Nedělám to pro sebe…

V pátek 8. června roku 1990 začaly první svobodné volby v polistopadovém Československu. A v ten den, na hodině ruštiny, řekl Josef Kolomazník, středoškolský profesor a bývalý ředitel Gymnázia Koněvova/Víděňská 47, něco, co se mi zarylo pod kůži.Řekl (samozřejmě to parafrázuji, nemám zapsanou přesnou citaci): „Vy tomu teď asi neporozumíte, ale já budu dnes volit levici. Ne kvůli sobě, ale kvůli vám.“

Samozřejmě jsme tomu nerozuměli. Pokládali jsme jej za „starou strukturu“, koneckonců byl ředitelem gymnázia od roku 1960 (a předtím voják) a skončil v divokých polistopadových dnech plných revolučního „očistného nadšení“, ale na tom, jak to řekl, bylo cosi tak opravdového, tak autentického, že to ve mně tehdy vyvolalo pocit jakési zvláštní úcty, i když jsem ani ve snu netušil, že jednou budu s úctou vzpomínat nejen na formu, ale i na obsah toho sdělení.

Ovšemže jsem se tím tehdy nenechal ovlivnit, konec konců mi bylo čerstvých patnáct, byl jsem nadšený ze všech těch změn a nebyl jsem schopen dohlédnout, kudy se naše společnost bude ubírat. Navíc jsem byl z domova „proškolený“ pravidelným poslechem Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, Václav Havel byl pro mě bůh, a všechno, všechno dýchalo svěžestí, jež byla možná poněkud šalebná, ale v těch chvílích také ryzí a opravdová – jako povětří po bouřce. To, že se v zákulisí připravuje (či dokonce již probíhá) výprodej národního majetku, že bývalí oportunističní funkcionáři nenáviděné KSČ mají již vyžehlené nové kabáty a jsou připraveni hrdinně bojovat za své právo nahrabat si stokrát víc, než za minulého režimu, že tolik obdivovaný Západ již zajišťuje, abychom mu nebyli nevítanou průmyslovou konkurencí ale naopak vítaným odbytištěm, na nic z toho jsem v té době ani na vteřinu nepomyslel a nutno dodat, že se tím ani necítím být vinen – byl jsem prostě příliš mladý a příliš snadno zblbnutelný. A nebyl jsem sám.

Na co asi myslel Josef Kolomazník, když říkal svá slova? Řekl je mimochodem velmi civilně, prostě a nevojácky (byl svou vojáckou hřmotností proslulý, i když v době, kdy jsem jej zažil, již ne tak, jako v době, kdy učil Miroslava Donutila). Myslel na fronty na pracovních úřadech, bezdomovectví, vykořisťování, exekutorské gaunery, zloděje v bílých límečcích, omezování vydobytých práv, školné, pokles porodnosti? Možná ne na všechno, ale na leccos z toho, co je dnes „samozřejmostí“, asi ano. Věděl, že má smysl volit levici nejen kvůli sobě, ale i vzhledem k nastupující generaci. Věděl to, zatímco já jsem to neměl vědět ještě dalších cca 20 let.

Nicméně nebyl sám, kdo použil slova typu „dělat něco pro vnuky“. Použila je i nastupující pravice. Od devadesátých let až po „Přemlouvání báby“ apelovala na seniory, aby ji volili ne kvůli sobě, ale „kvůli těm mladým“. A mnoho seniorů ji skutečně volilo. Na staré lidi „dobro vnoučat“ skutečně celkem spolehlivě zabírá. A tak, ve své odpuštění hodné naivitě, i mnozí penzisté volili politiky, kteří neúnavně a svědomitě pracovalive svůj vlastní prospěch.

Nyní pak ti, kdo se dožili, bolestně vnímají trpkou skutečnost, že vnoučatům, nyní již dospělým či dospívajícím, zůstává vyrabovaná republika, omezení sociálních práv a nepříliš jasná perspektiva do budoucna. Není divu, že se dnes stále méně lidem chce zakládat rodiny a mít děti, mohou-li si jakž takž důstojný životní standard zajistit jen jako bezdětní. Ovšemže zde máme i zástup (všeho)schopných „mlamojů“ (mladých moderních jinochů), kteří žijí v nebezpečné iluzi, že budoucnost patří ostrým loktům a jedinou brzdou pokroku jsou nezaměstnaní a jiné „socky“ (zaměňují tak symptom nemoci za nemoc samotnou).

Stále více lidí však vidí, jak cynicky jsme byli obelháni. Pravice, v rámci úspor, zhasla světlo na konci tunelu, a nyní tvrdí, že tam nikdy nebylo, a že jediné, oč máme právo usilovat, je nechat si kálet na hlavu a věřit, že to je způsob, kterak dosáhnout toho, že v budoucnu bude jen o trochu hůř a tedy ne tak špatně, jako třeba v Řecku, přičemž pokud se dostaneme do řecké situace, patrně se bude pravice snažit občana přesvědčit, že pokud ji nebude volit, bude to u nás brzy vypadat jako v Somálsku.

Samozřejmě nejen pravice je vinna. Vina je i na straně levicových stran. V případě ČSSD proto, že podléhala korupci a nechala se zatáhnout do spousty špinavých kšeftů, a také proto, že místo jasné vize se snažila voliče získat nejrůznějšími úplatky. Proto také mnoho voličů podlehlo demagogicky skvěle namalované iluzi, že se vize nachází na pravé straně politického kolbiště a vložili svou důvěru do pravicových stran.

Co se KSČM týče, její vinou je z mého pohledu především chronická neschopnost zbavit se vlastní omšelosti a těžkopádnosti, i když je možné, že nyní, kdy se stále více dostává do módy „socíkovský retro styl“, může mít její „omšelost“ i své kouzlo.

V každém případě musí zapracovat na politickém marketingu – KSČM odvádí solidní kus práce pro lidi na všech úrovních zastupitelských úřadů, podílí se na řadě projektů zaměřených na hledání nových řešení současných problémů (například na Spojenectví práce a solidarity), dobře odvádí i svou opoziční roli, angažuje se ve sběru podpisů pod peticemi (nyní především proti tzv. církevním restitucím), její představitelé vydávají podnětné knihy atd., přesto se však jeví jako dosti „neakční subjekt“ a pokládám za nutné na tom pracovat. Mediální obraz KSČM zde samozřejmě také hraje roli – viz reportáže z VIII. sjezdu KSČM v Liberci, o němž velká média vpravdě „vyčerpávajícím“ způsobem referovala ve stylu „Bylo tam nepěkné prostředí a Ransdorf zaspal volbu předsedy.“, ale o to víc by se měla KSČM snažit tento mediální obraz co nejaktivněji měnit.

Velký levičák Karel Čapek ve svém, pravičáky poněkud absurdně často citovaném, levicovém vyznání „Proč nejsem komunistou“ kritizuje komunisty 20. let minulého století především za to, že jsou ve svém dogmatismu izolovaní a že neusilují o nápravu lidského neštěstí tady a teď, ale v nějaké utopické budoucnosti. Myslím, že ve dvacátých letech dvacátého století bych to napsal stejně, Čapek je mi svým způsobem myšlení vůbec velmi blízký, ale dnes to již zjevně není aktuální.

KSČM je naopak kritizována (především ze strany „oldschoolových“ hardcore radikálů představovaných Štěpánovou KSČ a stalinistickým mládežnickým uskupením SMKČ (tj. Svaz mladých komunistů Československa známý též pod přezdívkou „Filip je zrádce.“ případně „Za všechno může zrádce Chruščov!“); jednou za čas je třeba připomenout, že tyto dva subjekty nepatří pod KSČM) za svou ochotu spolupracovat a tady a teď usilovat o dobro lidí (ultralevicové subjekty to vnímají jako „kolaboraci s buržoasním režimem“). Na ochotu KSČM podílet se na správě věcí veřejných však s varovně vztyčeným prstem nepoukazují jen stalinisté, na toto téma, byť samozřejmě z jiného úhlu pohledu, vycházejí varovné články i ve velkých médiích, tentokrát v podobě výroků typu „Bacha, lidi, KSČM chce uzavírat krajské koalice, už se ani nestydí říkat si o moc! Totalita se blíží!“.

Co se týče dalších aktuálních levicových subjektů v politické hře, pak jen s rozpaky sleduji SPOZ a LEV21, obě pod záštitou bývalých předsedů ČSSD. Myslím, že by oba tyto subjekty měly zvážit, zvláště před parlamentními volbami, své reálné možnosti, a v případě, že by bylo pravděpodobné, že odčerpají levici hlasy jako posledně Zemanovci, měly by se tyto strany svého angažmá raději vzdát ve prospěch levice jako takové. Tím chci říci, že principiálně odsuzuji větší pestrost na levicové scéně, vítám ji, ale jen v případě, že jejich působení nenatropí víc škody než užitku.

Formující se Nová antikapitalistická levice se zdá být ambiciózním a poctivě míněným projektem, vůči KSČM se vymezuje především zacílením na mladou generaci a jsem zvědav, kam toto uskupení dospěje. V každém případě je velmi akční, komunikativní a dokáže zaujmout, myslím, že komunisté by měli věnovat NAL pozornost a lecčemu se od nich v tomto směru přiučit.

To, co levice v současné době potřebuje především, je vize. Nová a aktuální situaci odpovídající vize řešení společenských rozporů. Ani sociálně-demokratická cesta sociáně-tržního hospodářství, ani komunistický marxismus(-leninismus) už nejsou dle mého názoru v jejich původní podobě aktuální a nosné (což neznamená, že by měl být en bloc zavrženy!).

Zdá se, jako by se dnešní společnost vracela zpět před tyto dvě dějinné koncepce. Sociálně-tržní kapitalismus ekonomicky porazil socialismus východního bloku, aby se vzápětí začal postupně zbavovat svých sociálních aspektů, které ve stále globalizovnějším světě již přestaly zvyšovat konkurenceschopnost. Je proto třeba hledat, a nacházet!, nové cesty, jak zabránit dalšímu zotročení prostých lidí, jak zajistit důstojný život všem, tedy nikoli jen těm privilegovaným.

Myslím, že hledání této nové vize vyžaduje jak teoretické úvahy, tak i podílení se na řešení aktuálních problémů, a řekl bych, že obojímu se, tu s větším, tu s menším úspěchem, česká levice věnuje. Aby tomu tak mohlo být i nadále, potřebuje však – navzdory vší své nedokonalosti – podporu občanů, o něž jde v této věci především.

Pravice měla dost času předvést seniorům, kteří ji v 90. letech volili (včetně mé babičky), že to s tím lepším příštím jejich vnoučat myslí vážně. Nepředvedla to, což znamená, že buď lhala, nebo byla neschopná. Ani v jednom z obou případů si nezaslouží další důvěru a měla by co nejdřív skončit v propadlišti dějin.

Chce-li někdo volit tak, aby se jeho děti a vnuci měli lépe, nechť začne tím, že naše stokrát zprofanované pravicové populisty, kteří ve skutečnosti nabízejí socialismus pro procento nejbohatších, obejde širokým obloukem a dá svou důvěru těm, jimž záleží i na těch neprivilegovaných.

Pozn.: Termíny „pravice“ a „kapitalismus“ zde byly užity v pragmatickém smyslu jako označení současných společenských jevů, tedy nikoli ve smyslu anarchokapitalistických či libertariánských utopických představ.