Některým kritikům náboženství

Stále znovu se v diskusích vedených buď mezi „profi skeptiky“ a „alternativci“, nebo mezi ateisty a věřícími, setkávám s jedním zajímavých fenoménem – pakliže se vede dialog nikoli o přírodovědných faktech, ale o povaze té či oné víry, připomíná tento dialog, vlastně spíše hádka, střet dvou argumentačních falacií: „Straw man“ na straně ateistů a skeptiků, „No true Scotsman“ na straně věřících.

Výsledkem je, že kritici „iracionálního čehokoli“ bývají místy stejně tragikomicky nekompetentní, jako kreacionisté co se evoluční teorie týče, a chovají se stejně arogantně, nadřazeně a nekompetentně, jako kreacionista, který předem „ví“, kde je pravda a smyslem jeho účasti v diskusi je prostě šířit mem, jímž je posedlý.

Otázkou je, zda pak má ateista právo předhazovat kreacionistovi, že si evoluční teorii představuje jak Hurvínek válku, pokud si sám jako Hurvínek válku představuje předmět své kritiky, tedy náboženství či „pavědu“.Příkladů je nespočet. Tragickou neznalost významného množství cílů své kritiky předvedl ve svém „slovníku“ Klub skeptiků, o tom jsem již vyčerpávajícím způsobem napsal. U ateistů se zase setkávám s představou, že „náboženství je o víře v nějakého boha či bohy a o připisování neomylnosti nějakému svatému písmu, přičemž každý věřící je hluboce přesvědčen, že má pravdu“. V takových chvílích si řeknu: „Bože, to je zase vůl jak anděl!“ a pokusím se, doufaje, že diskutuji s člověkem, který je schopen pojmout racionální argumentaci, objasnit, že náboženská víra je mnohem pestřejší a mnohem neurčitěji vymezený fenomén, než jak si ji představuje, že lidé z kreacionistických diskusních fór opravdu nejsou reprezentativním vzorkem ani křesťanů, natožpak věřících vůbec, a že celá záležitost není ani zdaleka tak černo-bílá, jak se mu jeví.

Poměrně často (nikoli vždy) je to kosa na kámen podobně jako rozhovor o evoluci s kreacionistou nebo snaha přesvědčit přesvědčeného konspiračního teoretika, přičemž ovšem rovnou podotýkám, že tím či oním dogmatem posedlí věřící jsou přeci jen o dost marnějšími případy, než většina angažovaných ateistů. Může to souviset s tím, že dialog dogmatického věřícího a rázného ateisty nabízí oběma stranám jistou dávku uspokojení z vlastní nadřazenosti a mám takové podezření, že ateisté – ač to deklarují – ve skutečnosti zas tam moc netouží po racionální diskusi s věřícím (ostatně v její možnost dost možná ani nevěří), ale právě o „guilty pleasure“ spojené s rituálními tanečky nekonečných debat o ničem.

Nuže: Zcela a bez výhrad souhlasím s Dawkinsem, když píše, že v moderní společnosti by žádný společenský nebo kulturní fenomén by neměl být imunizován vůči kritice, tedy ani náboženství.Ale sakra! Když chci něco kritizovat, tak se s tím nejprve obeznámím, a nespoléhám na povrchní dojmy a intuice. Ty mohou být užitečnými mentálními zkratkami uprostřed každodenního shonu, ale do seriózní intelektuální kritiky prostě nepatří.