Včera jsem se díval na dokument o drogách, v němž, respektive ve všech jeho dílech, bylo neoddělitelnou součástí testování těch či oněch nebezpečných substancí na zvířatech, především na potkanech. A já jsem si řekl: „Ty vole, Kojote, my jsme tu smlouvu s Ďáblem fakt uzavřeli! Opravdu jsme sežrali to pitomé jablko. I s navijákem…“
Samozřejmě jsem měl na mysli lidstvo a samozřejmě jsem to měl na mysli metaforicky, to jen aby se bibličtí (a jiní) kreacionisté nezaradovali, že získali pro své bludy další ovečku. Metafory, tedy ty dobré, se nicméně vyznačují tím, že jsou velmi výstižné a v tomto směru je biblický příběh o ovoci ze stromu poznání pravdivý až hrůza. A myslím, že možná i vím, kdy k tomu došlo.
Podle Lewis-Williamse počátek neolitu, tedy vznik zemědělství a chovu dobytka, není důsledkem potřeby čistě praktické, tedy snahy o lepší přísun potravy (které bylo pro lovce a sběrače v té době k dispozici hodně), nýbrž duchovní, což je velmi zajímavé hledisko: Lewis-Williams tvrdí, a je schopen to doložit, že pěstování obilí předcházely stavby složitých blízkovýchodních rituálních komplexů, které vedly k postupnému přechodu od sběračství k zemědělství proto, že po dlouhou dobu na stejném místě pracovalo velké množství lidí, kteří tak museli změnit strategii obstarávání potravy. Zkrocení původně divokých zvířat bylo zase zpočátku prestižní záležitostí náboženských specialistů či, v obecném pojetí toho slova, šamanů, kteří vlastnictvím ochočené lovné zvěře viditelně demonstrovali svou moc. I toto Lewis-Williams dokládá četnými antropologickými paralelami. Neolitická revoluce tedy vznikla z duchovních důvodů, a otázka, komu vlastně byly ty rituální komplexy určené, rozhodně není od věci. Pak už nastal nezadržitelný běh dalších událostí – vznik soukromého majetku, společenských tříd v pravém smyslu slova, zotročování zvířat i lidí, vznik království a později říší, války… ale také poznání a pokrok. Myslím, že kdyby se „Adam s Evou“ (tedy řekněme lidé před dvanácti tisíci lety) podívali na naši současnost, řekli by, že „had“ svůj příslib splnil. Jsme jako bohové. Nu, možná spíše jako asurové, ale v tomto kontextu to není tak podstatné. Samozřejmě, že i „Bůh“ („Elohim“, tedy doslova „Bohové“) splnil co řekl: Dobýváme potravu v potu tváře ze země, jíme polní byliny (sic!) a obracíme se v prach.
K tomu všemu se navzájem zotročujeme a týráme, totéž děláme i jiným bytostem, a současně máme znalosti, jež se dotýkají okrajů pozorovatelného vesmíru, počátku a konce času a blížíme se k poznání původu života. Přestože vnímáme, že mnohým svým počínáním oslabujeme větev, na níž sedíme, nejsme schopni jako celek své jednání změnit, čímž připomínáme člověka závislého na droze, který si uvědomuje, že se zabíjí, ale nedokáže přestat a iluzorně doufá, že se to nakonec nějak vyřeší, případně že s drogou brzy přestane. Ne dnes, dnes ještě ne, ale zítra, zítra…
Mimochodem: Latinské slovo addictus se původně používalo jako označení člověka, který se stal otrokem kvůli dluhu, tedy otroka věřitele. Kdo čteš, rozuměj.