Psát recenzi knihy, na níž jsem se částečně podílel autorsky a částečně jako odborný redaktor, i mně samotnému připadá poněkud chucpe, na druhou stranu je však těžištěm knihy text slovenského experimentálního spisovatele a bývalého mága Jozefa Kariky, který si zhodnocení a reklamu rozhodně zaslouží.
(Navíc je třeba podotknout, že jádro této recenze tvoří můj původní text z roku 2007, v němž jsem se věnoval slovenskému vydání Karikovy knihy, na němž jsem se žádnou měrou nepodílel.)
Kniha, o níž zde píši, je tvořena vlastně dvěma knihami, jež by bez problémů mohly existovat samostatně a zcela nezávisle, a jejichž společné vydání je mimo jiné důsledkem omezených možností českého trhu. Na druhou stranu v jedné knize, částečně spolu provázány, se obě relativně nezávislé části zajímavým způsobem obohacují. Těmito částmi jsou Kurz praktické magie pro začátečníky a sbírka esejů na magická a spirituální témata nazvaná Rámec magického myšlení. „Kurz“ je čistě Karikův text, místy doplněný mými doplňujícími poznámkami pod čarou, „Rámec“ je z poloviny tvořen tvořen úvahami Jozefa Kariky a z poloviny mými eseji na postmoderně-magická témata, k nimž je přidána ještě zajímavá úvaha Lucienne Polákové. Posledních 27 stran pak tvoří přílohy opět z pera Jozefa Kariky. Obraťme se nyní k první části knihy, tedy ke Kurzu praktické magie pro začátečníky.
Hned v úvodu autor čtenáře „varuje“, že jeho kniha nepřináší žádné „opravdové zasvěcení“ (narážka na Bardonovu Bránu k opravdovému zasvěcení), ale nabízí „pouze“ soubor praktických technik s úplným minimem teoretického lešení, vystavěného kolem důležitého, ale v zásadě jednoduchého jádra. Autor usiluje o oddělení praktických pokynů od prvků věr, symbolických systémů a dogmatismu, a chce tak být protipólem autorům tradičních učebnic magie; pokládá za otázku slušnosti nikoho do ničeho „nezasvěcovat“. Současně upozorňuje, že – zvláště na internetu – potkáte mnoho lidí, kteří o magii „zasvěceně“ mluví, aniž by v ní cokoli skutečného dokázali. Jozef Karika správně podotýká, že za mága by měly hovořit výsledky jeho práce. Posléze autor předkládá nabízející se otázku čtenáře: „Jak vnímat a do jaké míry brát „vážně“ autora tohoto kurzu?“ a odpovídá: „Rozhodně ne příliš vážně! Autor si není vědom žádných svých celosvětově přínosných inkarnací, předcházejících jeho nynějšímu vtělení. Také může s téměř úplnou jistotou prohlásit, že není vyslancem Boží Prozřetelnosti, Velkého Bílého Bratrstva, ani jiné podobné instituce. Nevyniká akášickou jasnovidností a v pětadevadesáti procentech ani jinými nadpřirozenými schopnostmi…“ (s. 23)
Dále pak doporučuje, aby nebyl chápán jako mistr či duchovní vůdce, ale jen jako asistenta. V centru není on, ale čtenář knihy.
Nutno podotknout, že po přečtení knihy jsem dospěl k názoru, že autor se výše zmíněnému tvrzení přeci jen místy zpronevěřil, když od čtenáře-žáka občas autoritativně požaduje některé věci, nicméně to vůbec není na škodu. Ale vraťme se nyní k samotné struktuře kurzu. Ten je rozčleněn do 26 týdnů. Karika navazuje na nejlepší pedagogické tradice Komenského a postupuje od jednoduchého ke složitějšímu a komplexnějšímu. Student se postupně naučí základním pravidlům mentálních cvičení, uvolnění, koncentraci, jednoduchým každodenním rituálům (dle vlastní volby), teprve v pátém týdnu začíná cvičení ásany a v šestém dechová cvičení. Prubířským kamenem se stává týden sedmý, zaměřený na magickou imaginaci. Následuje imaginace rostlin, živočichů a lidí, cvičení vyciťovací schopnosti, práce se životní silou a celý kurz končí živlovou magií a nastolením vnitřní rovnováhy tvorbou živlového kříže. Za velmi přínosnou pokládám skutečnost, že autor netrvá na mnohahodinových denních cvičeních a – zvláště na počátku – je ani nedoporučuje. Sám jsem na vlastní kůži nejednou poznal, že začít v jakémkoli směru s příliš velkým úsilím může vést k vyčerpání a k opuštění nastoupené cesty. Praktikování čehokoli je dobré cvičit raději méně, ale pravidelně a jen postupně zvyšovat „zátěž“. Navíc autor bere v potaz skutečnost, že student jeho kurzu má i jiné oblasti zájmů, chodí do práce či studuje, prostě žije i jinými věcmi než magií – což autor nekritizuje, ale naopak doporučuje. Celá struktura kurzu je zjevně založena na značných praktických zkušenostech jak s vlastní magickou cestou autora, tak i se zkušeností při vedení kurzů magie pro začátečníky, které Karika před lety vedl. Každá kapitola je doplněna rozšiřujícími praktickými tipy a odpověďmi na možné otázky studenta. Mnohdy jde o krátké brilantní eseje na různá témata (často metodologická) spojená s problematikou cvičení toho kterého týdne.
Můj celkový dojem z popsaného kurzu zní: Lze takto pracovat.
Mnohý student by se ale měl připravit na to, že v některých kapitolách „narazí“ a může trvat déle než týden, než příslušnou techniku zvládne. Těch 26 týdnů osobně považuji za ideální stav, realita může přinést i nějaký ten měsíc navíc. Snad jediná pro mne důležitá věc, kterou v kurzu postrádám, je práce a mantrami a vnitřním zvukem, ale na druhou stranu není těžké cvičit tuto oblast podle z jiných zdrojů.
Jakým učitelem, tedy vlastně asistentem, Jozef Karika je? Kromě toho, že správně postupuje od jednoduchého ke složitějšímu a že umí dobře poradit, nabízí také metody jak poznat, že jste se naučili to, co jste se naučit měli – což pokládám za velmi důležité. A pak je také učitelem vtipným, který občas nemá daleko k ironii (i sebeironii) a své výklady nikdy neopomene okořenit humorem. Současně je však také učitelem přísným a nesnaží se čtenáři podbízet. Autorův smysl pro humor je ruku v ruce provázen požadavkem na důslednost a poctivost studentovy práce.
Druhou část knihy, jak již bylo uvedeno, tvoří sbírka esejů publikovaná pod souhrnným názvem „Rámec magického myšlení“, přičemž každý z nich je samostatnou sondou do některé z oblasti magie. Jako první zde nacházíme šest úvah z pera Jozefa Kariky.
V první z nich („Magické myšlení“) se autor zabývá koncepcí magie jako hry a doporučuje umět oddělovat magické a všednodenní paradigma. Přepínání „konsensuálních vztažných rámců“ pokládá za základ úspěšného zvládnutí jak magie, tak i života v běžné realitě, který byl pro mnoho jinak velmi vyspělých magických osobností vážným problémem.
V eseji „Vyciťování vzorů“ dále rozvíjí problematiku magického myšlení. Základním rámcem úspěšné magické práce je podle něj schopnost rozlišování vzorů. Věda rozlišuje vzory pomocí pozorování a myšlení, magie pomocí pozorování a vyciťování. Z toho důvodu dokáže zachytávat i vzory, které věda už z principu zachytit nemůže. Daní za to je však téměř úplná subjektivita takto zachycených vzorů. Autor opět upozorňuje na nebezpečí, které hrozí, pokud se magické vyciťování vzorů stane nosnou platformou oblastí, kam nepatří (všednodenní život).
V eseji „Genetická magie“ zajímavým způsobem rozvíjí představu 23 chromozomů coby 23 párů „mocných duchů“, kteří řídí náš život, zabývá se problematikou našich předků a sestupu k hlubinným vrstvám našich lidských i zvířecích předchůdců. Celkově tento esej pokládám za velmi inspirativní pro další praxi.
V úvaze „O paměti míst“ autor nabízí užitečné tipy, jak s pamětí míst pracovat; stejně tak je na praxi zaměřen esej „Osobní démoni a tělo“, nabízející způsoby, jak se očistit od „démonů nevědomí“. Za převratnou a provokativní pokládám kapitolu „Nové psychologické modely magie“, v níž upozorňuje, že oblíbené psychoanalytické a hlubinně psychologické modely zvláště pak sigilické magie začínají být zastaralé, a nabízí nové koncepce založené na modernějších psychologických paradigmatech.
Zůstaneme-li u Karikova textu, přeskočíme k přílohám v závěru knihy, jež se vztahují spíše k první části knihy, tedy k magickému kurzu. V příloze A se student obeznámí s hlavními magickými modely (démonologický, energetický, psychologický a informační) a s použitím metamodelu postmoderního přístupu k magii. V příloze B nazvané „Boží formy a moc“ autor navazuje na „Nové psychologické modely magie“ a rozvíjí téma moci a působení nejen božích forem, ale i známých osobností na základě nových interpretačních přístupů k tomuto fenoménu (především v důrazu na kontext společenského okolí). V příloze C („O předmětech síly“) poutavě popisuje vlastnosti a působení určitých magických předmětů.
Co se teoretických východisek týče, autor vychází z pozice výše zmíněného metamodelu – nepředkládá žádnou definitivní „Pravdu“ o tom, jak magie „doopravdy“ funguje. Dokonce zlomyslně uvádí, že z pozice běžného člověka na magii ani nevěří. Ve svých úvahách vychází z různých koncepcí, znatelný je samozřejmě vliv chaosmagie, je ovlivněn i Castanedou, neopomíjí Crowleyho, Sparea, Carrolla, ani nejmodernější autory (Angerford & Lea, Dukes). V kurzu samotném pracuje často s energetickým modelem magie, ale neopomíjí zdůraznit, že i toto je jen užitečná představa vhodná pro praxi, nikoli jediný pravý popis reality. Styl Karikova psaní prozrazuje i vliv akademického vzdělání a intelektuální poctivost.
Zde končí ona, řekněme objektivní, část recenze. Nyní se stručně zmíním o svém příspěvku do této publikace a o příspěvku Lucienne Polákové. Esejů z mé „tvůrčí dílny“ je deset, povětšinou poskytují lehce skeptický pohled na magická témata, několik esejů je filosofických a některé jsou zaměřené na praktickou magii. Úvaha Lucienne Polákové „Dvojí volba“ nabízí ženský a emotivnější pohled na postmoderně-magickou problematiku a je velmi žádoucí protiváhou možná až příliš velké racionality většiny v knize obsažených textů.
Co mne velice zaujalo, a uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem knihu redigoval pro její české vydání a vybíral ze svých textů ty, které by se do ní hodily, je to, jak neuvěřitelně „karikovské“ moje eseje jsou (a totéž platí i o úvaze Lucienne Polákové), že jsou vlastně poznámkami ke Karikovi, domýšlením a rozvíjením jeho způsobu myšlení. Texty Jozefa Kariky skutečně zapustily v československém magickém myšlení velmi hluboké kořeny a v jistou dobu zásadním způsobem ovlivnily i mé vidění světa. V současné době jsem již pokročil o kousek dál, v některých směrech už vidím svět poněkud jinak, magické činnosti se věnuji dosti odlišným způsobem atd., nicméně Karikovy texty mi už navždy zůstanou „pod kůží“.
Proto také lze právem pokládat Jozefa Kariku za duchovního autora celé publikace a mě a mou bývalou ženu za ty, kdo k celkovému obrazu doplnili několik zajímavých detailů.
Komu bych knihu doporučil? Rozhodně nejen lidem, kteří se chtějí „naučit magii“, i když jim je určena především. Ocení ji jistě kdokoli, kdo se o toto téma zajímá ať už z teoretického nebo i praktického hlediska.