Osobní identita v literárním pojetí Grega Egana

Shrnutí
Tento esej se zaměřuje na problematiku myšlenkových experimentů při zkoumání osobní identity, tedy na otázky typu „Co znamená, že jsem sám sebou?“ Srovnávám v něm klasické myšlenkové experimenty filosofa Dereka Parfita, jenž vytvořil psychologickou teorii identity, a podobnými tématy v knihách australského spisovatele Grega Egana.
Nezabývám se ze otázkou identity komplexně, tato práce je spíše komentářem či doplňkem k úvahám obsaženým v disertační práci Radima Bělohrada Osobní identita a její praktická hodnota, kterou čtenáři zajímajícímu se hlouběji o tuto problematiku, vřele doporučuji.

Úvod
Myšlenkové experimenty, byť leckdy zpochybňované, jsou, a troufám si říci, že i nadále budou, důležitou součástí sady nástrojů, jež filosofové ke své práci používají. Někdy však jsou nabízené experimenty dosti krkolomné – čtenář pochopí, oč zde běží, ale stále cítí, že takto postavený argument poněkud drhne, protože je třeba uzávorkovat příliš mnoho představ, jež jsou s podobnými situacemi obvykle spojené. Něco takového si autor sci-fi dovolit nemůže – aby své čtenáře oslovil, musí dbát na to, aby jím nastíněná situace působila přirozeně a byla pro čtenáře uvěřitelná přinejmenším v kontextu daného vyprávění. Z tohoto hlediska je kvalitní fantastika zdrojem, z nějž je možné čerpat i pro filosofickou práci.
K dalšímu výkladu jsem si zvolil srovnání myšlenkových experimentů, jež se nacházejí v knihách spisovatele Grega Egana, se dvěma klíčovými myšlenkovými experimenty, s nimiž přišel Derek Parfit, tvůrce moderní psychologické teorie osobní identity.

Tvorba Grega Egana
Australský spisovatel Greg Egan (*1961) je programátor a autor hard sci-fi, přičemž těžištěm jeho zájmu je promýšlení možného vývoje přírodních věd a důsledků tohoto vývoje na život společnosti. Egan se profiluje jako technooptimista a scientista, v mnoha svých dílech se věnuje místy až sžíravě satirické kritice náboženství, nejrůznějších pseudovědeckých představ a některým směrům současné filosofie. Eganova kritika ovšem vychází ze solidní znalosti problematiky a schopnosti se dívat na svět očima stoupenců těchto představ. Jeho největší síla však spočívá ve výtečné orientaci v oblasti současných přírodních věd a techniky, především fyziky, biologie a samozřejmě informatiky a počítačových technologií. Skutečnost, že jeho díla z počátku devadesátých let nepůsobí ve většině ohledů ani po dvaceti letech zastarale, je hodna obdivu.
Ve svých dílech se zabývá mimo jiné vizemi blízké i vzdálenější budoucnosti, úvahami o společnosti a sociální kritikou (z mírně levicového pohledu), problémem sexuality, jejích různých forem (častými hrdiny jeho příběhů jsou homosexuálové) a otázce předsudků se sexualitou spojených. Ústředním tématem většiny jeho děl, k němuž se neustále vrací, aby je zkoumal z nových a nových úhlů pohledu, je ovšem otázka osobní identity a definice člověka, přičemž hrdiny svých románů a povídek vystavuje různým druhům transformací – biologickým transformacím mozku (implantáty v mozku, přebudování mozku pomocí nanorobotů apod.), změnám těla (například ve smyslu změny pohlaví na neutrální v románu Úzkost) a počítačovému „zálohování“ lidské identity (skenování mozku a jeho spuštění ve virtuální realitě). Eganovým cílem je v tomto směru zkoumání hranice, kdy za těchto podmínek zaniká původní osobní identita, a jaká proměna vede k tomu, že bytost přestává být druhově vymezitelná jako člověk, přičemž ukazuje, že tyto dva aspekty nejsou vzájemně nutně provázány (bytost může přestat být člověkem a zachovat si osobní identitu stejně, jako může ztratit osobní identitu a zůstat člověkem). Lze říci, že prakticky každé Eganovo dílo je kvalitní a provokativní filosofický myšlenkový experiment – či dokonce celá série vynikajících myšlenkových experimentů. Přistupme nyní k jeho zpracování těch z nich, které se týkají otázky osobní identity.

Parfitovy a Eganovy myšlenkové experimenty a jejich řešení
Myšlenkový experiment rozdělení osoby
Derek Parfit (*1942) v tomto myšlenkovém experimentu uvažuje o hypotetické transplantaci jednoho mozku do dvou těl (do každého jedna hemisféra) a ptá se, co se stalo s “Adamem”, původním „majitelem“ mozku (je zřejmé, jak problematická je snaha uchopit tyto skutečnosti obvyklým jazykem), v případě, že by obě části mozku přežily (v tělech „Bedřicha“ a „Cyrila“) a byly by schopny si uvědomit předchozí psychologickou kontinuitu své existence. Nabízí tyto možnosti:

a) Adam operaci nepřežil.
b) Adam přežil v Bedřichově těle.
c) Adam přežil v Cyrilově těle.
d) Adam přežil v obou tělech.

Pro Parfita je tato úvaha jedním z důkazů, jež podporují jeho tezi o neurčitosti identity nějaké osoby. Zatímco v případě nějakého společenství (např. politické strany nebo církve), které se rozštěpilo na dvě frakce, nemáme problém říci, že tyto frakce mají částečnou identitu původního společenství, snažíme se vnímat lidskou identitu jako nedělitelnou. Parfit ukazuje, že osobní identita není nezávislá entita, ale entita ontologicky závislá na určitých procesech (tak, jako vodní vír nemůže existovat nezávisle na vodě). Podle Parfita, jak jeho pojetí ve své monografii shrnuje Radim Bělohrad, jsou osoby skutečné objekty, které lze nalézt mezi objekty tohoto světa. Když k nim referujeme, nereferujeme k mozkům, tělům či mentálním procesům, ale k osobám, které chápeme jako subjekty těchto procesů. Ale současně platí, že osoby nemohou existovat na základě těchto procesů, které je utvářejí. Existence těla, myšlenek, zkušeností a jiných mentálních a fyzikálních procesů je podmínkou existence osob.
Podívejme se nyní, jak se s touto problematikou vyrovnává Egan. První povídkou, jíž jsem od něj četl, a která mne již v první polovině 90. let hluboce zasáhla, je Učím se být sám sebou z roku 1990 (u nás vyšla poprvé v roce 1993), jejíž úvod si dovolím ocitovat:

Bylo mi šest let, když mi rodiče pověděli, že mám v lebce malý tmavý drahokam, který se učí být mnou.
Mikroskopičtí pavoučci protkali můj mozek zlatou pavučinou, aby mohl učitel drahokamu naslouchat šepotu mých myšlenek. Sám drahokam byl napojený na mé smysly a uměl také vnímat chemické zprávy přenášené mou krví; on viděl, slyšel cítil a hmatal svět úplně stejně jako já a jeho učitel monitoroval jeho myšlenky a porovnával je s mými vlastními. Kdykoli se jeho myšlenky rozcházely s mými, učitel – rychlejší než vlastní myšlenka – provedl na drahokamu malou úpravu, která zajišťovala naši čím dál tím úplnější shodu.
Proč? Aby mě drahokam mohl, až nebudu sám sebou, převzít.
[Egan (1998), s. 163-164.]

Autobiografické vyprávění čtenáře dále seznamuje s hypotetickými psychologickými a společenskými důsledky existence takového v mozku implantovaného „zálohovacího zařízení“ (z něhož mimo jiné plyne faktická nesmrtelnost spočívající v možnosti implantovat „drahokam“ do nových, třeba naklonovaných, těl, či do těl mechanických), přičemž je zde uvedeno, že lidé na vrcholu svých duševních schopností, obvykle kolem třiceti let věku, se nechávají „přepnout“ – jejich mozek je usmrcen a vládu přebírá „drahokam“. Vypravěč popisuje svoji úzkost z toho, zda to po „přepnutí“ bude stále on, přičemž se ale nakonec odhodlá operaci podstoupit. Ještě před ní však dojde k selhání techniky – „drahokam“ se „probudí“ předčasně, tj. přestane být synchronizován s mozkem, a vnímá sama sebe jako uvězněného v těle, na které nemá sebemenší vliv (tělo je stále ještě ovládáno původním mozkem). Po krátké době jej zachvátí úzkost, že tato skutečnost bude při „přepojování“ odhalena a on, tj. předčasně probuzený „drahokam“, bude tímto zabit. Člověka, s nímž sdílel společnou minulost, postupně začíná chápat jako někoho cizího, ba dokonce jako někoho, kdo jej ohrožuje na životě, a snaží se přijít na to, jak přežít (samozřejmě na úkor toho, jímž ještě nedávno byl). Povídka má zajímavou pointu, jíž ale nebudu zbytečně prozrazovat, neboť není důležitá pro úvahy o problému, jehož se tento myšlenkový experiment týká.
Greg Egan zde ještě nepracuje s motivem naskenováním mozku a jeho dalším životem ve virtuální realitě, případně dalším dělením „kopií“ ve virtuální realitě, což je téma jeho románu Město permutací. V tomto románu předpokládá možnost, že v budoucnosti budeme schopni v podstatě věrně (na buněčné úrovni, nikoli na atomární a subatomární) modelovat lidský organismus včetně mozku nejen po anatomické stránce, ale i po stránce fyziologické, a budeme schopni replikovat a do virtuální reality umístit celý konkrétní lidský mozek i s pamětí, osobností apod., což pak dává autorovi mnoho dalších námětů na myšlenkové experimenty, jež „drahokam“ neumožňoval.
Nicméně v otázce rozdělení identity je jeho odpověď jak v tomto případě, tak i v případě „kopií“, stejná: Psychologická osobní identita se po rozdělení rozštěpí v okamžiku, kdy obě původně identické části začnou mít různé zkušenosti, přičemž si přinejmenším jedna verze uvědomí, že se liší od té druhé. S postupujícím časem je „originál“ vnímán „kopií“ stále více jako cizí a (pakliže má nad „kopií“ nějakou moc) i jako nepřátelská či přinejmenším ohrožující bytost.
Srovnáme-li Parfitův myšlenkový experiment s těmi Eganovými, pak se liší v tom, že v případě Egana máme u obou (či více) výsledků rozdělení osoby v okamžiku rozdělení psychicky identické a žádným způsobem nezmrzačené subjekty, Eganův experiment je tedy „čistší“. Eganova odpověď na otázku je pak celkem prostá: Eganův nezmrzačený „Adam“ (ale platilo by to s výhradami i o Parfitově „Adamovi“) přežil v obou tělech, nicméně v okamžiku, kdy se zkušenosti obou „Adamů“ začaly lišit, získal každý z nich svůj vlastní sebezájem, začal vnímat sám sebe jako osobu odlišnou od originální či zkopírované osoby, a výsledkem jsou dvě odlišné osoby, jež sice vyrostly ze společného „kořene“, sdílejí do určitého okamžiku společnou minulost, ale jsou vzájemně jednoznačně odlišené.
Následnictví (tedy určení, která osoba přebírá práva a povinnosti) je pro Egana otázkou sekundární a řeší ji stipulativně – v případě existence původního tělesného originálu je to tento tělesný originál, pakliže jde o „kopii z kopie“ (tedy o zdvojení bytosti, jež již existuje jako model spuštěný na počítači), disponuje původní kopie nereplikovatelným identifikátorem, který jí umožňuje přístup k finančním zdrojům atp.
Přestože tento vznik dvou oddělených osobností neobhajuje pomocí nějaké důkladné argumentace, domnívám se, že autorovo uchopení problému intuitivně odpovídá způsobu lidského sebepojetí. Skutečnost, že si je člověk vědom faktu, že si před několika měsíci nechal vytvořit „zálohu“, jež bude v případě jeho smrti spuštěna ve virtuální realitě, jen z menší části snižuje jeho úzkost v případě, že sedí v letadle, jež se nekontrolovaně řítí k zemi. Vnímá v tomto typu situace dle Egana své zazálohované „já“ jako odlišné od „já“ jímž se cítí být nyní. Pěkným příkladem důsledků tohoto faktu je umírající magnát vystupující ve Městě permutací, jenž zadá lékařům, kteří mají naskenovat jeho mozek, instrukci, aby jej už neprobouzeli a nechali jej dožít v umělém spánku. Zde se setkáváme s dalším zajímavým problém kontinuity osobní identity – intuitivně cítíme smysluplnost této snahy o zachování subjektivní kontinuity existence.
Velmi kreativně řeší Egan problematiku zájmu o „kopii“. Ve svém pojetí sice souhlasí s intuicí, na kterou upozornil McMahan (i zde vycházíme z Bělohradovy monografie), že by nám na našem alteregu příliš nezáleželo, ale v povídce Únos (vyšla ve sbírce Axiomat) nastiňuje situaci, kdy se „únoscům“ podaří získat kopii manželky bohatého člověka, oživí ji ve virtuální realitě a hrozí, že ji budou nesnesitelně týrat, pokud od něj nedostanou pravidelně zaplaceno. Unesená kopie si není vědoma toho, že „není skutečná“ a její utrpení je zcela reálné. Muž se rozhodne únoscům zaplatit za to, aby ji vypnuli a nechali vypnutou, což z hlediska soucitného člověka dává intuitivně celkem dobrý smysl.

Argument z kombinovaného spektra
Parfit předestírá několik hypotetických situací. V jedné z nich je postupnými a téměř neznatelnými kroky měněno tělo člověka, až je nakonec zcela změněno v tělo člověka jiného, aniž by přitom došlo k nějakým psychickým změnám. V takovém případě bychom jistě uznali, že se na konci procesu jedná o stejnou osobu jako na počátku.
Dále si představme, že je takto přestavována naše mysl, naše duševno, opět po neznatelných krocích, přičemž na konci procesu je někdo psychologicky jiný (tělo zůstane stejné) – můžeme říci, že v některém konkrétním momentu se „moje mysl“ změní v „mysl někoho jiného“? A řekněme, že během celého tohoto procesu subjekt vnímat intenzivní bolest – lze říci, že se v nějaké době subjekt vnímající bolest změní v jiný subjekt vnímající tutéž bolest? Dojde k nějakému předání štafety? A pokud ano, v kterých okamžicích?
A co když oba procesy budou prováděny souběžně – tedy na konci těchto pozvolných změn je někdo jiný – lze říci, kdy přestávám být sebou a začínám být „jiným“, přičemž pokud by k oběma změnám došlo okamžitě, bez přechodu, intuitivně bychom řekli, že původní osoba je zcela jistě pryč, mrtvá? Docházíme tak k paradoxním závěrům (identita subjektu se změnila i nezměnila). Parfit z toho opět odvozuje, že osobní identita je neurčitá.
K tomu si dovoluji podotknout, že dualismus těla a duše může snad být v určitých momentech užitečnou fikcí, ale ve skutečnosti je každá změna psychiky změnou těla, protože mozek je součástí těla a každá taková změna má, pakliže nehodláme ignorovat závratné množství poznatků poskytovaných neurovědami, neuronální korelát. Ostatně i Parfit uvažoval o nějakých chirurgických zásazích do mozku a celý jeho postoj je kritikou neredukcionistického pojetí identity (například v podobě předpokladu nehmotné duše). Je také třeba doplnit, že osobní identitu člověka neutváří jen mozek, ale i míra sekrece různých hormonů, a že – hledáme-li hranice nějakého „já“ – tak jako tak musíme vzít v potaz nejen mozek, a dokonce nejen celé tělo, ale i celý životní kontext.
Radim Bělohrad pokládá tento Parfitův myšlenkový experiment za slabý, protože nezohledňuje provázanost jednotlivých částí psychiky – předpokládá, že pokud by se jich změnilo příliš mnoho, celá struktura by se narušila natolik, že by došlo ke zhroucení a subjekt by prostě zešílel, jeho identita by se zcela rozpadla. Vzhledem k původnímu Parfitovu myšlenkovému experimentu dávám Bělohradovi za pravdu, nicméně právě zde nabízí Greg Egan zajímavé varianty tohoto myšlenkového experimentu, které již takto kritizovat nelze.
Ve virtuálním světě „kopií“, jak jej Greg Egan popisuje, má zkopírovaná osoba zpočátku k dispozici dokonalý model svého původního těla. Nicméně má také přístup k „ovládacímu panelu“, s jehož pomocí je schopna upravovat vlastnosti těla i psychiky dle vlastního uvážení.
Začíná to nenápadně: Proč se obtěžovat něčím tak nedůstojným a v rámci virtuální existence zcela zbytečným, jako je vyměšování, když není problém nechat pozřenou „potravu“ a „tekutiny“ prostě „zmizet cestou“? Jíst ostatně rovněž není potřeba, ale pro mnoho kopií je to příjemné. Nicméně existují i rychlejší cesty, jak dosáhnout odpovídajících pocitů. Podobně lze řešit i sex. A proč mít vlastně věrohodně modelované staré tělo, když je možné namodelovat mladší, hezčí či třeba úplně jiné? Dalším krokem jsou změny psychiky – proč se trápit nějakou úzkostí nebo fóbií, když ji lze prostě „vyeditovat“? Kopie, kterou trápí vědomí, že svět, v němž žije, není dostatečně skutečný, může toto trápení bez problémů škrtnout a cítit se ve virtuálním světě dobře.
Postupně se tak mnohé kopie v Eganových dílech (zvláště v knize Diaspora) mění natolik, že za sebou nechávají nejen původní osobní identitu, ale i lidství vůbec. Vzhledem k tomu, že jsou naprogramovány tak, aby byl celek jejich vědomí stále konzistentní, a vzhledem k tomu, že změny jsou pozvolné, je možné v tomto případě nahlížet Parfitův argument z kombinovaného spektra jako celkem smysluplný myšlenkový experiment. Greg Egan se průběžnými změnami osobnosti „na přání“ zabývá také v povídce Axiomat (jež vyšla ve stejnojmenné sbírce jeho povídek), kde zákazníkovi, který si koupí tu či onu změnu, je prodána série příslušně naprogramovaných nanorobotů, kteří mu na předem stanovenou dobu změní jeho psychiku – vnímání, prožívání, přesvědčení, víru atp., a tuto změnu uvedou do souladu s ostatními částmi psychiky. I o této povídce bychom mohli hovořit jako o „argumentu z kombinovaného spektra“ (i když jde o změnu spektra psychického).
Egan přitom nezapomíná ani na to, jakou moc má provázanost vzpomínek a dalších částí psychiky a jak úzce to s psychologickou identitou souvisí: Jedním z hrdinů Města permutací je bohatý muž (magnát, který byl zmíněn výše), který jako mladík zavraždil svou milenku. Nikdy nebyl odhalen, ale celý jeho život byl poznamenán mučivými pocity viny, nočními můrami atp., což si přenesl i do života ve virtuální realitě. Otázku své osobní identity v souvislosti se vzpomínkami na vraždu a obavou z odhalení řeší takto:

Věděl, že si mohl nechat vzpomínky na zločin vymazat. Vyeditovat z původního skenového souboru, z aktuálního modelu mozku, z jeho záložních snímků. Jiný důkaz neexistoval. Bylo absurdní si představit, že by někdy někdo měl sebemenší důvod – natož legální nárok, natož moc – vzít data, která ho tvořila, a prozkoumat je… ale pokud by to ulevilo jeho paranoidním obavám, proč to neudělat? Proč nezlikvidovat nervozitu z technické proveditelnosti toho, že by si někdo mohl přečíst jeho mysl jako knihu – nebo ROM – obrácením metaforické nebo téměř realistické pravdy ve svůj prospěch? Proč nepřepsat poslední obviňující verzi své minulosti? Jiné kopie využívaly toho, čím se staly, k pošetilým rozkošnickým výstřelkům. Proč si nedopřát trochu klidu duše?
Proč ne? Protože by ho to okradlo o identitu. Pětašedesát let ho ono břemeno myšlenek na jednu noc v Hamburku tížilo stejně vytrvale jako gravitace projevovalo se ve všem, co od té doby udělal. Kdyby vyškubl celou zašmodrchanou sílu své psýchy – a způsobil, že by se polovina zbývajících myšlenek stala nesrozumitelnými – zůstal by zmateným cizincem v cizím životě.
Jistě, s každým pocitem ztráty nebo dezorientace si také mohl poradit, odstranit jej… ale kde by se takový proces amputace zastavil? Kdo by zůstal, aby se mohl radovat z nezatíženého svědomí, které vyrobil? Kdo by spal spánkem spravedlivých v jeho posteli?
[Egan (2002), s. 194-195.]

Nicméně svět, který Greg Egan vytvořil, umožňuje pokračování existence, pakliže by se hrdina rozhodl takovou operaci provést; hrdinova obava se týká toho, že by přestal být sám sebou, nikoli že by se stal defektním.

Závěr
Mým cílem bylo ukázat, že Greg Egan kompetentním způsobem rozvíjí Parfitovy myšlenkové experimenty a nabízí jejich uvěřitelnější a použitelnější formulaci. Existuje samozřejmě mnoho dalších aspektů Eganova díla, jež by bylo možné filosoficky rozebrat, například samotný problém modelování mozku v počítači je fascinujícím a provokativním tématem, ale zde jsem se soustředil především na Eganovy variace klasických Parfitových myšlenkových experimentů v oblasti osobní identity a na možná řešení, jež Egan nabízí.
Osobně si myslím, že Greg Egan je spisovatel z filosofického hlediska inspirativní podobně, jako například Stanisław Lem, a že si rozhodně zasluhuje naši pozornost.

Literatura
BĚLOHRAD, Radim. Osobní identita a její praktická hodnota. Brno : Masarykova univerzita, 2011.
EGAN, Greg. Axiomat. Brno : AF167, 1998.
EGAN, Greg. Město permutací. Brno : Návrat, 2002.