I když jsem byl na Mystice jen v sobotu, byl jsem několika lidmi požádán o své dojmy a tak jsem se o ně rozhodl podělit zde. Nuže, jak jsem sobotní den na magicko-pohanské akci, jež trvala od pátku do neděle (tím chci říci, že můj referát bude značně neúplný) vnímal?
Dorazil jsem tam, respektive byl organizátory dovezen, o půl dvanácté, a začnu rovnou svou omluvou organizátorům, že jsem se nedostavil včas na svou přednášku, jež měla začínat v jedenáct. Byla to moje vina – špatně jsem si naplánoval cestu. Nicméně moje přednáška proběhla v malém sále, měl jsem na ni cca půl druhé hodiny a řekl bych, že proběhla celkem v pohodě.
Z přednášek jsem se zúčastnil těchto:
-
Mikyho povídání (s promítáním) o posvátných místech bylo velice zajímavé, tak nějak útěšné, možná trošku moc dlouhé a uspávající (protože v postupně velmi vydýchané místnosti). To, co jsem si odnesl především bylo utvrzení vědomí, že posvátná místa jsou všude kolem nás, stačí se dívat a rozumět. Potěšilo mě i Mikyho ocenění lidového katolicismu, na který se někteří pohané koukají skrz prsty a přitom se jedná o kontinuální a stále ještě živou pohansky laděnou duchovní tradici.
-
Sebulova „Manipulace a použití magie“. Byl jsem na začátku a konci této přednášky, prodože jsem na ní prostě nedokázal vydržet. Musím říci, že přednášející na mě neudělal dobrý dojem především tím, že autoritativně a z neurobiologické pozice sděloval jako coby pravdivá a ověřená taková tvrzení, jež jsou ve skutečnosti přinejmenším zpochybněna (například vliv podprahové reklamy), a také proto, že se smál vlastním vtipům. Zvolené téma bylo zajímavé velmi, ale dám raději přednost serióznějším zdrojům.
-
Přednášky „Odkaz psanců“ v podání Brothrjus Wulfe (Bratrstva vlků), respektive Ivety Šroubkové a v závěru Adriana. Tak, jako na předchozí Mystice, jsem z toho měl značně rozpačitý pocit. Tentokrát sice byla přednáška připravená a strukturovaná, nicméně mi z větší části připadala jako soubor zcela banálních konstatování o tom, že dřív lidé žili v kmenech, a dnes se někteří lidé se stejnými zájmy také sdružují do něčeho na způsob kmenů, říká se tomu „neotribalismus“ a je to to, co bratrstvo praktikuje. Na rozdíl od jiných zájmových spolků se v takovém kmeni praktikuje princip jeden za všechny, všichni za jednoho. Když šla řeč o rodinně podobných svazcích a vzájemné sympatii, zapomněl jsem k tomu podotknout, že rodinné vztahy jsou poměrně často dosti disharmonické. Asi jediným postřehem, který byl zajímavý, byla zmínka o postupném odkrývání mýtu bratrstva a zkušenost s tím, že uměle zkonstruované mýty se neosvědčují. Chytil jsem se toho a zavedl na to v diskusi řeč zejména s Adrianem, dozvěděl se nějaké střípky, z nichž jsem si sice úplně jasný obrázek neudělal, nicméně to podpořilo mé tušení, že v této oblasti „Vlci“ postupují správně a vytvářejí cosi silného a autentického. Nicméně další povídání už mi opět připadlo takové divné, jaksi paranoidně defensivní. Něco ve smyslu: „Spojují nás vlčáci, nemají nás rádi ani kynologové, a lidi, co dělají ásatrú, z kterého jsme vzešli, taky ne, vlastně nás nikdo nemá rád, protože jsme psanci a žijeme na okraji, čelíme společně ohrožení společností, které vadí, že nezapadáme, divně se oblékáme a když řekneme v práci, že jsme pohani, můžeme z toho mít problém, tak držíme pospolu a bráníme se tomu zlému světu, co nám chce pořád ubližovat…“ (plus: „Ale jsme autentičtí, nejsme jako lidi, co v padesáti hrají Dračí doupě!“) Ježíšku na křížku! Ufňukanější psance aby pohledal! Když něčemu věřím a to, co dělám, pokládám za správné, tak to prostě dělám a komu se to nelíbí, ať mi prdel políbí. A pokud to, co dělám, má důsledky, které mi mohou způsobit potíže, pak se buď rozhodnu pokračovat, důsledky akceptuji a nefňukám, nebo začnu dělat něco jiného. Další věcí, jež mne na „vlčí“ přednášce iritovala, bylo výskající „vlčí dítě“. Děti jsou bezpochyby príma, ale ne jako zvukový doprovod vážně míněné přednášky. Přesto mám pocit, že hlavní problém „Vlků“ je jaksi fundamentálně špatná komunikace a sebeprezentace, ale že v jádru to, co dělají, dělají dobře.
-
Elijahova přednáška „Světy H. P. Lovecrafta“: Byl jsem přítomen jen na konci, ale i z té poslední čtvrthodiny jsem měl skvělý pocit. Myslím, že Elijah je v tomto opravdu dobrý a prostě mu tu lovecraftovskou gnózi věřím (zatímco u Codyho s tím mám permanentní problém). Koupil jsem od něj dvě malonákladově vydané knížky – jeho vlastní překlady textů Asenath Mason („Necronomiconská gnóze“ a „Zkoumání nepojmenovatelného“), a už se nemůžu dočkat, až se o nich pustím.
-
Přednáška Juana Bauna: „Haitské vúdú, šamanismus, léčení“. Jednoznačně zlatý hřeb sobotního programu! Juan je Argentinec, šaman, kterého život zavál mimo jiné i na Haiti, do Afriky, do Indie a do Prahy, povídá lehce lámanou, leč zcela srozumitelnou češtinou s elegancí kombinující přístup mudrce z buše a starého námořníka. Je snadné podlehnout jeho charismatickému kouzlu, ale malý skeptik ve mně mi neustále připomínal pořad Derrena Browna „The System“, jenž nabízí podstatně přízemnější vysvětlení toho, jak je možné, že někdo ve zdraví přežije spoustu nebezpečných životních eskapád (odpověď samozřejmě zní: „výběrový efekt“). Nicméně mi byla velmi sympatická Juanova poznámka, že ten, kdo je na správné cestě, nepotřebuje peníze, a že tomu, co nám život nabízí, stojí za to přitakávat. V každém případě mě Juanovo povídání velmi příjemně naladilo a kdyby neproběhlo v učebně, ale někdy pod širákem kolem ohně, bylo by naprosto dokonalé. Prostě mám rád životní příběhy a dobré vypravěče…
Víc jsem z programu nestihl a byl to jen zlomek z celkové nabídky. Kromě toho jsem příjemně pokecal s pár lidmi, které jsem dlouho neviděl, je vždy těžké skloubit na takové akci povídání se známými a program, koupil si cupaninovou myš s černokorálkovýma očičkama a… tak.
Ohledně prostředí a organizace: Nemělo sice tu lehce stísněnou a tím podmanivou BDSM atmosféru minulého ročníku, neboť se akce tentokrát odehrávala ve škole, ale zase tam bylo víc místa. Rozhodně to nebylo špatně vybrané prostředí, ale úplně mi nesedlo, myslím že by to chtělo ještě něco jiného, ale je mi jasné, že není snadné najít pro akci tohoto druhu vhodné prostory za smysluplnou cenu. Z věcí, co tam byly k prodeji, mě kromě cupaninové myši a knížek od Elijaha nic nezaujalo, nabídka pohansko-okultního zboží byla, nebo se aspoň opticky jevila, menší než minulý rok.
Pořadatele jsem vlastně ani příliš nevnímal, respektive o nich nepřemýšlel, což znamená, že svou práci odváděli správně. Vlastně s výjimkou jednoho strážce dveří, u kterého jsem měl podezření, že se na mě ošklivě kouká, ale možná se mi to jen zdálo.