném směru revoluční objev, vlastně stačilo udělat průzkum mezi uživateli houbiček. Nicméně studie naznačuje to, co je zjevné – psilocibyn není žádná hrůzná droga a může člověku obohatit život. Jen se ptám: Jak proboha tento výzkum souvisí s depresí?

Pochopitelně nijak. To, že se většina zdravých dobrovolníků cítila po dvou měsících od psilocybinového tripu lépe, s depresí a její léčbou nikterak nesouvisí. Abychom si mohli dovolit hovořit o psilocybinu jako nástroji boje s depresí, museli bychom s ním experimentovat na depresivních pacientech! A musím říci, že jsem v tomto směru skeptický. Těžká a dlouhodobá deprese, zvláště pak v podobě periodické rekurentní deprese (vyznačující se opakovanými návraty depresivních epizod) a bipolární afektivní poruchy (postaru „maniodepresivní psychózy“, což je nemoc, kdy se, alespoň občas, vyskytují i epizody nepřirozeně povznesené nálady), nereaguje příliš dobře na psychoterapii – ta dobře slouží jako podpůrná léčba, nicméně léčba psychiatrická v podobě užívání léků je ve většině případů nezbytná.

Mohla by psychoterapie navazující na psychedelický, například psilocybinový, prožitek mít nějaký efekt? Patrně mohla. Jistě ne u každého, ale nějaké procento pacientů by určitě zlepšení pociťovalo. Otázkou je, jak velké procento a zda by rizika nepřevyšovala možný zisk.

S touto studií je spojena otázka, kterou je sugestivní název článku na Health.com „Mohou psychedelické drogy léčit depresi?“ Autorka se v něm zabývá případovou studií ženy, jež byla subjektem Grobovy studie a jejíž psychický stav se výrazně zlepšil. Zde je třeba být extrémně opatrný. Deprese jako následek vážné nemoci a vědomí brzkého konce života je natolik specifická záležitost, že prostě nemůžeme zobecňovat. Dnešní psychiatrie sice již opouští původní striktní dělení depresí na psychogenní (způsobené nějakou konkrétní příčinou) a endogenní (bez jasné příčiny), nicméně zůstává v platnosti termín „reaktivní“ v tom smyslu, hovoříme-li o depresi či úzkosti v souvislosti s nějakým traumatickým prožitkem – a vědomí blízkosti smrti takovým prožitkem bezpochyby je.

Přestože je pravdou, že psilocybin působí, stejně jako antidepresiva, na serotoninové receptory, opravdu nevěřím, že jedno takové zapůsobení může mít jakýkoli významný efekt. Je to, jako kdyby si člověk trpící depresí vzal jednu větší dávku antidepresiva. Nepocítil by patrně vůbec nic, případně by se přiotrávil. Grobova studie spíše ukazuje, že úzkostní a depresivní smrtelně nemocní pacienti zřejmě dobře reagují na psychoterapii, zvláště pak je-li zaměřena na rozvíjení psychedelického či, chcete-li, transpersonálního prožitku, spočívajícího v dezintegraci ega a v derealizaci; mechanismem tohoto účinku se zabýval ve druhé polovině devadesátých let ve Švýcarsku Franz Wollenweider, jenž snímal mozky intoxikovaných pozitronovou emisní tomografií (PET).

Člověk, který se potýká s těžkou depresí, je často ochoten zkusit cokoli, co by mohlo pomoci, a nesmyslné názvy článků, vytvářející falešný dojem, že by mohly pomoci lysohlávky, pokládám za jednoznačně škodlivé. V případě klinické deprese neexistují žádná jednoduchá řešení a je lepší vyzkoušet antidepresiva a obrnit se trpělivostí (často trvá týdny, než nastoupí jejich účinek, a mnohdy trvá měsíce, než je nalezeno to, které pacientovi opravdu zabírá), než riskovat psychedelický zážitek, který svou intenzitou může už tak dost velké potíže změnit v nefalšované peklo.

Nicméně pochopitelně i člověk léčící se s depresí může pociťovat neodolatelné „psychonautické“ nutkání. V případě, že se rozhodne nějakou psychoaktivní látku (včetně alkoholu!) vyzkoušet, měl by vzít na vědomí, že riziko komplikací může být vyšší než v případě zdravého člověka, a být tudíž opatrný, dbát na „set a setting“, mít nablízku důvěryhodnou osobu atd. Dále by se měl seznámit s možnými interakcemi antidepresiv, jež užívá, a drogou, kterou chce vyzkoušet (což je poněkud problém, nicméně na internetu lze najít více či méně věrohodné zdroje informací) a rozhodně by měl začít s nízkými dávkami. Nepíši to proto, že bych užívání psychoaktivních drog u lidí trpících depresí (či jakoukoli jinou duševní nemocí) doporučoval, pouze se snažím o harm reduction.

Závěrem chci říci, že pokládám psilocybin a další psychedelika za fascinující látky, jež je vhodné zkoumat, a nikoli démonizovat. Jejich nebezpečnost je oproti jiným drogám, včetně legálního alkoholu, poměrně nízká, experimentování s nimi je pochopitelné a osobně se domnívám, že by psychedelika měla být legalizována či přinejmenším dekriminalizována. Rozhodně však nejsou lékem na depresi a neměla by být takto chápána. Jejich potenciál pomoci smrtelně nemocným lidem vyrovnat se s existenciální úzkostí z blížící se smrti by měl být dále zkoumán a rozvíjen, bezpochyby užitečný by byl výzkum psychedelik i v dalších psychoterapeutických souvislostech. Jejich terapeutický potenciál však patrně nikdy nebude tak markantní, jako je tomu v případě medicínského potenciálu konopí.

Zdroje:

GROB, C. S. THE USE OF PSILOCYBIN IN PATIENTS WITH ADVANCED CANCER AND EXISTENTIAL ANXIETY. CHAPTER 11 IN: M. J. WINKELMAN AND T.B. ROBERTS (EDS). PSYCHEDELIC MEDICINE: NEW EVIDENCE FOR HALLUCINOGENIC SUBSTANCES AS TREATMENTS, VOLUME 1. GREENWOOD PUBLISHING, PP. 205–16 (2007).

GRIFFITHS, R. R., RICHARDS, W. A., McCANN, U., JESSE, R. Psilocybin can occasion mystical-type experiences having substantial and sustained personal meaning and spiritual significance. Psychopharmacology 187: 268–83.

(plus více či méně neodborné články v masmédiích)

Tento článek byl původně zveřejněn v Magazínu Legalizace

Advertisements

Komentáře: 2

Filed under Úvahy a postřehy, Sociologie a andragogika

2 responses to “Psilocybin a léčba deprese aneb Houbičky jako lék?

  1. strojmir

    Zajímavé, zajímavé. Asi máš pravdu. Alespoň tedy v té předběžné opatrnosti. Je celkem úsměvné, že Grof, který se těmito záležitostmi zabývá padesát let a dosáhl nemalých úspěchů je novináři opomíjený kvůli hloupé a docela zlomyslné činnosti tzv. skeptiků. Například práce jeho týmu ve výzkumném oddělení nemocnice Spring Grove v Marylandu s nevyléčitelně nemocnými pacienty trpícími rakovinou probíhala sedm let a zúčastnilo se jí na sto pacientů, ti podstupovali sezení s různě velkými dávkami psychedelik, hlavně LSD, ale také DPT. Nemá cenu to tady příliš rozebírat, výstupy této vědecké práce jsou docela obšírně popsány v knihách Lidské vědomí a tajemství smrti a Když se nemožné stane. Ti lidé pochopitelně netrpěli depresivní bipolární poruchou, nicméně efekt na ozdravení jejich psychického stavu byl značný.

    Co se týče bipolární poruchy osobně bych neváhal Grofovi napsat, zda nemá informace o sezeních s těmito pacienty. Těžko totiž hledat někoho, kdo by v oblasti psychiatrického a psychologického výzkumu v oblasti psychedelik měl více nashromážděného materiálu. Podezřelé je, že nejsou , pokud tedy vím, doposud známé příčiny této poruchy a vlastně ani co to je. Jen je dobře zmapováno, co způsobuje a také existují léky, které tyto stavy ovlivňují pozitivně, jen mají tu nevýhodu, že nevyléčí, ale udržují přijatelný stav. Pokud tedy jde o kombinaci biologických příčin a psychických příčin jak se „kupodivu“ tvrdí, nevidím vlastně důvod, proč by se neměly dát odstranit trvale alespoň ty psychologické. Bohužel ale se domnívám, že tomu brání právě užívání antidepresiv, přestože nijak nezpochybňuji smysl jejich užívání. Lepší ony, nežli sebevražda. Nemyslím ale, že by k vyléčení pomohla jakákoliv obvyklá forma psychoterapie. To spíše například vipassana nebo práce s psychedeliky. To má ovšem mnoho podstatných háčků. Jednak jde o záležitosti, které mohou dočasně hodně zamávat „zdravým“ jedincem, natož s takto postiženým člověkem. A také co se týče psychedelik, jsem hluboce přesvědčený, že i z těch lidí, kteří zde s nimi mají nějakou zkušenost sotva 1% využilo a skutečně pochopilo jejich potenciál. Rozhodně to není stejné, jako polykat antibiotika a čekat až vše vyřeší. Psylocibinové houby mají bezpochyby potenciál přeprogramování mysli. V 99% „tripů“ se tak ale v nějaké podstatnější míře neděje. A to jedno procento bych klidně ještě vydělil deseti. Můžeme jenom litovat, že tato společnost hloupostí politiků přišla o hodně z potenciálu, který tento výzkum měl v sobě v šedesátých a sedmdesátých letech. Kdyby nebyl ,nikoliv vědecky, ale mediálně zdiskreditován, byly by dnešní poznatky mnohem větší. A Grof by dnes nebyl tak málo chápán.

  2. strojmir

    Tak jsem díky známému narazil na biologa Bruce Liptona, četl jsi? Pokud ne , doporučuji. Musím se přiznat, že pro mě teprve leží v knihovně , připraven na zítra, ale i tak doporučuji. Proč to dávám sem vysvětluje tato pasáž z jeho knihy, kterou jsem náhodně vygooglil. http://slunecnikvet-anna.blog.cz/1201/poznani-toho-jak-myslenky-ovladaji-nas-zivot