Přemýšlel jsem, jak by asi mohl vypadat nejpoutavější název článku pro masy, a dospěl jsem k názoru, že nějak takto: “Romský muslim a ultralevicový aktivista, který zostudil naše fotbalisty a známý tím, že fandí Rathovi, se těší na dobu, kdy budou Češi v této zemi menšinou!” I když tohle by bylo asi už moc dlouhé. Ale o co mi v následující glose, jíž mám v úmyslu v poněkud jiné podobě zítra prohnat iDnesem, a kterou bych rád v budoucnu rozpracoval do podoby odborněji zaměřeného eseje, vlastně jde:
Jde o to, jak úžasně jsou občané České republiky (a samozřejmě ani o občanech jiných zemí si nedělám velké iluze) mediálně ovladatelní pouze pomocí klíčových slov. Stačí, aby se objevila byť i zcela nevinná či neutrální zpráva nebo úvaha, v jejímž názvu se objeví slova jako „Rom“, „Cikán“, „islám“, „politická (ne)korektnost“, „komunista“ a některá další (aktuálně třeba jméno „Rath“), a významná část mediálních konzumentů začne slintat jako řádně napodmiňovaní Pavlovovi pejsci, po celé duši se jim vysejí podebrané názory, které pak takto naprogramovaní lidé nutkavě vymačkávají v podobě víceméně stoprocentně předvídatelných komentářů.
S trochou cviku pak není pro člověka problém stát se celkem schopným demagogem, jako je třeba Tomio Okamura, „muž, který se nebojí říct, cokoliv chcete slyšet“ (jak napsal Jindřich Šídlo)
Děsí mne, jak neskutečně snadné to je, děsí mne, že poměrně velká masa voličů jsou vlastně jen hračky na dálkové ovládání a ochotně podpoří toho, kdo se nejlépe „naladí na jejich frekvenci“.
Vždyť stačí ve vhodném poměru naočkovat voliče xenofobií, přidat obavy z terorismu, vhodně odklonit hněv vyvěrající z neutěšené situace na Romy a jiné „vyžírky“, přidat nějakou pěknou bulvárně politickou kauzu, zdůraznit, že za vše špatné může čtyřicet let komunismu, zanadávat na politickou korektnost, vysmát se protivníkům a v neposlední řadě se spolehnout na slepičí paměť většiny voličů. A je to! Žádný skutečný program, žádné vize do budoucna, jen jasné označení „nepřítele“ poté, co byli lidé vychováni, či spíše vycvičeni pokleslou žurnalistikou, která se z bulvárních plátků rozlézá jako rakovina do celého mediálního prostoru.
Skutečnost, že parlamentní demokracie u nás i v jiných zemích poklesla z původní soutěže konkurujících si vizí budoucí společnosti na úroveň souboje reklamních agentur ve službách té či oné strany, přičemž to (samozřejmě v zájmu politiků, nikoli občanů) opravdu funguje, mne děsí neskutečně víc, než cokoli z toho, čím jsme obvykle strašeni. Romové naši zemi ani politickou kulturu neruinují ani nezruinují, muslimové si zde v jakékoli rozumně dohledné době nezřídí chalífát, přistěhovalce potřebujeme vzhledem k nízké porodnosti jako sůl a s politickou korektností se to někdy možná přehání, ale je pořád mnohem lepší než sprostota. Daleko více mne trápí to, že mocní tohoto světa nejsme my, občané tvořící stát, ale lidé, kteří jsou schopni nás precizně ovládat, aniž by k tomu potřebovali hrozby obvyklé v totalitních a autoritářských zemích, či dokonce konspiračně teoretické ptákoviny, jako chemtrails či spolupráci se zlovolnými mimozemšťany. Stačí jim jen a pouze média hypnotizující veřejný prostor.