Dnes jsem měl možnost prezentovat na Festivalu Mystica svůj pohled na vývoj náboženství a duchovna v evropském kontextu. Měl jsem na to dost času, takže se mi podařilo probrat téměř všechny níže uvedené body. Následující text je tedy mou přípravou na dnešín přednášku a tak jej berte, není to esej či jiný typ odborného článku se vším všudy. Jeho závěr je pak prakticky doslova převzat z mé starší úvahy „Mimozemšťané, konspirace a prozření: Gnostický mýtus naší doby“, který je vhodné přečíst v této souvislosti i samostatně.
- Ve své přednášce se chci zamyslet nad současným náboženským vývojem v Evropě a jeho možným vyústěním. Za hranice Evropy se pustím jen v souvislosti s úvahami o Evropě, protože na to není dost času.
- Aby to, co říkám, dalo správný smysl, je nezbytný krátký exkurz do minulosti.
- Svou přednášku jsem nazval „Nový helénismus“, začnu tedy u něj, i když si nejsem tak jist, zda už náhodou nejsme ve fázi „nového pádu Říše římské“.
- Jako „helénismus“ označujeme období starověkých dějin antického Středomoří a území Předního východu ovládaných řecko-makedonskými dynastiemi přibližně od poloviny 4. století př. n. l. do konce 1. století př. n. l. Tato epocha byla významným způsobem spojena s osobností Alexandra Velikého a jeho politickým dědictvím, jak je v jednotlivých částech říše rozpadlé po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. rozvíjeli diadochové.
- To podstatné, k čemu z duchovního hlediska v této době došlo, bylo vzdálení mocenských center od občanů měst a ztráta vlivu občanů na politiku. Diadochové byli daleko, říše byly velké a samostatné městské státy se staly minulostí.
- Tím došlo ke zpochybnění státního kultu – klasičtí řečtí, případně jiní uctívaní bohové, ztráceli důvěryhodnost, do popředí se dostává individuální spiritualita ať už v podobě starověkých mystérií, blízkovýchodních kultů, inspirace egyptským panteonem atp. Rozšiřuje se komerční magie – rozvíjí se magie a věštectví, jež už není ve službách státu, ale kohokoli, kdo si zaplatí. Staří bohové jsou sice stále formálně uctíváni, ale těžiště náboženského prožitku se přesouvá jinam.
- Tuto epochu již předjímali řečtí filosofové, kteří se asi jako první v historii pokusili vysvětlit fungování světa – fyzického i společenského – pomocí rozumových úvah a nikoli na základě náboženské tradice. Někteří byli souzeni pro bezbožnost, Sókratés ve slavném případu k smrti.
- Filosofové, kteří přišli v době helénismu i později v době Říma, se už vesměs kvůli své filosofii o život bát nemuseli bez ohledu na to, co hlásali, zvláště pokud účastí na formálním státním kultu dávali najevo loajalitu se státním zřízením. Filosofie se, na rozdíl od starších pokusů o návrhy ideální společnosti, stahuje do soukromé sféry, důraz je kladen na individuální ctnost člověka, dosažení duševního klidu a vyrovnanosti (ataraxie), pochopení světového řádu a místa člověku v něm. Pokud vím, tak až do vystoupení prvních křesťanských filosofů v období helénismu a Říma žádná skutečně podvratná a stát ohrožující filosofie pěstována nebyla.
- Původní mýty už nebyly chápány doslovně, ale jako alegorické či metaforické příběhy, totéž zřejmě platilo i v případě mysterijních kultů.
- Toto je podstatný moment a vrátíme se k němu: Každý mýtus je zprvu chápán jako doslovně pravdivý, nikoli jako metafora či alegorie. Slunce skutečně je Héliovým spřežením, Zeus skutečně osobně vrhá blesky, Poseidón svýma vlastníma rukama rozpoutává bouře atd. Ale postupně se mýtu přestává věřit v doslovném smyslu, dokonce taková víra začíná vypadat poněkud trapně a buransky, a nastává období reinterpretace mýtů. Samozřejmě mluvím spíše o intelektuální elitě, nicméně postupné vyprázdnění starých příběhů nakonec dospěje i k těm nejprostším lidem.
- Tím jsme se dostali k období Říše římské a tak také nevyhnutně ke vzniku křesťanství. Uvažujeme-li císařský Řím, máme před sebou co se podílu občanů na moci týče, ještě chmurnější obrázek, než v období helénistických diadochů. O moc bylo možné usilovat, ale bylo to velmi nebezpečné počínání, které často dotyčného srazilo z mocenských výšin rovnou na více či méně oficiální popraviště. Rozhodně bylo bezpečné chovat se podle Senekova učení a jako hlavní filosofický postoj zaujmout nevzbuzování pozornosti a uměřené a s možnou rychlou zkázou smířené oddání se osudu. Seneku to, jak známo, od smrtí stářím nezachránilo, ale alespoň vzal Neronův rozkaz spáchat sebevraždu klidně a bez emocí.
- V zásadě ale, i když se jednalo často o cosi podobného ruskému stalinismu, mohl nenápadný člověk v té době přežít nepovšimnut tyrany, mohl věřit v podstatě čemu chtěl, pokud se účastnil povinného státního kultu a akceptoval božství císaře. A zde se dostáváme k důvodu, proč křesťané tak často končili v aréně jako potrava lvů.
- Křesťanství je synkretický kult spojující židovské, helénistické a perské (zoroastrické) motivy. Je třeba zdůraznit, že je nezaložil Ježíš, respektive Ješua ben Jósef. Ten podle všeho skutečně existoval, je autorem významné části novozákonních výroků (kromě Janova evangelia) a byl Římany popraven, patrně skutečně na přání konzervativních židovských kurů kolem tehdejšího chrámu. Je velmi pravděpodobné, že vůbec neusiloval o vytvoření univerzálního náboženství, ale jen o reformu judaismu. Měl sourozence. A to je všechno, co s nějakou rozumnou pravděpodobností skutečně víme.
- Jeho příběh se však stal legendou, byl exportován mimo židovskou realitu, mimo jiné sv. Pavlem, spojil se populárními helénskými mysterijními představami o smrti a vzkříšení boha a začal se nezadržitelně šířit.
- Význačnou charakteristikou tohoto kultu byla víra v doslovnost příběhů o Kristu – tedy nemetaforické zrození z panny, nemetaforické chození po vodě, nemetaforické zmnožení chlebů, nemetaforické vzkříšení Lazara a především samozřejmě nemetaforické zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Tento příběh se přitom pro věřící nestal v nějakém mýtickém čase, v nějakém alegorickém dávnověku, ale docela nedávno a poměrně nedaleko. V tom se lišil od jiných kultů umírajícího a vzkříšeného boha.
- Tato víra byla spojena s něčím do té doby nevídaným: Spása byla pro všechny, všichni lidé si byli před bohem rovni, nikdo nebyl tak nečistý, aby nemohl být vykoupen. Spojte si to s opravdu strhujícím dramatem poslední večeře, soudu, ukřižování a zmrtvýchvstání a nemůžete se divit, že to lidé, obzvláště níže postavení, přijali.
- Potíž byla, že když jste byli v té době křesťany, tak jste se nesměli klanět modlám. Tedy ani zbožštěnému císaři. Výsledek: Obvinění z bezbožnosti, pohrdání autoritou a popravy. Navíc se o křesťanech šířily různé fámy o divokých orgiích, kanibalismu a jiné zkazky a, jak poznamenal můj kamarád religionista, křesťané byli v té době tím, čím jsou dnes satanisté, tedy terčem pomluv a záminkou k perzekuci.
- Kromě křesťanství se v tehdejší Římské říši šířil také gnosticismus. Gnostikové přejali některé křesťanské prvky, ale lišili se tím, že odmítali Starý zákon, starozákonního boha vnímali jako Satana, jako zlého, či přinejlepším pomýleného, tvůrce hmotného světa, a Krista chápali jako bytost seslanou skutečným nejvyšším Bohem, aby nás vyvedla z tohoto zajetí hmoty. To jsem vědomě strašně zjednodušil a jsem si toho vědom. Gnostických teologií existují desítky a v mnohém se liší. Nicméně lze říci, že zlý svět hmoty, očištění se od něj, vzestup do původního světa duchovní plnosti, Kristus jako bytost z tohoto světa a k tomu ještě myšlenka komplikovaného systému sfér a aionů, lze považovat za leitmotivy gnose. Dalším podstatným aspektem asi jakékoli gnose bylo rozdělení lidí na hylikoi, psychikoi a pneumatikoi, tedy lidi zcela zajaté hmotou a tělesnými tužbami, lidi, kteří už jsou částečně probuzení a ti, kdo jsou zcela schopni zpřetrhat vazby s tímto světem, dokáží se zcela povznést nad pozemské věci. Hylikoi byli z jejich pohledu odepsaní, psychikoi byli pro ně především křesťané, kteří mají nedokonalou účast na božství, no a pneumatikoi jsou ti vyvolení, kteří vlastním duchovním úsilím a realizací svých schopností dosahují dokonalého poznání atd.
- V té době se také rodila raná křesťanská filosofie, která byla velmi zajímavá a do značné míry, zvláště pokud jde o výklad Biblických textů, i mnohem progresivnější, než to, co přišlo později.
- Vznikající křesťanství se formovalo v neustálé konfrontaci s gnostiky a nakonec zvítězilo prostě proto, že nekladlo na věřící takové nároky.
- V průběhu 4. století došlo k výrazné změně. Já tomu říkám doba, kdy církev uzavřela smlouvu s ďáblem. Křesťanství bylo nejprve povoleno a následně se stalo oficiální státní doktrínou a úzce se propojilo s mocenskými strukturami. Zařadilo se do tradičního indoevropského konceptu krále, kněze a výrobce a legitimizovalo světské vládce. Když Řím padl a započal raný středověk a vzestup Franské říše, bylo jasné, že pokud chtěl být nějaký vládce v Evropě být brán vážně jako člen mocenského klubu, musel konvertovat ke křesťanství.
- Tak tomu šlo až do patnáctého století. Pro nedostatek času pominu rozdělení západní a východní církve, to v tomto kontextu tak podstatné není, pominu i heretické a radikální pokusy vrátit církvi ducha, jakým bylo například husitství. Koncem patnáctého století začíná s Lutherem a Kalvínem reformace a velké rozštěpení křesťanů. I když však vznikly různé radikální sekty, i protestantské církve zůstávaly součástí státních ideologií.
- Ale v té době už se začínají objevovat filosofové, kteří, podobně, jako ti starořečtí, nechtějí již sloužit vládnoucí ideologii a chtějí, aby filosofie už nebyla služkou teologie, ale postavila se na vlastní nohy. Nastává doba osvícenství. Panteista a vizionář Giordano Brno je upálen, jiný panteista, Baruch Spinoza, už je jen v určité izolaci, ale jeho radikální myšlenky se šíří do světa. Ve Francii se objevuje mechanický materialismus (Holbach, Helévtius), kritika církve (Voltaire) a náboženství vůbec, v empirikové kritizují zaběhlé způsoby myšlení, David Hume je už celkem nepokrytý ateista a velký kritik náboženství. V Německu Kant dokazuje, že Bůh nemůže být předmětem empirického poznání a vytváří prostor pro víru. Hegel zapracovává Boha coby Ducha do dějin, v nichž postupně poznává sám sebe.
- Francouzská revoluce křesťanství okázale zavrhne, vyhlásí nový étos volnosti, rovnosti a bratrství a pak se začne topit v krvi. Přijde Napoleon, pak se to ve Francii různě mlelo, ale sekulární duch se už stal pevnou součástí kultury a je jí dodnes.
- Později, už v 19. století, povstanou dva do značné míry protikladní, ale naprosto zásadní duchové, Nietzsche a Marx se svými ambiciózními emancipačními programy.
- Teologové na to samozřejmě reagují. Někteří se stále těsněji upínají ke konzervativnímu pojetí dogmatu a přidávají do seznamů zakázaných knih (z nichž už si ale nikdo moc vrásky nedělá) další a další vědecká a filosofická díla. Jiní, konkrétně katoličtí modernisté a liberální evangeličtí teologové pracuji na odkouzlení vlastní víry, protože jim už jaksi připadá značně žinantní věřit na mluvící hady, těhotné panny a nakonec i ve fyzické vzkříšení. Objevují se snahy chápat evangelijní příběh moralistně a metaforicky.
- Dvacáté století, to už je opravdu příchod Nového aeonu. Náboženství postupně přestává být v Evropě propojeno se státní mocí, zvláště po první světové válce, tedy pádu Rakouského, Německého a Ruského císařství. V nově vzniklém Sovětském svazu je náboženství pronásledováno. Stále však křesťanství zůstává vírou širokých lidových vrstev.
- Po druhé světové válce se Evropa dále odkouzluje. Kromě Frankova klerofašistického Španělska (no, a samozřejmě Vatikánu) přestává být křesťanství v Evropě legitimizační silou propojenou se státní mocí. Vývoj spěje vesměs k náboženské indiferentnosti, a to buď deklarované („něcismus“) nebo faktické – to se týká zemí, kde je náboženství součástí tradiční kultury, ale není nijak významně prožíváno, jako například tradiční luteránství ve skandinávských zemích.
- V komunistickém bloku je sice náboženství více či méně perzekvováno, ale nezdá se, že by to mělo nějaký vliv. Polsko a Slovensko zůstaly silně katolické, Česko a bývalá NDR silně sekulární. Dokonce si myslím, že komunisté udělali v Česku církvím docela reklamu – lidé je chápali jako způsob protestu. V roce 1991 se k církvím přihlásilo přes 40% obyvatel a dnes je to něco přes 10%. Obviňovat z toho komunisty tedy opravdu dost dobře nejde.
- Nyní se dostávám k tomu, proč jsem přednášku nazval „Nový helénismus“. Už v 80. letech se v Evropě začal šířit hospodářský útlum a nespokojenost, a to opravdu nejen v Sovětském bloku. Lidé už tehdy byli i na západě frustrovaní a pociťovali jistou bezmoc. V 90. letech došlo díky otevření východního trhu k oživení, ale to bylo, jak se ukazuje, jen přechodné. Moc se přitom lidem neustále vzdaluje – nejen ze sídel národních vlád do Bruselu, ale ještě dál – do kanceláří ratingových agentur, ředitelství nadnárodních korporací a oválných či jiných pracoven supervelmocí. O tom, že víra, že volby mohou něco změnit, není příliš rozšířená, snad ani nemusím hovořit.
- A podobně, jako v helénské době se v některých šíří individuální a konzumní spiritualita, různé iniciační systémy, případně náboženská indiferentnost až ateismus.
- Ne všude, ale konkrétně pro EU platí, že 52% lidí udává víru v Boha, 27% jsou „něcisté“ a 18% jsou ateisté. Lidé berou víru vážněji v tradičně katolických zemích.
- Co bude dál?
- Existuje teorie, že když se odklon od náboženství v nějaké společnosti dostane na určitou mez, je už nezadržitelný. Já to tak jednoznačně nevidím právě vzhledem k šíření křesťanství ve starém Římě. To, co aktuálně prožíváme, je úpadek tradičního církevního křesťanství. To se ocitá v podobné pozici, jako kulty božstev řeckých městských států poté, co ztratily význam jako garanti státní moci. Forma přetrvává, obsah postupně vyhasíná. To, co je na katolicismu stále živé, je spíše už ten inkoroporovaný pohanský substrát – především v podobě kultu svatých, kultu posvátných míst a především kultu Královny nebes. Protestantismus se rozdělil na dva základní typy religiozity – liberální evangelictví hraničící téměř s ateismem, a radikální evangelikálství, snažící se vrátit do hry víru v doslovnost Bible, zázraky, stvoření v šesti dnech a podobně – to je ale spíše záležitost Spojených států, Bohu díky!
- U nás zřejmě převládají, Halíkovsky řečeno, něcisté, a už to tak asi v nejbližší době zůstane. V tradičních protestantských zemích, jako je třeba Norsko, budou lidé dál chodit do kostela, tedy pokud jim jej nějaký dobrák nezapálí, ale o žádnou vášnivou víru asi už nepůjde. Ta se totiž odehrává jinde. V tradičně katolických zemích si Římskokatolická církev drží své pozice, otázkou je ale, nakolik si prostí věřící „myslí své“ a praktikují nějakou formu lidového katolicismu spíše než aby brali vážně instrukce z Říma. I mocensky silnou pozici má katolicismus zváště V Polsku, v Irsku a na Maltě, ale i v jiných silně katolických zemích.
- Máme zde totiž nové, velice živé mýty, mýty, které jsou, stejně jako dříve Kristovo zmrtvýchvstání, věřeny velmi doslovně. Jsou to konspirační teorie. Všichni je známe – Chemtrails, snaha o genocidu lidstva pomocí očkování, snaha nastolit světovou vládu, paktování se vlád s mimozemšťany atp.
- Všimněme si, jak tyto mýty ovlivnil novodobý materialismus: Z duchovních bytostí, andělů a démonů, se staly bytosti fyzické – dobří a zlí mimozemšťané. Stejně tak se objevuje myšlenka, že bohové ve skutečnosti byli (nebo jsou) pokročilé mimozemské bytosti, což je mýtus, který je dobře vystižen v knihách Ericha von Dänikena. Také víra v zázraky bývá odívána do vědeckého pláště. Celkově lze říci, že mytologicky transformovaný vědecký jazyk soudobé mýty do značné míry prostoupil (k celkem pochopitelné nelibosti vědců).
- Pokusme se to shrnout do stylizovaného příběhu (a jde pochopitelně o jednu z mnoha variant):
- V dávných dobách přicházely na zem mimozemské bytosti, které lidi naučily kultuře a technickým dovednostem, případně se dokonce na vývoji člověka podílely. Tyto bytosti se poté vzdálily a ponechaly lidstvo svému osudu. Lidé to, co se naučili, zčásti zneužili (viz mýtus o jaderných zbraních v Mahábháratě a pochopitelně stále populární Atlantidu), zčásti zapomněli, a vzpomínky na tato setkání s mimozemšťany zůstaly uchovány v překroucené podobě v mýtech různých národů. Tyto bytosti jsou vnímány jako poněkud ambivalentní (pomohly vývoji lidstva, ale jejich záměry jsou nejasné až podezřelé), jak se ostatně na mýtické postavy sluší a patří, případně jsou rozdělovány na bytosti působící pozitivně a bytosti zlovolné. Mimozemšťané, buď ti původní nebo jiní, často znázorňovaní jako tzv. Šedí, už delší dobu vyvíjejí podezřelé aktivity na Zemi a v jejím okolí, experimentují na lidech, které čas od času unášejí, a konají různé nepochopitelné věci (například tzv. mrzačení dobytka). Mimozemské síly se ale rovněž projevují skrze různá znamení, jako jsou například kruhy v obilí, přičemž je možné, že v tomto případě jde o jinou sortu mimozemských bytostí, jež mohou být lidstvu nakloněny příznivě a snaží se mu pomoci. Existuje spiknutí mocných tohoto světa, jehož kořeny sahají daleko do minulosti, a které může být založeno na spolupráci se zlovolnými mimozemšťany (alternativně se Satanem). Spiklenci usilují o vládu nad světem a používají pokročilé technologie, jež rovněž mohou pocházet od mimozemšťanů. Světovláda má být založena na principu kontroly obyvatelstva skrze čipy. Spiklenci rovněž mají záměr snížit počet obyvatel planety Země, například prostřednictvím očkování či geneticky modifikovaných potravin. Do celé záležitosti jsou zapleteni vědci, kteří mohou na díle zla spolupracovat buď vědomě, nebo jsou zmanipulováni. Lidé jsou programováni skrze popkulturu, do spiknutí jsou zapleteni i slavní a vlivní umělci. Lidé jsou otupováni také prostřednictvím nějakých substancí, jimž jsou vystaveni (třeba chemtrails). Existuje snaha mocných zastřít před lidmi pravou realitu (viz Matrix, Akta X…). Lidé se dělí na ty, kteří „to pochopili“, poznali „pravdu“ a „osvobodili se“ (a pak třeba rozhánějí zlé mraky tím, že lijí ocet na silnici), a na „ovce“ beznadějně uvězněné v systému a snažící se jej bránit za každou cenu (viz Matrix). I to je gnostický motiv. V blízké budoucnosti nás čeká apokalyptická událost, jež bude spjata s nějakou katastrofou či sérií katastrof, a která bude spojena s pokusem zlých sil o převzetí kontroly nad světem. Lidi je třeba osvítit, aby tomuto scénáři zabránili, o což se snaží spousta lidí a možná i dobří mimozemšťané prostřednictvím poněkud nejasných zpráv, jež je třeba správně interpretovat (zmíněné kruhy v obilí). Není zde žádný Bůh ani jiná síla, která by v průběhu této apokalyptické události mocensky intervenovala ve prospěch lidstva (jako je tomu ve Zjevení Janově), lidé sami musejí prohlédnout a zvítězit nad silami zla (gnostický motiv).
- Samozřejmě, že tento mýtus má mnoho různých variant a bývá také propojen s tradičními křesťanskými mýty, především s Apokalypsou, například v názoru, že ony čipy, jejichž prostřednicím budeme ovládáni, jsou „znamením Šelmy“, bez něhož nebudou lidé moci nakupovat ani prodávat. Propojen s evangelikálním křesťanstvím má pak mýtus o Novém světovém řádu vyústění v tradičních intencích (vrátí se Kristus a porazí Satana). Podobně přebírají některé mytologémy z tohoto mýtického okruhu i muslimové a propojují je s islámskou eschatologií.
- Nutno dodat, že opravdu existuje množství jevů, jež nejsou uspokojivě objasněny, a které mohou být – a bývají – takto interpretovány. Lidé vůbec rádi hledají vysvětlení, jakékoli vysvětlení, věcí, jež nechápou, a zařazují je do svých mytologických schémat (včetně tzv. „skeptiků“ a jejich mýtu, že to, co se vymyká možnostem vysvětlení v rámci aktuálního vědeckého konsensu, je vždy podvod). Stejně tak je nepochybné, že mocenské elity konspirují, aby dosáhly těch či oněch výhod, mýtus pak přidává těmto konspiracím dlouhodobý dějinný a globální rozměr. Mýty čerpají svá témata z běžné životní zkušenosti – bohové v klasických mýtech vypadají a jednají jako lidé, žijí na nějakém konkrétním místě (třeba na Olympu) apod. Stejně tak i současné mýty zpracovávají aktuální dějinný materiál – machinace, spiknutí, vědu, pokusy na lidech, snahu o kontrolu života obyvatel atd. – a dodávají mu „mýtický punc“, činí ze současných inspirací nadčasový příběh.
- Soudobé mýty uspořádávají skutečnost tak, jako všechny živé mýty, takto uspořádaná skutečnost je pro věřícího zcela reálná a bude za pro ni ochotně bít do roztrhání těla. Všimněme si, že na rozdíl od starších mýtů, především pochopitelně křesťanského mýtu o Kristu, nejsou povětšinou tyto moderní mýty uchopovány teologicky (s čestnou výjimkou některých okultních autorů, a také C. G. Junga a jeho následovníků) – je jim věřeno doslovně. Jedná se totiž o mladé, čerstvé mytologémy, které ještě nestačily erodovat.
- Mimochodem: Zvláštním fenoménem je resuscitace dávno zerodovaných pohanských mytologií soudobými novopohany. Ti ovšem musejí hned od začátku začít s interpretací, neboť, jak předpokládám, jim nevěří jako doslovnému popisu reality. Tato skutečnost mimo jiné brání jejich většímu rozšíření, nebudou-li významně transformovány, jako tomu bylo u germánské mytologie v souvislosti s nacistickou ideologií (tam nicméně nedošlo k přejetí celého pohanství, ale pouze některých jeho motivů).
- Otázka zní, co si náš svět s tímto gnosticky laděným mýtem o skryté skutečnosti, mimozemšťanech, zlovolné konspiraci a individuálním prozření počne. Může se na jeho základě vytvořit nějaký skutečný étos? Svým způsobem jde o znovuobnovení gnóze a jejímu rozšíření do takových rozměrů, o nichž si starověk mohl nechat jenom zdát. Centrem zájmu je člověk, který se musí vzepřít osudovým silám, prozřít, přidat se na správnou stranu v boji mezi silami světla a temnoty a změnit realitu vlastním úsilím. To je bezpochyby silný duchovní impuls, který by ovšem měl být kultivován, jinak se stane posedlostí a zatemněním mysli.
- Samozřejmě, že v postmoderní realitě existují i další, alternativní, mýtická schémata, jaké nabízí například Stanislav Grof, psychedelické hnutí, různé okultní a magicko-filosofické sytémy (theléma, posttheléma, Voudon Gnosis a novodobé gnóze, antroposofie, Castaneda…), některé formy buddhismu, tantrismu atd., jež jsou rovněž založeny na gnostické myšlence prozření, ale více pracují s duší, jsou subtilnější a nabízejí konkrétní techniky, jak dosáhnout poznání „pravé reality“. I tato schémata jsou laděna gnosticky, nejsou však ani zdaleka tak prvoplánová jako výše rozebíraný mýtus. Také ovšem nejsou pro každého, nedisponují tak silným potenciálem doslovnosti, jako výše popsaná víra.
- Stane se z tohoto konspiračně teoretického vření nějaké nové velké náboženství? Myslím, že ne, protože je ve skutečnosti velmi fragmentární a neustále se štěpí. Nedisponuje tak mocným jednotícím étosem jako rané křesťanství, je spíše dosti vulgární analogií desítek tehdejších gnostických sekt.
- Nicméně je možné, že se objeví příběh a étos, který současnou Evropu nastartuje vstříc nějakému netušenému paradigmatu. Ale to je opravdu nepředpověditelné. Tak či onak jsem ale přesvědčen, že Římskokatolická církev sice správně pochopila, že to s ní jde s kopce a vyrukovala s myšlenkami o naší kulturní identitě a podobných věcech, ale ani všechno její bohatství jí nepomůže své pozice dlouhodobě udržet. U nás určitě ne.
- V úplném závěru podotknu, že jsem měl celou dobu na mysli Evropu v její současné podobě. Pokud dojde k nějaké zničující katastrofě, což je docela dobře možné, pak se může stát cokoli, ale samozřejmě by to vedlo k posílení religiozity obyvatel na předmoderní úroveň.