Můj zen, moje theléma…

Onehdá jsem s říkal, že by mi bylo krásně, kdybych se dozvěděl, že mám před sebou jen měsíc života (nebo týden, den, to je vlastně jedno). Říkal jsem si, že by to byla taková úleva – už nic nemuset, nic neplánovat, nic neřešit, nikomu nic nevysvětlovat, prostě jen klidně a nadmíru spokojeně dožít.

No a pak se mi v hlavě ozval takový zenový hlásek (je to hlas mé zenové strážné Schrödingerovy kočky) a pravil: A proč kurva kvůli něčemu takovému potřebuješ vědět, že brzy umřeš?

Aha. Satori. To přejde.

Chtěl jsem psát o svém zenu a své thelémě a začal jsem tím zenem. U zenu skutečně platí, že každý má svůj zen. Mistr je průvodce, ale není možné mít zen někoho jiného. Zen je subjektivní. Ale mám pocit, že novoaeonským lidem občas nedochází, že totéž z podstaty věci musí platit i o thelémě. Že není možné mít Crowleyho thelému, tedy Crowleyho pravou vůli. Proč bych sakra měl mít pravou vůli někoho jiného? A proč zrovna Crowleyho? Nehledě na otázku, zda-li je zde vůbec nějaký subjekt, o kterém by vůbec mohlo být možné mluvit jako o nositeli… čehokoli. Tím chci říci, že zatímco (protože staroaeonské) pojmy „ortodoxní křesťanství“ či „ortodoxní islám“ dávají smysl, slovní spojení „ortodoxní theléma“ se mi jeví jako oxymóron a střežení „pravé víry thelémské“ jako pošetilost.