Je duchovní cesta individuální a nezávislá záležitost?

U lidí praktikujících nějakou formu okultní či magické spirituality se poměrně často setkávám s dosti vypjatým individualismem, který se promítá buď do okázalého nezájmu o společenské záležitosti nebo je provázen někdy až neoliberálně laděným smýšlením. Pominu nyní zjevný fakt, že individualismus je buržoazní přežitek, a položím sobě i čtenáři otázku: Jsme na duchovní cestě opravdu sami? Můžeme pohrdat „zmanipulovaným tupým stádem“ a současně být sami „na výši“ při své „jedinečné individuační cestě k realizaci božství ve vlastním nitru“?

Věřím, že člověk na takovéto cestě může podobné iluzi podlehnout, věřit, že existuje jen on a jeho Veliké Dílo, k jehož realizaci případně získává zdroje nějakým typem výdělečné činnosti. Že od státu nic nechce a nepotřebuje atd., že se soustředí na vertikálu a odmítá plytkost horizontální sociální reality a tak dále a tak podobně.

Když jsem nedávno zavedl v této souvislosti debatu prostřednictvím otázky, zda má člověk, který něco na ten způsob prohlašoval (předem přiznávám, že jsem to poněkud zkarikoval, proto také nikoho nejmenuji), vlastní ochranku, vrtulník (a nemusí využívat silniční a železniční infrastrukturu), sám si kontroluje kvalitu nakupovaných potravin, případně, ještě lépe, žije jen ze svých vlastních atp., námitkou bylo, že „To se přeci netýká Díla!“ Vskutku?

Po pravdě řečeno pokládám za možné, aby člověk realizoval duchovní či mystickou cestu zcela nezávisle na ostatních. Může žít někde v divočině, lovit si zvěř, pěstovat potravu, nebo případně žít jako poustevník z kořínků a kobylek. Svou nezávislost na hmotném a sociálním světě může vyhrotit k dokonalosti pomocí přísné askeze. Jde to. Nicméně opravdu nevěřím, že člověk, s nímž komunikuji pomocí internetu, tímto způsobem žije. A ono opravdu není nutné takto žít. Jak učili už Buddha, Ježíš či Seneca, není nutné hnát své odloučení od světa do život ohrožujících extrémů, stačí si uvědomit povahu svého spojení se světem, nefixovat se na pozemské statky, neulpívat na nich. Neulpívat na pozemských statcích ale podle mě mimo jiné znamená uvědomit si jejich existenci jako něčeho, co není samozřejmé, jako něčeho, čeho se nám dostalo od lidí, jež jsme povětšinou ani neviděli a ani o nich obvykle příliš nepřemýšlíme.

Bůh, který nám dává chléb vezdejší, je vtělen do rolníků pěstujícího obilí, do dělníků meloucích mouku, do pekařů, vyrábějících chléb, do řidičů, kteří jej rozvezou, do prodavačky, jež nám jej prodá, do stavitelů silnic, po nichž nám ten chléb vezou, do silničářů, kteří o ty silnice dbají, dělníků ve fabrikách na auta, jež s tím chlebem jezdí, do automechaniků, kteří je opravují a samozřejmě do lidí, těžících ropu, protože bez ní by to nešlo. Ale je také vtělen do policistů, kteří dbají o pořádek, a umožňují, že zásilka s chlebem ve většině případů dorazí. A do hasičů, kteří chrání město, a tedy i pekárnu či obchod, před požárem. Tam všude je Bůh, jenž nám dává vezdejší chléb, který si pak individualistický mystik dá k snídani, aby měl sílu vydělat si nějaké peníze, za ně si koupit hlubokomyslnou knihu a večer strávit třeba sezením v ásaně nebo provozováním goetického rituálu.

Jen stěží by mohl tímto způsobem fungovat, kdyby žil v zemi, kde vládne právo silnějšího, kde má každý jen to, co si urve, kde policie, pokud vůbec existuje, existuje jen pro ty, kdo si zaplatí, kde obyčejný člověk musí v lepším případě dřít od rána do večera, aby dostal kousek chleba, v horším případě živoří v uprchlickém táboře odkázaný na špinavou vodu a doufající, že o sebe se starající ozbrojenci aspoň tentokrát nechají projet konvoj s humanitární pomocí.

Fungující stát zabezpečující infrastrukturu, bezpečnost a sociální smír, zde vskutku není jen pro nějaké nesamostatné „socky“, fungující stát je nástroj, který umožňuje lidem, aby se soustředili právě na ty kreativní, sebeaktualizační, individuační a duchovní oblasti, na které by jinak nemohli ani pomyslet!

Bez všech těch tisíců lidí – lékařů i pekařů, policistů i popelářů atd. – bychom si o našich sofistikovaných mystických cestách jen zdát. Ostatně: Vždyť i buddhističní mniši a hinduističtí asketové (a řekl bych, že včetně známého pránožrouta Prahlada) potřebují něco jíst a bez almužen okolí by nepřežili.

Tedy prakticky každá duchovní cesta není jen výsledkem samotného „hledajícího“, je výsledkem často téměř neviditelné práce nespočtu lidí, bez nichž by tak, jak je v dnešní době praktikována, prostě nebyla možná. Nebyla by možná bez lidí, kteří jsou často takovými individualisticky zaměřenými „hledači“ pokládáni za „tupé stádo“. Jsem přesvědčen, že pokorné přijetí existence této sítě, jež nám umožňuje relativně snadný život a dává prostor k široké paletě sebevyjádření, sítě, jejíž součástí je univerzitní profesor i pomocný dělník, člověk, který po práci sleduje telenovely, i člověk, který ten čas věnuje náročným duchovním cvičením, by mělo být integrální součástí každé duchovní cesty, pakliže je její součástí oproštění se. Nemůžeme se totiž oprostit od čehokoli, pokud si neuvědomíme veškeré s tím spojené souvislosti. Pakliže tuto horizontální a zdánlivě povrchní rovinu sociální reality s pokorou a díky neakceptujeme, hrozí nám, že místo abychom se ztratili ve světě, který se snažíme „odmyslet“, ztratíme se v solipsistní luciferské iluzi kdesi za branou ze slonoviny.

Advertisements

komentářů 16

Filed under Magie-mystika-víra

16 responses to “Je duchovní cesta individuální a nezávislá záležitost?

  1. Místo “ solipsistní luciferské iluze za branou ze slonoviny “ je to pro mne spíš Bytí “ Outside the Circles of Time „. 🙂

  2. lomikel

    je to iMHO neco mezi, ani ouchylka individualismu ani kolektivismu.

    co to ta duchonvi cesta vlastne je ? imho pokud nema vysledky v beznem zivote, tak je to cele na nic. mnisi kteri si na seve nevydelaji jsou parazite. Jak rikal, pokud tedy zil, Lao C‘ – tao je i v hovnu a chcankach.

    na druhou stranu vytvareji blbi, nebo zamerne zli, lide spoustu komunikacniho, byrokraticke, zakonneho a represivniho balastu vedouciho ve finale k novemu otroctvi kteremu aplauduji propagandou totalne vymyti kreteni se kterymi pracuje predvolebni kampan – tak 40 polulace.

    dale se tu vsichni nakonec sezereme, pac se mnozime jak kralici, teda nekteri se mnozi, ti co se nemnozi na to dojedou stejne. granuralita stat, narod, etnikum, vyznani – gulas.

    tazke ano, vse je propojeno a jsme soucasi vseho a ne hovada k memu rozvoji nijak neprispivaji jen mi zerou cas a energii. – a – je -., + a – je – 🙂

    • Cílem článku bylo samozřejmě poukázat na tu sociální dimenzi, o tom, že má i své stinné stránky samozřejmě nepochybuji.

      • lomikel

        ok, nechal sjem se trochu unes.

        vidim to podobne, na fyzicke urovni jsme totalne zavysli, na nefyzicke mene. musime jist a pit, a musi nam byt teplo abych zil a mohl ztracet cas treba fylozofii. v nefyzicke oblasti je mozne najit „zdroj“ kompatibilni s osobou, prohloubit s nim kontakt a stat se zavyslim, ale neni to nutne, neni tam ta existencialni podminka preziti, v podtate jsou to serepeticky ktere maji cenu jedine kdyz je mozne je zpetne pouzit na reality fyzickou.

        • Nejsem si jist, jestli jsem komentář pochopil. Nicméně se mi to jeví tak, že oddělování fyzické a duchovní úrovně je dualismus, který je třeba překonat, vnímat obě „úrovně“ jako různé projevy jednoty.

  3. vavil

    Klobouk dolů.Hezký článek.Tak nějak by měla vypadat civilizace.

  4. Vojta49

    Pěkná úvaha. A navíc zcela typická, pane Kojote. Opět se zabýváte zkoumáním vyšších motivů lidského konání. A opět dokonale přehlížíte ty základní. Příklad? Zamyslel jste se někdy na tím, proč píšete? Své eseje, úvahy, příspěvky do diskuzí? Proč tím utrácíte stovky hodin svého vzácného času? Který byste místo toho mohl investovat do vlastního duchovního růstu?

    • Píšu pochopitelně proto, že je to můj způsob investice do duchovního růstu, to dá rozum. Jinak to ani být nemůže. Můj zen, moje theléma. https://kojot.name/2012/08/27/muj-zen-moje-thelema/

      • Vojta49

        Díky za odpověď, pane Kojote. Jinou jsem ani nečekal. A věřím Vám. Věřím, že jste pevně přesvědčen. Přesvědčen o tom, že literární exhibice je nezbytnou podmínkou vlastního duchovního růstu. Podobná přesvědčení jsou pro nás, lidi, typická. Vždy se snažíme nalézt nějaké ty vyšší a ušlechtilé motivy pro své činy. A vždy jsme překvapeni (a mnozí i dotčeni), když nám někdo ukáže ty naše skutečné motivy. Proto přijměte mou omluvu. Promiňte mi mou hloupou otázku.

        • Vaši hloupou otázku vám velkodušně odpoštím a připomínám třísku, břevno a vlastní práh.

  5. Dovolím si trochu komentovat. Myslím, že je to trochu ještě jinak. Individualismus, jak ho tady interpretuješ by si spíš zasloužil označení sobectví. Ovšem sobectví je jistý druh citové omezenosti, souvisí s pýchou, neschopností empatie atd (myslím že rozumíš). V každém případě je to patologie. (A poustevnickým cvičením „tajemných technik“ člověk dosáhne tak maximálně úrovně asociála.) Něco jiného je jestli je člověk na „duchovní cestě“ sám. Tady nejde o to, že by byl člověk opravdu fyzicky sám, tedy nějak vyjmutý ze společnosti. Přesto sám opravdu je. Celé „kouzlo“ moudrosti je ve schopnosti rozhodnout se za sebe a jen za sebe, podle toho co je důležité. Člověk se může pro své rozhodnutí nechat i zavrhnou celou společností, všemi přáteli i známými a přesto může jednat správně. A ani tohle vědomí by jej od toho nemělo odradit.
    To je právě ono „sám“ – přijmutí rozhodnutí i jeho důsledků.

    • V tomto smyslu ano. Mně šlo však především o to, že jsou lidé, kteří si připadají děsně nezávislí, vytržení z pout světa a takové ty věci, a ve skutečnosti nejsou, ale odmítají si to přiznat, ignorují jednu složku své existence, aby vybudovali „spirituální“ chrám pro své ego.

  6. Matus

    Ahoj kojot,

    myslím, že ten historický pôvod toho individualizmu je jasný. Je to myslené ako alternatíva k „my bratstvo vyvolených a vy spirituálny odpad“. Phil Hine to tuším volal spirituálny fašizmus.

    Priznám sa, že mám trochu problém napasovať tvoj popis individualizmu na okultistov čo poznám. Pre väčšinu okultistov je mágia a meditácia hobby a rekreácia. Oddych od spoločnosti a svetských aktivít. To neznamená, že sa o spoločenské dianie nezaujímajú, akurát táto stránka ich života tomu nie je venovaná.

    Tvoja záverečná analýza, že okultisti by bez spoločnosti nemohli fungovať je správna, ale nie som si istý prečo by mala presvedčiť individualistikého okultistu, že spoločnosť je dôležitá. Po prvé, tento môže vedome pokračovať vo svojom parazitizme (parazitizmus, myslím v čisto technickom zmysle – teória hier), ak ho spoločnosť nijak nepotrestá ani neodhalí. Po druhé, určite si to bude vedieť odôvodniť nejakým príbehom o nameditovaných karma-bodoch, vďaka ktorým on posunul pekára, zubára, učiteľku a vskutku celé ľudstvo bližšie k spirituálnemu veku vodnára. Nemá problém akceptovať, že spoločnosť existuje a je kritická, avšak všetká táto svetská aktivita menej vyzretých kolegov kulminuje až v jeho nameditovaných karma bodoch. Všetko v mene ľudstva. No a to sme už späť pri spirituálnom fašizme 🙂

    • Proto jsem otázku kladl v oblasti duchovní cesty. Je jasné, že v případě pragmatické či dokonce rekreační magie nemá taková úvaha smysl. Takže jsem měl na mysli ty, kdo provozují magii jako „aktivní mystiku“, tedy jako cestu k nějaké formě duchovního probuzení. Mluvíme-li o praktickém čarodějnictví, pak máš samozřejmě naprostou pravdu.