Před pár dny mne spisovatelka Petra Neomillnerová požádala o rozhovor pro časopis Pevnost. Něčemu takovému ješita mého formátu pochopitelně nemohl odolat a to navzdory faktu, že z toho koukala práce na pěkných pár hodin.
Když jsem odpovědi vypracoval, zjistil jsem, že jsem přeskočil povolený rozsah skoro na dvojnásobek a strávil další dvě hodiny škrtáním. Nejvíce jsem pozměnil odpověď na první otázku, protože byla pro cílovou skupinu příliš odborně podaná, ale dospěl jsem k závěru, že pokud tu odpověď naopak ještě rozšířím, nebyl by z ní špatný článek na blog. Takže, i když jsem na toto téma již jedno zamyšlení napsal, tady máte další:
Petra Neomillnerová: Nezastíráš, že jsi duchovní turista. Ateismus, satanismus, animismus, křesťanství i zen, to vypadá hodně eklekticky. Z čeho vychází tvoje duchovní potřeba a co vlastně hledáš u směrů často diametrálně odlišných?
Kojot: To je, tedy alespoň v mém případě, podobně jako s hledáním partnera. Jen málokdo na poprvé najde toho pravého na celý život. A nikdy doopravdy nevíš, jestli ten současný je už napořád, i když se ti to tak třeba v danou chvíli jeví. Na rozdíl od těch vztahů bývají lidé svým ideologiím ideologií věrnější, ale i tam dochází k mnoha „manželským krizím“. Zvláště mystikové o tom vědí své, za všechny bych zmínil třeba zenového mistra Ikkjú Sódžuna a katolického mystika sv. Jana od Kříže.
Jinak všechny mé „vztahy i flirty“ s různými světonázory mne něčím obohatily. Křesťanství v době dospívání mne naučilo, jak dokáže víra zcela ovládnout rozum a jak moc se podobá zamilovanosti. Ateismus a scientismus mi pomohly vypilovat kritické myšlení a správně rozdělovat subjektivní zkušenost a objektivní poznání, satanismus mne naučil vnímavosti vůči pokrytectví.
Dnes už si s těmi duchovními ideologiemi vlastně spíše hraji, říkám o sobě třeba, že se pohybuji někde mezi esoterním křesťanstvím a thelémou, animismem a zenem, některé myšlenky čerpám z gnosticismu a středověkých herezí (zvláště z bogomilství), oslovují mne tricksterovské boží formy (samozřejmě především Kojot severoamerických Indiánů), lidový katolicismus, latinskoamerické synkretické směry jako je třeba vúdú či kult Santa Muerte (Svaté Smrti) v Mexiku a leccos dalšího – a ono to opravdu velmi uspokojivě funguje! Je to vlastně diskordiánský přístup – nasazování různých ideologických brýlí vhodných pro tu kterou situaci, a jejich odložení, vyžaduje-li změna situace změnu prizmatu. Trochu se to podobá i mé oblíbené povídce Grega Egana Nestabilní dráhy v prostoru lží, v níž je oscilování mezi paradigmaty metaforicky znázorněno jako cesta mezi geografickými lokalitami obývanými vždy lidmi jednoho konkrétního přesvědčení, jež svou „gravitací“ přitahují poutníka, který se k nim přiblíží. Je to vynikající povídka a nemohu ji dostatečně doporučit!
Postupně jsem si uvědomil, že sdílená zkušenost, Posvátno, jemuž říkáme Bůh, bohové, TAO, Příroda (v posvátném smyslu, i v tom smyslu, jak ji coby posvátnou chápou někteří ateisté), Zákon (přírodní, duchovní – dharma apod.), Prázdnota (v buddhismu), Hegelův Duch… atd. je něco na způsob onoho příslovečného slona ohmatávaného slepci. Z různých stran se jeví jinak. Z jedné strany je osobní, z druhé neosobní, z jedné transcendentní (tedy existující mimo svět), z druhé imanentní (tedy existující ve světě), z jedné jediný, z jiné mnohý a (z hlediska zenu) jako žádný. Nelze říci, že by některý z těch pohledů byl z principu nějak pravdivější než jiný. Každý pohled nasměrovaný na Posvátno, má svou hodnotu a odhaluje něco, co jiné pohledy odhalit nedokáží, protože, a to je důležité, prostě nejsme schopni vnímat Boha z Boží perspektivy!
Ale to neznamená, že každý duchovní směr se skutečně dívá na to Posvátno a ne někam jinam. I když k jednomu středu mohou vést i zcela protikladné cesty, neznamená to, že každá cesta vede ke středu.