Cílem této krátké úvahy je odhalení vnitřního rozporu v klasicky pojímaném pojmu Boha jako všemohoucí bytosti. Jedná se o upravenou a doladěnou starší verzi tohoto textu, jež se na tomto blogu objevila už před lety. Myslím, že si zasluhuje oprášit.
Nechápeme-li Boha jak Jej chápu já, tedy jako jedno z možných pojmenování či jeden z možných úhlů pohledu na univerzální lidskou zkušenost posvátna a transcendence, případně jako metaforu pro to, co se skrývá za jakýmkoli možným horizontem empirického a asi i racionálního poznání, nýbrž v klasickém teistickém smyslu slova coby dogmaticky kodifikovanou všemohoucí a vševědoucí bytost, která má osobnost, stvořila vesmír atd., pak je možné poukázat na jeden zajímavý paradox, jemuž říkám Druhý paradox všemohoucnosti.
Druhý proto, že tím prvním je paradox, který obvykle nabývá podobu otázky Může Bůh stvořit kámen, jenž neuzvedne?, nicméně to ve skutečnosti není paradox týkající se pojmu Boha, protože obsahuje logickou chybu. V případě Prvního paradoxu všemohoucnosti lze totiž namítnout, že samo zadání je kontradiktorické: Chtít po někom, kdo dokáže všechno, aby dokázal něco, co nedokáže, pokud množina toho, co nedokáže, je prázdná, nedává dobrý smysl.
Na myšlenku Druhého paradoxu všemohoucnosti mne přivedl jeden vášnivě internetově evangelizující křesťan, s nímž jsem kdysi diskutoval a který pokládal za důkaz, svědčící o existenci Boha v onom výše uvedeném tradičním smyslu, výskyt různých zázraků, například vzkříšení mrtvého. Pro účely této úvahy a mého argumentu nebudu řešit problematiku zázraků jako takových a připustím tezi, že existuje nějaká všemohoucí bytost, která prostřednictvím zázraků přesvědčuje smrtelníky o své existenci. Může mi taková bytost podat přesvědčivý a nevývratný důkaz o své všemohoucnosti?
Když se nad tím zamyslíme, tak je to naprosto vyloučené, pomineme-li možnost, že by mě tato bytost nějakým způsobem “přeprogramovala” – v takovém případě by už ale nebylo možné mluvit o podání přesvědčivého důkazu.
Tvrdím, že všemohoucí bytost ve své všemohoucnosti není schopna podat komukoli, kdo není vševědoucí (přičemž ten takový důkaz nepotřebuje), důkaz o své všemohoucnosti.
Zamysleme nad tím, proč tomu tak je. Řekněme, že by přede mnou nějaká bytost někoho vzkřísila z mrtvých, to by bylo dozajista působivé a byl bych ochoten přiznat takové bytosti moc, která přesahuje lidské chápání. Stejně tak kdyby například uspořádala hvězdy v našem blízkém okolí do podoby nápisu Jsem, který jsem! či dokonce přede mnou tvořila vesmíry s lehkostí dítěte hrajícího se s bublifukem. Nepomohlo by ani, kdyby mě seřvala tak jako Hospodin Jóba (ve stejnojmenné biblické knize, kapitola 38). To všechno by byly zcela jistě velmi přesvědčivé ukázky ohromné mohoucnosti, ale co to vypovídá o všemohoucnosti? Nic.
Jako člověk, jehož mentální kapacita je omezená a život konečný, nejsem schopen zjistit, zda neexistuje něco, co by všemohoucí bytost, snažící se mě přesvědčit, nedokáže učinit, a nejsem schopen určit, zda vedle bytosti, jež mi právě předvedla takové či onaké velkolepé činy, neexistuje nějaká ještě mocnější. Všemohoucí bytost tedy není schopna mne přesvědčit o své všemohoucnosti.
Vzhledem k tomu, že požadavek na podání důkazu o všemohoucnosti není, na rozdíl od požadavku Prvního paradoxu, vnitřně rozporný, existuje tedy přinejmenším jedna věc, kterou všemohoucí bytost nedokáže učinit.
Samotný klasický pojem všemohoucí bytosti je tudíž vnitřně sporný a není možné, aby takto charakterizovaná entita reálně existovala. “Všemohoucnost” může být tedy nanejvýš poetickou metaforou charakterizující moc, která se vymyká lidským měřítkům, nikoli však doslovně míněným pojmem. Ostatně: O některých věcech beztak není možné hovořit jinak než metaforicky, chceme-li o nich hovořit přesně.