Zatímco jsem víceméně ochoten uznat oprávněnost narážek na „turismus“ v oblasti střídání duchovních cest (i když o tom raději smýšlím jako o „kočovnictví“), mám potřebu se ohradit vůči podobným narážkám v oblasti politické. Proč? Protože jsem během posledních 22 let zastával v tomto směru jen tři různá stanoviska.
Po „vítězném Listopadu“ jsem o politice měl jen zcela zmatené představy, jako ostatně i spousta dalších lidí, mně navíc zastihl převrat ve 14 letech, takže jsem měl na zmatené představy rozhodně právo. Věřil jsem, že v zásadních obrysech dochází ke změnám k lepšímu, vůbec jsem netušil, co všechno se skrývá za slovem „privatizace“, věřil jsem v „utahování opasků“ a netrápil se jistým poklesem životní úrovně rodiny v té době. Asi jsem to ani příliš nevnímal. Ekonomice jsem nerozuměl a ani se o ni nezajímal. Zato mě v těchto „telecích letech“ učarovala charismatická osobnost Boleslava Bárty a stal jsem se nadšeným sympatizantem Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko a v tehdy ještě novotou vonící občance (což byl ještě sešitek a nikoli zatavená kartička) jsem si nechal změnit národnost na „moravskou“. V té době se v žádném případě nedá ještě mluvit o tom, zda jsem byl pravicového či levicového smýšlení, tyto otázky jsem neřešil. Dodnes si myslím, že myšlenka trojčlenné federace namísto dvojčlenné měla cosi do sebe. Jestli by zabránila rozpadu Československa, jak doufal Bárta, Bůh suď.
Nicméně 31. května 1991 Boleslav Bárta zemřel a s ním i celé hnutí. Je to mimochodem dosti poučná věc – pokud je nějaká strana takto závislá na charismatické osobnosti, je přinejmenším nedospělá a velmi zranitelná. Dosti fanatická Dřímalova Moravská národní strana mě nelákala a postupně jsem celou záležitost nechal plavat, zvláště poté, co se rozpadlo Československo, protože mi nepřipadlo jako smysluplné uvažovat o nějaké federaci v rámci České republiky a o moravskou samostatnost jsem nikdy neusiloval.
Poté jsem prostě přijal stávající paradigma a přemýšlel o sobě jako o pravostředovém liberálovi. Ve volbách jsem dával hlas takovým těm menším klonům ODS, tedy ODA a US, protože jsem měl potřebu být mírně alternativní v mezích zákona a současně „zodpovědný“. Z téhož důvodu jsem v předposledních volbách volil Bursíkovy Zelené, protože se v té době vyprofilovali jako typ strany sympatický městským liberálně laděným voličům, jaký jsem tehdy byl. Můj postoj byl mezi lety 1992 až 2009 v podstatě konstantní: Věřil jsem v trh, NATO, EU, západní civilizaci, tvrzení, že stát je nejhorší hospodář, kritizoval jsem levicové aktivisty, neměl námitek proti „Radaru“, ale současně jsem nebyl úplný ekonomický libertarián, věřil jsem, že regulací je třeba zejména pokud jde o ochranu životního prostředí, nicméně opět jen „mírných a v mezích zákona“, odmítal jsem ekologický aktivismus. Důležitým tématem pro mne byla oblast osobní svobody a svobody projevu. Kolem let 2007-2009 jsem kladl větší důraz na právo člověka na sebeprosazení, přičemž jsem se lehce přiblížil až k sociálnímu darwinismu, ovšem opět „v mezích zákona“.
Během roku 2009 se moje důvěra v současný systém začala díky rostoucí nedůvěryhodnosti politiků a zvláště díky zdlouhavé a drahé předvolební kampani postupně drolit. Stále jsem však věřil, že problém je v lidech. V roce 2010 jsem byl natolik znechucený, že jsem volil do parlamentu Piráty, přičemž mi bylo jasné, že neuspějí, ale doufal jsem, že dostanou aspoň 1,5% a tím i peníze za hlasy, což se však nestalo.
Krátce po rychlém vzniku vlády, tj. bez nekonečných politických tanečků, a nastolení „dělné atmosféry“, jsem si říkal, že snad už se politici poučili a začnou pro tuto zemi něco dělat. Dokonce i Nečas mi byl docela sympatický (Kalousek ne, toho jsem měl spojeného s utahováním šroubů v oblasti drogové legislativy a s pravicovým konzervativismem vůbec, přičemž pravicový konzervativismus jsem vždy vnímal spíše negativně). Opět jsem se stabilizoval v oné pravostředové poloze a věřil jsem, že jsem se mýlil, když jsem volil Piráty a nepodpořil ODS jako protiváhu příliš konzervativně laděné TOP09. Jenže nová vláda mě velice rychle vyvedla z omylu. Začal jsem se o politiku více zajímat a zbavovat se ideologických klapek na oči. Došlo mi, že problém není „v lidech“, ale v systému jako takovém, a že ten průšvih, jehož jsme všichni součástí, je opravdu na pováženou. Měl jsem dvě možnosti a o obou jsem v prvním půlroce 2011 uvažoval. První možností byla „vnitřní emigrace“, tj. přestat se politikou jakkoli vzrušovat, postarat se o sebe a své štěstí, vybudovat malou enklávu snesitelného života a pokud možno ji ochránit před vnějšími vlivy.
Druhá možnost byla začít se v politice aktivně angažovat. Jak známo, zvolil jsem tuto variantu. Hodně jsem četl, poslouchal a přemýšlel, uvědomil jsem si, že kapitalismus v jeho současné podobě je cestou do otroctví, a nakonec jsem dospěl k závěru, že na nová alternativní hnutí jsem už příliš starý, takže zkusím politický subjekt, který nemusí řešit dětské nemoci, i když na druhou stranu potřebuje omlazovací kůru. Takže jsem se v roce 2011 stal členem KSČM a můj současný pohled na svět je radikálně levicový, ale ne konzervativně levicový ve smyslu touhy po návratu bývalého režimu nebo ve smyslu tradičního marxismu-leninismu. Nic se nezměnilo na mém přesvědčení, že osobní svoboda člověka by měla být co největší, ale uvědomil jsem si, že má někdejší víra, že osobní svoboda je nutně spojena se svobodou ekonomickou, bylo liché, že naopak příliš velká ekonomická svoboda osobní svobodu oklešťuje neméně efektivně, jako autoritativní režimy.
Takže si to shrňme: Po revoluci, v „telecích letech“, jsem bych cca dva roky „moravista“, pak jsem byl cca 18 let pravostředový liberál, poslední cca dva roky jsem levičák. Jestli je tohle nějaký turismus, pak už je politickým „turistou“ skoro každý.
Doufám, že jsem toto téma shrnul dostatečně detailně a laskaví i nelaskaví čtenáři konečně přestanou na toto téma plácat nesmysly.